Otcův kapitán předal velení nad vojáky svému zástupci a připojil se k nám. Spolu s ním a s jeho doprovodem, čítajícím plné dva tucty jezdců, nás už bylo bezmála šedesát. Makin teR držel kopí, které si našel v posádkové zbrojnici a na jehož špici vlála královská zástava s barvami Ankratu. Cestou naši průvodci každému na potkání nadšeně vykládali novinku o mém příjezdu: „To je princ Jorg. Mrtvý princ Jorg se vrátil domů.“ Zpráva se šířila rychleji, než jsme postupovali, takže v každém městě nás pokaždé čekalo další a lépe připravené uvítání. Kapitán Coddin poslal napřed do Vysokého hradu rychlého posla, ale i kdyby to neudělal, věděli by o mém příjezdu dávno předtím, než jsem se tam objevil. V Bainsu nás na hlavní třídě čekala vlajková výzdoba a šest minstrelů s flétnami a klavichordem, kteří zahráli Králův meč. Dlužno podotknout, že předvedli výrazně větší nadšení než skutečné schopnosti. Kolem zatím žonglovali kejklíři se zapálenými pochodněmi a do rytmu se pohupoval ochočený medvěd. A těch lidí, co tam bylo! Sešlo se jich tolik, že jsme mezi nimi nemohli ani projet. Jakási tlustá ženská v pruhovaných šatech, které vypadaly spíš jako menší stan, mě spatřila jako první. Ukázala na mě prstem a zařvala hlasem, který snadno přehlušil všech šest hudebníků: „To je princ Jorg! Ukradený princ!“ V tu chvíli propuklo hotové šílenství. Někdo jásal, někdo plakal. Rozdivočelý dav se na nás vrhl jako přílivová vlna. Coddinovi muži ale byli dobře vycvičení a pohotoví a lůzu zadrželi. Za to jsem mu odpustil všechno, čím mě při našem prvním setkání naštval. Kdyby se ti vidláci dostali k Rikemu, rozpoutala by se tu krvavá jatka. Té noci na Cestě duchů byli moji bratři vyděšení k smrti. Ale jen tak mezi námi, to byla jediná příležitost, kdy jsem v jejich tvářích viděl větší strach než tehdy v ulicích Bainsu. Ani jeden z nich netušil, co má sakra dělat. Grumlowova levá ruka se ani na okamžik nevzdálila od jílce dýky. Rudý hrabě se smál jako šílenec a očima vyděšeně těkal po lidech kolem. Ale neměl jsem o ně strach. Rychle se přizpůsobí. Jen co jim dojde, že je lidé opravdu vítají. Jen co si všimnou všech těch hospod a děvek. Pak je z tohohle města nejmíň týden nikdo nedostane. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213900
Jeden z minstrelů odkudsi vyhrabal roh a jeho ostrý zvuk přehlušil vřavu panující kolem. Vzápětí už vojáci v červených pláštích a kroužkových košilích prorazili cestu davem a udělali místo pro samotného lorda Nossara z Jilmů. Poznal jsem ho. Kdysi často pobýval u našeho dvora. Pod tou svojí sváteční zlacenou zbrojí a sametovým pláštěm byl o něco tlustší, ale jinak to byl pořád ten samý Nossar, který mě kdysi nosil po hradě na ramenou. „Princi Jorgu!“ Hlas se mu zlomil. Z očí mu tekly slzy. Dotklo se to něčeho hluboko ve mně. Cítil jsem, jak se to do mě zabodlo, jako nějaký trn. Vůbec se mi to nelíbilo. „Lorde Nossare,“ přikývl jsem a vykouzlil na tváři úsměv. Ten samý úsměv, jaký jsem měl, když jsem dal Gemtovi okusit svoji dýku. Muž přede mnou se na okamžik zarazil. Po tváři mu přeletěl stín pochybností. Rychle ho zase zahnal. „Princi Jorgu! Už jsme ani nedoufali, ale vy jste se nám přece jen vrátil! Myslel jsem si, že ten posel je prachsprostý lhář, ale nakonec přece jen říkal pravdu.“ Měl hluboký hlas, bohatý a příjemný. Když Nossar promluvil, člověk o jeho slovech ani na okamžik nepochyboval. Jeho hlas vás uklidnil, pohltil a zahřál. Takovou měl moc. „Dopřejete mému domu té cti, že v něm strávíte noc, princi Jorgu?“ Viděl jsem, jak se po sobě bratři dívají. Jak si vyhlížejí ženy v davu. Hladina nedalekého rybníka, ve které se odráželo zapadající slunce, působila jako pekelný jícen. Na sever od nás, nad černou linií Rennatského lesa, zatemňoval oblohu kouř a dým stoupající z komínů ve městě Krat. „Můj lorde, to je vskutku neodolatelná nabídka, ale mám v plánu dnes večer spát již na Vysokém hradě. Byl jsem pryč až příliš dlouho.“ Uklonil jsem se mu. Poznal jsem, že mu moje odpověR dělá starost. Měl to napsáno na tváři. Chtěl mi říct ještě něco, ale ne tady. Napadlo mě, jestli mu náhodou otec nenařídil, aby mě zdržel. „Princi…“ Zvedl ruku a podíval se mi do očí. Zase jsem ucítil ten trn. Usadil by mě ve svém přijímacím sále a začal by rozmlouvat tím svým úžasným hlasem o starých časech. Hovořil by o Williamovi. A o matce. Jestli existoval na 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213900
světě nějaký člověk, který by mě dokázal odzbrojit, byl to právě on. „Děkuji vám za toto nádherné uvítání, lorde Nossare,“ pronesl jsem formálním tónem, úsečně a odměřeně. Musel jsem škubnout opratěmi, abych Gerroda vůbec obrátil. Mám pocit, že dokonce i koním se Nossar líbí. Ale pak už jsem vedl bratry po cestě kolem řeky, přičemž jsme nějakému rolníčkovi rozdupali celou úrodu tuřínů. Poddaní jásali. Sice netušili, o co jde nebo co se děje, ale to jejich nadšení nijak neumenšilo. K Vysokému hradu jsme jeli přes útesy. Chtěl jsem se totiž vyhnout Kratu, městu rozvalenému pod sídlem mého rodu. Viděli jsme jeho světla kousek před sebou. Ulice lemované loučemi a okna, otevřená do vlahého večera, ozářená světly z lamp a z krbů. Lucerny hlídačů svítily na hradby kolem Starého města. Ty tvořily trochu zkosený půlkruh, otočený směrem k řece. U ní domy opustily bezpečí městských zdí a rozlezly se volně do údolí. Dorazili jsme k Západní bráně, jedinému vchodu, skrz který se dostaneme do Horního města, aniž bychom museli projíždět rovnými ulicemi města Starého. Stráže kvůli nám vytáhly padací mříže, napřed první, pak druhou, a konečně i tu třetí. Trvalo to celkem deset minut, vyplněných skřípáním rumpálů a řinčením řetězů. A já celou tu dobu přemýšlel, proč sakra byly zavřené všechny tři brány. To byli naši nepřátelé už tak blízko, že bylo nutné město takhle pečlivě zajistit? Kapitán zodpovědný za bránu nám vyšel vstříc, zatímco jeho muži zápasili s posledním rumpálem. Z cimbuří vysoko nad námi nás pozorovali lučištníci. Tentokrát tu nebyly žádné vlajky. Kapitán byl starý asi jako Gomst, s tmavými, stříbrem prokvetlými vlasy. Letmo jsem si ho pamatoval, hlavně kvůli jeho kyselému výrazu. Pořád se šklebil, jako by právě kousl do čerstvého citronu. „Princ Jorg, jak nám bylo řečeno?“ Vysloveně na mě zíral. Dokonce i zvedl louč až skoro k mému obličeji. Měl jsem v sobě dost z královy podoby, aby ho to uspokojilo. Rychle dal tu věc zase pryč a o krok ustoupil. Říká se o mně, že mám otcovy oči. Možná že je to pravda, ale ty moje jsou rozhodně tmavší. Oba se jimi ale umíme podívat tak, že si každý radši dvakrát rozmyslí si 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213900