trakař, na němž spočívala lopata. Postavil trakař a ohromeně si všechny prohlížel. „A tohle je jeho lokaj!“ vykřikl Ivanr. Dav se na muže vrhl s hrdelním vrčením. Ten utekl; na takového hubeňoura byl překvapivě rychlý. Tak, a kde jsou ti moji zatracení koně? Našel je snadno. V ohradě je nakrmili a napojili. Když je prováděl vískou, vládl v ní vražedný zmatek. Soused vraždil souseda, jak staré spory, nevraživost a otevřená nenávist vybuchly v záchvatu zabíjení. Ivanr uklidnil koně a procházel mezi zkrvavenými mrtvolami válejícími se na prazích, v uličkách a kolem zdí. Lidé, ženy i děti. Pomyslel si, že jakmile zmizí veškeré sebeovládání, není cesty zpátky. A ten sešup dolů je pomazaný krví. Protože jako cizinec neměl žádnou účast na jejich svárech, nikdo si ho nevšímal. Zastavil se pouze jednou před jakýmsi chlapcem, jemuž z rány na hlavě tekla krev na rameno a na přednici košile. Vážný pohled chlapcových hlubokých hnědých očí jím otřásl víc, než co za svůj život viděl. Sklonil se a zvedl hocha ze zápraží k sobě do sedla. Ten nijak neprotestoval, prostě jenom mlčel. Když vyjeli do chladného vánku na otevřené pastvině nad osadou, Ivanrova úleva byla přímo hmatatelná. Ohlédl se. Nad domy se vznášel chochol černého kouře. Naprostý kolaps. Přirozené následky náboženské války? Nebo něco víc? Kdo to ví? Ve zdejším kraji, kde Paní nesporně vládla tolik pokolení, to byla novinka. Možná byl ten výbuch přirozený, vzhledem k tomu, jak tvrdě Paní a její kněží zasahovali a jak dlouho. Podíval se na mládence, jenž neohrabaně seděl s roztaženýma hubenýma nohama, bosý a ušmudlaný. Nejspíš byl poprvé na koni. „Jak se jmenuješ?“ Ale hoch jenom zíral – ne mrzutě, spíš bezvýrazně, bez citů. Copak se mi nedostane odpovědi ani od tebe? Budiž. Tak oni mě zavrhli jako thelského míšence, co? Potom do Propasti se všemi Jourilany a jejich zeměmi a všemi jejich bohy, novými i starými. Já s nimi skoncoval. Obrátil se. Kynuly mu vyšší svahy hor a sněhem pokryté štíty Ledového hřbetu nad nimi se třpytily v šikmých jantarových paprscích pohasínajícího dne. * * * 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213898
„Bylo to rychlé – pokud je v tom nějaká útěcha.“ Hiam se podíval na hradebního maršála Kvinta. Ten zíral na rozbitou výstroj a těla roztříštěná o skaliska. Jeho lhostejnost dělala Ochránci starosti. Zase ta bezcitnost. Proto ho starý Ochránce nepovýšil? Hiam se odvrátil a přivolal si sekčního maršála Felis, jedinou ženu, která se kdy pozvedla tak vysoko. „Co se stalo?“ Felis zasalutovala a sňala si přílbu. Objevily se krátké hnědé vlasy, které jí na čele spadaly skoro do očí. „Podle svědků došlo k selhání materiálu. Starý provaz. Pochopitelně za to přebírám plnou zodpovědnost.“ Ostudné. Co by řekl jeho předchůdce, kdyby viděl, jak pořádek upadl? „Stavitelé?“ „Krádežští robotníci. Část jejich platby.“ Hiam se znovu zadíval do ohromující hloubky pod kurtinou. Opřel se do něj studený vítr. Podíval se na zapletená prkna a provazy, houpající se před dlouhou tmavou trhlinou, puklinou v hradbě z obřích kvádrů. „A ta prasklina?“ „Největší u třech západních sekcí,“ odpověděl Kvint. V duchu to viděl. Dělníkům zavěšeným na prknech spouštěli přitesaný kvádr, který měli zasadit na místo. Ale něco se zvrtlo – kvádr spadl a proletěl přes dělníky až do příboje. A teX nebyl čas otesat nový. Už začalo mrznout. Nepřátelé zaVali drápy do mezery, aby hradbu roztrhali na kusy. OdpověX přišla instinktivně, jak měla. Důvěřoval svým instinktům. „Na tuto sekci umístíme šampiona.“ Kvint nezklamal. „Hiame! Totiž, Ochránce! Hlavní nápor ponese střed. Šampion byl vždycky tam.“ Hiam se na svého zástupce pobaveně pousmál. „Chceš mi říct, že to nevím?“ Kvintův jasný pohled se přesunul na Vyvolené vedle. Jeho pohled Hiamovi sděloval: Kdyby jen byli sami… „Něco z té výměny vyčtou. Nesmíš je podceňovat.“ Ochránce se usmál ještě víc. O tohle se vždycky snažil. Hradebnímu maršálovi zjevně nebylo proti mysli přejímat argumenty. Všechno pro to, aby vyhrál. „To by mohli. Budeme to sledovat, jako obvykle.“ Hradební maršál se nenechal uchlácholit, nicméně zmlkl – možná dočasně. Spustil se déšV, který celý den slibovala nízká mračna ženoucí se od severu. Hiam si vytáhl tlustý plášV. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213898
„Sekční maršále Felis…“ Zasalutovala. „Mrzí mě, že jsme vám nemohli poskytnout vhodný materiál, který by podpořil vaše velení.“ Felis to hluboce zasáhlo. „Pane! Přebírám za to plnou zodpovědnost! Inspekce –“ „Byla jistě víc než důkladná. Nesmíte si to dávat za vinu, maršále. VyřiXte, prosím, mou lítost ostatním Krádežanům a vyslovte jim pochvalu za jejich úsilí.“ Sekční maršál Felis rázně zasalutovala a oči jí doslova zářily. „Ano, Ochránce.“ Hiam zasalutoval. „Odchod.“ Pokynul Kvintovi. „Když už jsme tady, podíváme se na věž Ruelových slz.“ „Ano, Ochránce.“ Hradební maršál Kvint mlčky kráčel po boku svého velitele. Opět jím otřáslo, jak velitel nepokrytě nebere zřetel na tradici a těžce vydřenou moudrost jejich předchůdců. Copak si neuvědomoval ty tisíce, které zemřely kvůli nesmírně cenné informaci, aby zjistili, kde je nejlepší místo jejich obrany a jak nejlépe rozmístit jednotky za každé situace? Hiam to samozřejmě věděl, možná lépe než on sám. Nakonec studoval dějiny. Četl svitky a knihy, na rozdíl od něj. On byl mužem oštěpu. Na všechno, co mu mohl život přinést, měl jen dvě odpovědi: buX patku, nebo hlavici. Nic nemusí být komplikovanější. Přesto hodnost protektora nezískal. Ani přes to, že sloužil o pět let déle. Nebyl snad Oštěpem na Hradbě? Nebyla jeho služba legendární? Poslední dobou o tom hodně přemýšlel. Scházelo mu něco? Nějaká vlastnost, na kterou nedokázal přijít? V podobných dnech ho Hiam přiměl přemýšlet. Ta žena, sekční maršál Felis – žena! Opravdu jsou o tolik horší než muži? Přesto si ji Ochránce získal svými slovy, celou bez výjimky. Byla jeho, udělá pro něj cokoliv. Viděl jí to na očích. Hiam to dokázal jediným slovem či pohledem – co je to za nepostižitelnou vlastnost? A co je nejdůležitější, potřebují ji u Vyvolených právě nyní? Nebo je to věc patky, či hlavice? Vstoupili do věže Ruelových slz. Strážnice v přízemí, postele sloužící zároveň jako špitál. Nahoru po točitém schodišti se šlo do ložnic. Vyvolení vyskočili do pozoru. Hiam s Kvintem jim salutovali. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213898