Vůdcovství
se vypravil vypudit Pompeia z Řecka. Avšak v bitvě u Dyrrhachia se jen se štěstím vyhnul katastrofální porážce, když se pompeiovcům podařilo prolomit jeho obranu. Nato se stáhl do Thesálie a při postupu se spojil s ostatními částmi svého vojska, které zatím dorazily z Itálie. Pompeius a Caesar se pak utkali v bitvě u Farsálu, ve které byl Pompeius 9. srpna roku 48 př. n. l. přesvědčivě poražen, třebaže měl nad Caesarem převahu v pěchotě i jízdě. Mnoho Pompeiových stoupenců a senátorů se rozprchlo do různých koutů římského světa, aby zde podněcovali další odpor proti Caesarovi. Ostatní získali od Caesara milost. Pompeius uprchl po své porážce do Egypta, kde byl ale na příkaz krále Ptolemaia XIII. zákeřně zavražděn. Caesar pronásledoval Pompeia do Alexandrie, kde mu však byla prodána pouze uťatá hlava jeho rivala a někdejšího spojence. Přesto nechal Caesar přepravit a pohřbít Pompeiovy ostatky se všemi poctami, neměl s ním přece ideové spory, a tak ani důvod pronásledovat ho až za hrob. V Alexandrii se Caesar zapletl do občanské války mezi Ptolemaiem a jeho sestrou, manželkou a spoluvládkyní, královnou Kleopatrou. Zřejmě kvůli Ptolemaiově roli v Pompeiovou zavraždění se Caesar přidal na stranu Kleopatry. Caesar dosadil Kleopatru na egyptský trůn a stal se otcem jejího syna Ptolemaia XV. Caesara známého jako Kaisarion. Po několika měsících strávených v Egyptě u Kleopatry se Caesar v roce 47 př. n. l. obrátil do Malé Asie proti pontskému králi Farnakovi II., který přepadal tamní římské provincie. Po krátkém, pětidenním tažení byl Farnakés poražen v bitvě u Zely. Senátu poslal pak Caesar stručný komentář svého vítězství: „Veni, vidi, vici“ („Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“). Odtud se vypravil do Afriky, aby se vypořádal se zbývajícími Pompejovými straníky. Republikáni resp. stoupenci Pompeia byli definitivně poraženi, takže republika fakticky došla svého zániku. Diktatura a reformy římské společnosti a vlády V září roku 45 př. n. l. se Caesar vrátil do Itálie. Jedním z prvních opatření, které učinil, bylo sepsání závěti, v níž ustanovil Gaia Octavia svým dědicem. V rozporu s očekáváním nepřistoupil Caesar k proskripcím svých nepřátel, ale každému, kdo se proti němu postavil, udělil milost. Na počest Caesarových velkolepých vítězství byly uspořádány honosné hry a jiné slavnosti. Stal se doživotním diktátorem a navíc dostal neomezené právo vyhlašovat válku a uzavírat mír, navrhovat (či spíše určovat) úředníky do všech funkcí a disponovat státní pokladnou. V Římě sice v letech, kdy se stal jeho vládcem, strávil jen málo času , přesto se mu v tomto krátkém období podařilo zavést množství reforem. Zjednodušil možnost nabytí římského občanství, které hojně uděloval galským, hispánským a africkým provinciálům, čímž započal romanizaci těchto zemí. Současně nechal zvýšit počet senátorů ze šesti set na devět set a vřadit mezi ně dokonce i některé galské náčelníky. Snažil se přitom uspokojit zájmy nejširších vrstev římské společnosti, aby zajistil uvnitř říše klid a tím její sílu navenek. Staral se o armádu, která mu byla hlavní oporou na cestě k moci a při výkonu moci; sice již dříve dával vojákům a důstojníkům podíl na kořisti, zajatce do osobního vlastnictví, čestné dary, příděly půdy a podobně, ale teď se stal dvojnásobně štědrým. Římské chudině natrvalo zajistil bezplatnou distribuci obilí ze státních prostředků a vytvářel pro ni pracovní příležitosti. Nezámožným občanům zajistil úlevy při splácení dluhů a nájemného, podporoval řemesla a dbal o pořádek ve veřejných tržištích; udělil občanství cizím lékařům a učitelům, aby je přivábil do Říma. Zámožné občany si získal 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214154
Umění vůdcovství velkých vojevůdců
obnovením právní jistoty, stabilizací měny a potlačením radikálních požadavků. O velké boháče se v zásadě nestaral, pouze omezoval jejich provokativní přepych. Reformní dílo, které Caesar provedl, bylo obdivuhodné. Nic na tom nemění ani skutečnost, že některá z jeho opatření byla polovičatá a možná nedůsledná; problémů bylo příliš mnoho a otázka, jak uspokojit zájmy jedné třídy či skupiny a nedotknout se ostatních, byla pochopitelně složitá. Asi se dá souhlasit s názory některých historiků: „Ať byl jakýkoliv, jeho vláda byla pro stát moudrá a blahodárná.“ Zde se na chvíli zastavme: Osobní vlastnosti vládce mají vždy politický (a někdy i historický) význam. Podle souhrnu zpráv tehdejších autorů byl Caesar mezi římským lidem velmi oblíbený; dosáhl toho zejména mistrovským uplatňováním politiky „chleba a hry“ i některými opatřeními proti přepychu boháčů. Vojáci ho přímo zbožňovali, vysoce si cenili jeho osobní statečnosti, velkorysosti i válečného umění, a také toho, že navzdory slabé konstituci a nepevnému zdraví (trpěl záchvaty padoucnice) s nimi snášel všechny útrapy pochodů a bojů. Pochopením politiky jako „umění možného“, svým taktem a sklonem ke kompromisům, kterými otupil ostří rozporů, si Caesar získal i většinu příslušníků privilegovaných tříd a skupin, které měly zájem na upevnění římské světovlády a otrokářského zřízení; výjimku tvořila jen konzervativní skupina republikánů, která se však po jeho vítězství značně zmenšila. Obecně se mu připisovala k dobru mírnost, shovívavost a to, že se neuchyloval k perzekucím. Spiknutí a Caesarova smrt Antičtí historikové popisují rostoucí napětí mezi Caesarem a senátem pramenící z Caesarova nároku na královský titul. Otázka, zda Caesar skutečně usiloval o tento titul, nebo se spokojil s funkcí diktátora, zaměstnává historiky prakticky dodnes. Jisté je, že Caesarovo postavení vskutku královské bylo, zároveň ale nenašel způsob, jak přimět Římany, aby se smířili s nastolením monarchie. Junius Brutus spolu se svým přítelem a švagrem Gaiem Cassiem a dalšími muži, nazývajícími sami sebe „osvoboditeli“, začali proto připravovat Caesarova zavraždění. Na březnové Idy (15. březen) 44 př. n. l. pozvala skupina senátorů Caesara na zasedání senátu v Pompeiově divadle, kde měl vyslechnout dotaz, kdy se vzdá moci. To však bylo jen záminkou k jeho vylákání. V senátu se Lucius Tillius Cimber obrátil na Caesara s prosbou o milost pro svého bratra, což ale diktátor odmítl. Nato začal Cimber strhávat z Caesara jeho tógu, spiklenci se po tomto smluveném znamení shlukli kolem diktátora, načež ho Casco pořezal svou dýkou do krku. Zakrátko se všichni spiklenci, včetně Bruta, vrhli na diktátora s noži. Spiklenci mu zasadili údajně třiadvacet ran, jimž Caesar podlehl. Caesarova poslední slova (pokud vůbec nějaká byla) známe ze Shakespearovy invence jako „Et tu, Brute?“ („I ty, Brute?“), podle Suetonia pak řekl řecky „Kai sí, teknón?“ („I ty, můj synu?“). Zde dlužno poznamenat, že místo očekávané svobody se Římanům dostalo dalších třinácti let občanských válek.
3.3.2 Vůdcovství Caesara Historici hodnotí Caesara jako jednoho z nejzdatnějších a nejschopnějších stratégů a taktiků v dějinách vojenství a řadí ho po bok vojevůdců, jako byli Alexandr Veliký, Hannibal nebo Napoleon Bonaparte. I když utrpěl i některé porážky, Caesar prokázal svými obdivuhodnými výkony taktickou genialitu. Caesarova úspěšná tažení v jakémkoli terénu a za každých klimatických podmínek můžeme připočítat jeho přísné a tvrdé kázni vyžadované jím od svých legionářů. Jejich obdiv, oddanost a úcta vůči němu byla pověstná. Dosáhl toho mimo jiné svým spravedlivým zacházením a tím, že často neváhal 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214154
Vůdcovství
upřednostnit raději vojáky zkušené před urozenými. Co se skrývalo pod maskou velení a vůdcovství tohoto skvělého vojevůdce? V následujícím shrnutí si přibližme nadčasovost některých principů jeho vůdcovství: • Šest palců hrotu porazí dvě stopy ostří čepele. Římské legie dobyly většinu známého světa pomocí oštěpů a standardního potomka krátkého meče zvaného gladius. Oproti tomu, co se dá vidět ve filmech, gladius byla bodná zbraň, nikoli zbraň k sekání a odřezávání. Ve srovnání s dlouhými meči a válečnými sekyrami, s nimiž zacházely hordy barbarů, gladius se jevil jako dětská zbraň: krátká jako dýka, nijak zvlášť dobrá na řez. Přesto její šest palců dlouhý bodný hrot porazil její delší a děsivější protějšky. Proč? Protože římské legie byly vyškoleny, aby ji správně používaly. Římské legie věděly, že divoké bušení s dlouhými, těžkými zbraněmi nutí příliš se angažovat v každém útoku. Kmitáním těžkou zbraní bojovník na moment ztrácí bdělost na dostatečnou dobu pro legionáře, aby zabodl gladius zpoza zdi štítů.. A to nemluvíme o energické účinnosti rychlého bodnutí proti širokému kyvu. Legie potřebovaly k boji méně energie než jejich špatně trénovaní protivníci, což jim umožnilo bojovat déle, a tedy poskytovalo schopnost zvítězit s šancí 2:1 a někdy i 3:1. Někdy je rozdíl mezi efektivností a selháním založen na tom, jak odborně je využíván (pracovní) nástroj. Větší a lepší nezaručuje vždy úspěch. Plynulost a odborné znalosti v použití velmi specifických nástrojů mohou přece otočit zjevnou nevýhodu ve vítězství. • Lidé chtějí být vedeni, ne řízení. V době, kdy stál Julius Caesar v čele svých legií, byl oslavován jako hrdina. Jeho muži by ho následovali kamkoliv (a to i udělali). Proč? Protože je vedl k vítězství a slávě. Po porážce soupeře Pompeia se vrátil do Říma a snažil se vládnout Římu jako diktátor. Ale to tak dobře nefungovalo. Přechodem od vůdcovství k absolutnímu řízení překročil hranici, kterou Římané – dokonce i jeho nejbližší spojenci – odmítli překročit s ním. Nakonec byl Caesar zavražděn skupinou senátorů a příklad jeho smrti je pro všechny budoucí v přeneseném slova smyslu diktátory tímto poselstvím: vůdcovství = dobré, řízení a ovládání = špatné. Vůdcovství znamená směr, slibuje lepší zítřek, angažuje, fascinuje a inspiruje nás. Řízení (není myšleno doslovně) je však závažím – okovy na svobodu, které nikdo nikdy nepřijímá svobodně. Uvědomte si rozdíl, protože vašim cílem by mělo být vést, nikoli doslovně a absolutně ovládat. • „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.“ (1) Každý miluje vítěze. Vůdcovství může být odvarem odvahy, vize a inteligence, ale jsou to především chuť, přitažlivost a půvab, které vítězí. Nestačí být lídrem. Musíte dokázat, znovu a znovu, že zvládáte klíčové vítězství. Vítězství vám poskytne něco, o čem se bude povídat. Nevyhrávat znamená, že by se mělo méně mluvit a více pracovat. (2) Stručnost jde ruku v ruce s jasností. Není nic jasnějšího než slova „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.“. A v dnešním světě esemesek, facebooku a twitteru je prostor omezen. • Zkušenost je učitelem všech věcí. Knihy jsou pěkné. Jsou startem. Ale v určitém okamžiku musíte věc skutečně udělat. Musíte začít s byznysem, rozvíjet ho, získávat podíl na trhu rychleji než vaši konkurenti, rekrutovat ty nejlepší lidi, vytvářet produkty. Zkrátka musíte si vyhrnout rukávy a naučit se tvrdě, co funguje a co ne. Julius Caesar se naučil vojenství v řadách římských legií. Bojoval v první linii, bok 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214154