3
SOUSTAVA TRÁVICÍ
Trávicí ústrojí slouží k mechanickému a chemickému zpracování potravy, vstřebávání živin a vylučování odpadových produktů. Je to trubicový systém, do kterého ústí žlázy napomáhající štěpení potravy – slinné žlázy, slinivka břišní, játra; vstřebávají se živiny, které jsou dále metabolizovány a produkty metabolismu jsou detoxikovány v játrech. Často se používá pojmu gastrointestinální trakt (GIT), který ovšem zahrnuje jen část digestivního ústrojí. Trávicí trubice probíhá od ústní dutiny krkem do mezihrudí a dále do břišní dutiny. V břišní dutině je tenká blána, pobřišnice (peritoneum), která jednak naléhá na břišní stěnu (nástěnné, parietální peritoneum), jednak obaluje orgány (viscerální peritoneum). Peritoneum pokrývající břišní orgány na nich vytváří lesklý, jemný obal, který se nazývá seróza. Prostor mezi svalovou přední stěnou břišní a nástěnným peritoneem se nazývá preperitoneum, prostor mezi zadní stěnou břišní a peritoneem se nazývá retroperitoneum, prostor pod peritoneem, ve kterém jsou uloženy pánevní orgány, je prostor infraperitoneální (subperitoneální). Prostor uzavřený parietálními listy peritonea je dutina pobřišnicová, peritoneální, obsahující játra, slezinu, břišní úsek jícnu, žaludek, 1. a 4. část duodena, tenké a tlusté střevo. Konečník prochází pánevním dnem a je zčásti v prostoru infraperitoneálním. Základní stavba trávicího ústrojí je dána vnitřní vrstvou sliznice (tunica mucosa), pod níž je tenká vrstva svaloviny (muscula‑ ris mucosae), pak vrstva řídkého vaziva (tela submucosa), následuje vrstva svalová (tunica muscularis), zpravidla uspořádaná do vnitřní vrstvy cirkulární a zevní podélné, longitudinální, nejzevněji je vazivový obal (tunica adventitia). V břišní dutině adventicie splývá s viscerálním listem pobřišnice a vytváří lesklou, hladkou blánu – serózu. V submukóze a ve svalovině jsou pleteně autonomních nervů – plexus submucosus Meissneri a plexus myentericus Auerbachi.
3.1 DUTINA ÚSTNÍ A SLINNÉ ŽLÁZY Ústní dutina (cavitas oris) se skládá z ústní předsíně (vestibulum oris) a vlastní dutiny ústní (cavitas oris propria). Vestibulum je ohraničeno navenek rty a tvářemi, vnitřní ohraničení tvoří zubní oblouk. Ve vestibulu, krytém dlaždicovým nerohovějícím epitelem, je větší množství drobných slinných žlázek (glandulae salivariae labiales, buccales, molares) a ve výši druhé horní stoličky sem ústí vývod příušní žlázy. Příušní žláza (glandula parotis) je uložena před boltcem ušním na tváři, zasahuje za rameno mandibuly. Skládá se z četných drobných lalůčků a je kryta 98
strucna_anatomie_CS6.indd 98
23.11.2015 12:53:41 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214046
poměrně tuhou fascií. Proráží jí lícní nerv, n. facialis, který v ní tvoří pleteň a rozděluje ji na povrchovou a hlubokou část. Vývod příušní žlázy (ductus parotideus) jde napříč tváře přes m. masseter, proráží pak m. buccinator a otvírá se do ústní předsíně. Zuby (dentes – obr. 3.1) jsou zasazeny do alveolárních výběžků horní a dolní čelisti, krytých sliznicí. Sliznice zde intimně souvisí s periostem (mukoperiost) a vytváří dáseň, gin givu. Na zubu rozeznáváme korunku (corona dentis), krček (collum dentis) a kořen (radix dentis). Uvnitř korunky je dutina (cavitas dentis) obsahující řídké vazivo, cévy a nervy, tzv. pulpu. Zubní dutina vybíhá do kořene kanálkem, kterým procházejí cévy a nervy. Zub je tvořen zubovinou (dentin), který je na povrchu korunky kryt velmi tvrdou sklovinou (enamel, substantia adamantina). Krček a kořen jsou kryty poněkud méně odolnou tkání, která je svým složením podobná kosti – cementem. Za normálních okolností je celý krček kryt gingivou (tzv. gingivodentální uzávěr). Při atrofii dásní jsou krčky obnaženy a snadno tam vzniká zubní kaz (caries). Zub je v čelisti obklopen vazivovou tkání, periodontem, který vytváří příčně i šikmo probíhající vazy, umožňující pružnou fixaci zubu v čelisti. Podle tvaru korunek se rozeznávají řezáky (dentes incisivi), jejichž korunky mají tvar dlátka, špičáky (dentes canini) mají hrotnatou korunku, zuby třenové (dentes praemolares) a stoličky (dentes molares) mají horní stranu korunky plochou, s 2–5 hrbolky. Dolní stoličky mají po dvou kořenech, horní stoličky po třech, horní premoláry mají jeden až dva kořeny, ostatní zuby mají po jednom kořeni. 14
1
13 12
2
11 3 4 5 10
6 9
7
8 Obr. 3.1 Stavba zubu (podélný řez) 1 – kousací hrana, 2 – korunka, 3 – dáseň, 4 – krček, 5 – alveolární kost (čelisti), 6 – cement, 7 – kořen, 8 – kořenový hrot se vstupem cév a nervů, 9 – kořenový kanálek, 10 – periodontální vazy, 11 – zubní dutina s dření, 12 – dentin, 13 – sklovina, 14 – kousací plocha
U člověka se zuby vyvíjejí ve dvou denticích. První dentice, zuby mléčné (dentes de‑ cidui), prořezávají mezi 6. a 24. měsícem. Je jich 20: 8 řezáků, 4 špičáky, 8 stoliček. Mezi 6. a 12. rokem jsou mléčné zuby nahrazovány zuby trvalými (dentes permanentes). Trvalých zubů je 32: 8 řezáků, 4 špičáky, 8 premolárů a 12 molárů. Poslední, třetí stolička prořezává 99
strucna_anatomie_CS6.indd 99
23.11.2015 12:53:41 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214046
1
2
3
4
5 6
15
7 14
fc 8
13
12
11
10
9
Obr. 3.2 Dutina ústní – paramediální řez, pohled z levé strany 1 – tvrdé patro. 2 – dorsum linguae, 3 – měkké patro, 4 – ústí tuba auditiva v nosohltanu, 5 – tonsilla pharyngea, 6 – zadní stěna hltanu, 7 – tonsilla palatina, 8 – epiglottis, 9 – jazylka, 10 – m. mylohyoideus, 11 – m. geniohyoideus, 12 – m. genioglossus, 13 – tělo mandibuly, 14 – dolní ret, 15 – horní ret, fc – foramen caecum linguae
zpravidla opožděně, často až mezi 20. a 30. rokem („zub moudrosti“). Pro rychlejší orientaci se zuby popisují kombinací písmene označujícího typ zubu a čísla označujícího jeho pořadí. Tak v každé polovině čelisti je I1, I2, C, P1, P2, M1, M2, M3. Ještě častěji se používá čísel označujících celkové pořadí v polovině čelisti, např. 1 = první řezák, 3 = špičák atd., a umístění v horní či dolní čelisti a vpravo či vlevo se rozliší čtvrtinou kříže (např. ∟1 znamená první horní řezák vlevo. Také se používá binárního značení – zuby v levé horní polovině čelisti jsou označeny 2 + číslo pořadí (např. 21, 22), vpravo nahoře 1 + číslo, vpravo dole 3 + číslo, vlevo dole 4 + číslo. Celá horní dentice pak je 18, 17, 16, 15, 14, 13, 12, 11 – 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, dolní 48, 47, 46, 45, 44, 43, 42, 41 – 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38. Vlastní dutina ústní (cavitas oris propria – obr. 3.2, 3.3) je vpředu ohraničena ohradou zubní, spodinu tvoří jazyk a svaly napjaté mezi tělem mandibuly a jazylkou (zejména m. mylohyoideus). Strop v předních dvou třetinách je tvořen patrovými výběžky horní čelisti a kosti patrové, tzv. tvrdé patro (palatum durum), na které navazuje měkké patro (palatum molle), jehož podkladem je vazivo a svaly. Střed měkkého patra vybíhá v čípek (uvula) a po stranách sbíhá měkké patro dvěma oblouky ke kořeni jazyka (arcus palatoglossus) a k hltanu (arcus palatopharyn‑ geus). Tyto oblouky, které jsou podmíněné stejnojmennými svaly, tvoří přechod ústní dutiny v hltan, isthmus faucium. Mezi oběma oblouky je prohlubeň, sinus tonsillaris, v němž je na kaž dé straně uložena krční mandle (tonsilla palatina), tvořená nahromaděnou lymfatickou tkání. 100
strucna_anatomie_CS6.indd 100
23.11.2015 12:53:41 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214046