98
MILAN NAKONEČNÝ / OBECNÁ PSYCHOLOGIE
Vztah psychického a fyzického (duše a těla, mozku a mysli) je spíše filosofický než vědecký problém, který se dějinami táhne jako spor již celá staletí a je, jak bylo naznačeno výše, řešen velmi různě. Rozhodující je tu vždy výchozí, ovšem ne vždy přiznávaná filosofická pozice. Scientisticky přísně založení psychologové se obvykle kloní k materialistickému monismu. Byly a jsou vznášeny také námitky proti pojetí substance, že je to empirický konstrukt, který nepřipouští verifikaci – substance je empiricky nepoznatelná. (Podle Aristotela je substance jsoucno, které je v sobě, pro sebe a ničím jiným.) Nemožnost vědecky prokázat existenci duše jako zvláštní substance však nezabraňuje tomu, aby nemohl být vytvořen empirický konstrukt, který vysvětluje organizaci duševního života člověka působením nějakého metafyzického, respektive meta-fyzikálního činitele. Známý reprezentant dualistického interakcionismu, neurofyziolog, nositel Nobelovy ceny sir J. C. Eccles (1977 a dříve) se o takové pojetí pokusil a zejména na základě výsledků experimentů B. Libeta (1973) a H. H. Kornhubera (1974) dospěl k závěru, že prostřednictvím zvláštních modulů (v mozku existující struktury neuronů) se uskutečňuje oboustranná interakce mozek – mysl, ale především že prostřednictvím těchto modulů dává mysl „volní příkazy mozku“ k uskutečnění určitých akcí. Experimenty s úmyslnými pohyby prstů, při nichž byly snímány akční potenciály mozku, prokázaly, že tzv. pohotovostnímu potenciálu, který nastartovává pohyb, předcházejí také další slabé potenciály vzbuzené „vůlí“, tedy že pohotovostní potenciál je důsledkem „volního příkazu“; „vůle“ či mysl tedy působí na mozek nějakou subtilní energií. Ještě než se subjekt rozhodne provést pohyb, mozkové potenciály už signalizují změny, takže o brazně řečeno, ještě před chtěním pohybu je tu další potenciál. Takže sekvence těchto tří potenciálů je tato: jakési X před chtěním pohybu – chtění pohybu – provedení pohybu. Psychologové ovšem nemohou posoudit, zda je nebo není možné hodnotit ten který neurofyziologický výklad. Nicméně výsledky uvedeného experimentu nejsou zřejmě jednoznačně interpretovatelné bez dalších podrobnějších znalostí činnosti mozku. Avšak Ecclesovu exkluzivní teorii o duši a jejím mozku sdílejí i jiní významní neurofyziologové (W. Penfield, R. W. Sperry) a již roku 1933 formuloval teorii působení duše na mozek (pojetí mozku jako nástroje duše) významný anglický neurofyziolog sir Ch. Sherrington. Podle Ch. Sherringtona, J. C. Ecclese a dalších neurofyziologů je tedy mozek nástrojem duchovního činitele (ducha či duše). R. W. Sperry (1952) soudil, že „duchovní pochody jsou spíše příčinou než doprovodným jevem činnosti mozku“. V neurofyziologii ani v psychologii se však toto pojetí zatím výrazněji neprosadilo.
obecna_psychologie_ZLOM.indd 98
5.11.2015 9:52:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213909
Teorie lidské psychiky
99
Existuje celá řada hypotéz pro vysvětlení interakce mezi mozkem a psychikou, která je empiricky evidentní (různá poškození mozku chorobami a úrazy mají za následek různá poškození psychiky, drážděním určitých částí mozku lze vyvolat určité psychické reakce, například agresi, neukojitelný hlad, nenasytnou touhu po zážitku slasti, projevy vzteku a další, různá psychofarmaka vyvolávají různé účinky, například redukují úzkost, některé drogy navozují zvláštní způsoby vnímání atd.). Všeobecně jsou známy oboustranné psychosomatické vztahy, působení psychiky na tělové funkce, například psychických stresorů na činnost gastrointestinálního traktu, které se uskutečňuje zejména prostřednictvím autonomní nervové soustavy (neurovegetativní činnost): stres jako psychogenní činitel může způsobovat různé somatické poruchy, jako jsou vysoký krevní tlak, srdeční arytmie, žaludeční vředy, určité formy astmatu a další. Problém však spočívá v tom, jak tyto evidentní interakce mezi mozkem a psychikou vysvětlit, a zdá se, že k platnosti znovu přichází známý výrok fyziologa E. du Bois-Reymonda, učiněný již na konci 19. století: „ignoramus et ignorabimus – neznáme a nepoznáme“. Základním problémem filosofické psychologie spojovaným se vztahem psychiky a organismu jako fyzického funkčního systému je problém mentální kauzace: platí totiž, že oblast fyzických fenoménů je kauzálně uzavřená, to znamená, že fyzické jevy mohou být ovlivňovány jen fyzickými činiteli. Z již uvedeného principu psychosomatické jednoty však plyne, že psychické může působit na tělesné procesy (psychogenní onemocnění se somatickými, tj. fyzickými symptomy). Z výše uvedeného principu uzavřené kauzality fyzického by plynulo, že buď 1. svět fyzických objektů a energií má také nějaké psychické složky; nebo 2. svět psychiky má nějaké složky fyzické. Obojí je však jen pouhá hypotéza. Spolehlivý je již zmíněný fenomenální dualismus, tj. zcela zřejmá odlišnost psychických a fyzických jevů: fyzické jevy mají znaky hmotnosti (rozměrnosti), které psychické jevy nemají. Dále je tu spíše filosofická otázka vztahu vědomí a vnějšího fyzického světa (vědomí a vnější fyzikálně-chemicky pojaté skutečnosti), které jsme se již dotkli rozlišením fenomenálního světa psychiky a transfenomenálního světa fyziky s konstatováním, že například v případě zrakového vnímání existují transdukce: nejprve transdukce fyzikálně pojatého světla v biologicky pojaté procesy v receptorech a nervové procesy v mozku a posléze transdukce neuronové struktury zrakově vnímaného objektu v jeho psychický obraz, vjem tohoto objektu (s. 32). Takzvaný ontologický status má několik vědecko-empirických vrstev, počínaje tou nejspodnější, jsou to tyto: fyzika, chemie, biologie, sociologie a psychologie. Připomeňme si, že se zde rozlišuje transfenomenální svět fyziky a chemie,
obecna_psychologie_ZLOM.indd 99
5.11.2015 9:52:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213909
100
MILAN NAKONEČNÝ / OBECNÁ PSYCHOLOGIE
přírodních věd, jejichž poznatky je vymezena „objektivní skutečnost“, kdežto fenomenální svět je svět, jak vystupuje ve vědomí člověka a jako předmět jeho činnosti, a že je to tedy v podstatě onen zvláštní svět lidské psychiky. Svět fyziky je studený svět bez barev, vůní, tónů, to, co vidíme, pociťujeme jako vůně a chuti, co slyšíme, tj. důsledek působení fyzikálně-chemických činitelů na naše smyslové orgány (působení různých délek elektromagnetických vln, molekul různých látek, vibrací částic atd.). Dobře to ilustrují následující slova W. Metzgera (1963): „zářící a hřející slunce ... existuje jen na základě určitých pochodů v mozkové kůře ... pro fyzikální astronomii vysílá slunce jen elektromagnetická chvění, ale žádné světlo a žádné teplo“. Svět fyziky a chemie je transformován do světa neurofyziologie a ten do světa psychologie (například světlo odrážející se od určitého objektu dopadá do oka, přes jeho světlolomné zařízení dráždí světločivné buňky sítnice, kde probíhají zvláštní biochemické procesy, a nervovými vlákny, spojenými s těmito světločivnými buňkami, v nichž je vyvoláno nervové podráždění, jsou nervové impulzy vedeny očním nervem do týlní části mozkové kůry, kde „nějak“ vzniká příslušný vjem, tedy psychický, respektive psychologický fenomén). Fenomenální svět jako prožívaný či mentální svět je vlastním předmětem psychologie člověka, odlišným od světa fyziky, chemie a neurofyziologie. Spolu s P. Watzlawickem (1976) se tedy lze ptát „Jak skutečná je naše skutečnost?“ a „Co je to vůbec skutečnost?“ – je to fyzikálně-chemicky pojatý svět molekul a vibrací elektromagnetického spektra kolem nás, nebo neurofyziologicky a neuroanatomicky pojatý svět našeho mozku, anebo snad svět, jak se jeví naší mysli? Fenomenální svět tvoří obsah vědomí, jehož podstatným znakem je intencionalita, tj. již zmíněná předmětnost vědomí, každá z jednotlivých stránek vědomí má svůj předmět – vnímáme něco, máme představy o něčem, myslíme na něco nebo o něčem přemýšlíme, chceme něco, jen u cítění jde podle některých psychologů spíše o prožívání zvláštního stavu (strach, hněv, radost, smutek), ale i tyto stavy mají svůj předmět (máme strach z něčeho, hněváme se na někoho atd.). Pro zvláštní psychické zpracování vnějších podnětů svědčí zejména různé fenomény a geometricko-optické klamy, které ukazují, že existují určité tendence k vnímání, které vytvářejí vjemové struktury neodpovídající objektivním zjištěním. K extrémním případům takového realitě neodpovídajícího zpracování vnějších podnětů, k němuž dochází v procesu vnímání, patří různé iluze a geometricko-optické klamy. Například tzv. fí-fenomén (podle řeckého písmena „fí“): rozsvítí-li se po sobě v krátkém časovém intervalu dvě světla stojící v téže rovině, vzniká dojem, jako by se světlo pohybovalo
obecna_psychologie_ZLOM.indd 100
5.11.2015 9:52:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213909