ně Neviditelné univerzity bylo jen několik achátských knih. A tahle vypadala, jako by se ten, kdo ji napsal, pokoušel vysvětlit něco, čemu absolutně nerozuměl. Mrakoplaš otočil několik stran. Byl to příběh o Velkém městě, v němž se nacházely a odehrávaly úžasné a nevídané věci. Pivo „silné jako býk“, říkalo se v knize, a „pečivo obsahující mnoho masitých částí vepřů“. Jak se zdálo, každý ve městě byl moudrý, laskavý, silný nebo to všechno dohromady, zvláště jakási postava nazývaná Velký mág, která se v knize vyskytovala prakticky neustále. Ve spisku byly tajemné poznámky typu: „Spatřil jsem, jak jeden muž šlápl na nohu vojákovi Městské stráže, který mu řekl: ‚Tvoje žena je obrovský hroch!‘ Na to mu onen muž odpověděl: ‚Zastrč si ji tam, kam ti slunce nesvítí, velká osobo.‘ Poté onen voják (a tenhle kousek byl zapsán červeným inkoustem a rukomal byl velmi roztřesený, jako kdyby byl autor neobyčejně vzrušený) neu al mužovu hlavu, jak je u nás zvykem.“ Toto prohlášení bylo následováno piktogramem znázorňujícím psa, který vylučoval moč, což byl z jakéhosi podivného důvodu achátský ekvivalent vykřičníku. Těch tam bylo pět. Mrakoplaš zalistoval dál. Další stránky byly vyplněny stejně nezáživným vyprávěním, věty sdělovaly tytéž samozřejmé a obvyklé věci, a přitom byly často ukončeny několika močícími psy. Například: „Hostinský řekl, že město od něj požaduje daň, ale on ji nemá v úmyslu zaplatit, a když jsem se ho zeptal, zda nemá strach, on mi odpověděl: ‚Ti mi tak můžou (velmi složitý piktogram) až na jednoho, a ten aK si (velmi složitý piktogram).‘ (močící pes, močící pes). Pak pokračoval: ‚(piktogram, znázorňující nejvyššího vládce) je (další piktogram, který, jak Mrakoplaš zjistil, když knihu několikrát obrátil všemi směry, vypadal jako koňský zadek) a klidně mu to můžete říct.‘ A v té chvíli mu voják přítomný v hostinci nerozpáral břicho (močící pes, močící pes), jak je u nás zvykem, ale řekl: ‚A ode mě mu to vyřiUte taky.‘ (močící pes, močící pes, močící pes, močící pes, močící pes).“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213899
Co na tom bylo tak divného? V Ankh-Morporku tak lidé mluvili neustále, bylo to pro ně běžné vyjadřování. Až na ty psy. Tedy promiňte, ale země, která zničí celé město jen proto, aby dala ostatním městům odstrašující příklad – to není země, ale blázinec. Možná že tohle byla kniha vtipů a on prostě nepochopil pointu. Možná že tady komedianti sklidí největší aplaus, když vyprávějí historky jako: „Poslyšte, co se mně stalo, to ale byla psina, když jsem šel do divadla, potkal jsem chlapa a on mně neusekl nohu! Močící pes, močící pes.“ Už nějakou chvíli podvědomě vnímal cinkot rolniček na cestě, ale nevěnoval mu žádnou pozornost. Nezvedl hlavu, ani když už bylo jasné, že se někdo přibližuje. Ve chvíli, kdy se rozhodl hlavu zvednout, už bylo pozdě, protože mu někdo přišlápl krk botou. Než ztratil vědomí, stačil říci jen: „Sakra, močící pes.“ Ve vzduchu to tiše udělalo „pfft“, objevilo se Zavazadlo a těžce dopadlo do sněhu. Ve víku mělo zaKatý sekáček na maso. Nějakou chvíli zůstalo zcela nehybné, pak se ale jeho nožičky začaly pohybovat v jakoby složité taneční figuře a Zavazadlo se pomalu otočilo o tři sta šedesát stupňů. Nemyslelo. Nemělo čím. AK už se v jeho nitru odehrával jakýkoliv proces, měl zřejmě více společného se způsobem, jakým stromy reagují na slunce, déšK a náhlé bouře, jenže byl mnohem rychlejší. Jak se zdálo, po nějaké chvíli se zaměřilo a vykročilo po tajícím sněhu. Zavazadlo ani necítilo. Nemělo čím. Ale reagovalo podobně, jako stromy reagují na střídání ročních období. Zrychlilo krok. Domov byl nablízku. * * * 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213899
Mrakoplaš musel připustit, že onen křičící muž má pravdu. Ne v tom, že Mrakoplašův otec byl choré střevo horského pandy a jeho matka putýnka želvího slizu. Mrakoplaš sice osobně neznal ani jednoho ze svých rodičů, ale předpokládal, vzhledem ke své vlastní osobě, že oba museli být vzdáleně humanoidní. Rozhodně aspoň krátkou chvíli. Ale muž měl pravdu, co se týkalo skutečnosti, že Mrakoplaš jede na ukradeném koni. Tady nejenže zahnal Mrakoplaše do úzkých, ale pěkně ho podusil. Nohou. Noha na krku, to je skoro jako sbírka paragrafů. Cítil, jak se mu kapsami probírají cizí ruce. Další osoba – Mrakoplaš neviděl nic jiného než několik decimetrů blátivé země –, podle všeho velmi nesympatická, se přidala ke křiku té první. Pak Mrakoplaše někdo zvedl na nohy. Vojáci byli stejní jako většina vojáků, se kterými se Mrakoplaš setkal kdekoliv a kdykoliv předtím. Měli právě dost inteligence na to, aby někoho dokázali zmlátit a odtáhnout k jámě se škorpiony. Byli to šampioni ve řvaní do tváře cizích lidí ze vzdálenosti několika centimetrů. Celá záležitost nabyla nereálné podoby díky tomu, že vojáci neměli obličeje, alespoň ne takové, kterým by mohli říkat vlastní. Jejich ozdobné, černě emailované helmice měly na přední straně namalované tváře s obrovskými kníry a ponechávaly volná jen ústa. Ústa tak mohla, jako například právě teU, řvát na Mrakoplaše, že jeho dědeček byl sud trusu zlatých rybiček. Někdo mu zamával před očima svazečkem Co jsem dělal o prázdninách. „Jsi jen pytel shnilých ryb!“ „Já vůbec nevím, co to znamená,“ bránil se Mrakoplaš. „Někdo mi to prostě dal…“ „Zbytku zkyslého mléka!“ „Nemohl byste, laskavě, trochu míň křičet? Mám pocit, že mi právě praskly ušní bubínky.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213899