je snadné nechat se unést magií dávných časů, ale jak stárnete, kouzlo postupně vyprchává. Jenže mně tehdy bylo šest a ta věc pro mě byla největší zázrak na světě. A já ho ukradl. Znovu jsem zatřásl koulí a znovu všechno zmizelo ve vířící sněhové vánici, která postupně utichala. Znovu sníh dosedal na střechy domů. Znovu jsem koulí zatřásl. Něco tady bylo špatně. Ta bouře byla sice krásná, ale úplně bezvýznamná. Obrátil jsem těm lidem uvnitř koule celý svět vzhůru nohama, a co oni na to? Nic. Stejný muž pořád mířil ke stejnému kostelu. Stejná žena pořád stála ve stejných dveřích stejného domu. Měl jsem v rukách celý svět, ale k ničemu mi to nebylo. Mohl jsem s ním třást, kutálet s ním a házet, jak jsem chtěl, ale ve skutečnosti jsem na něj neměl žádný vliv. Ten muž dál mířil do kostela, k němuž nikdy nedojde. Dokonce i jako šestiletý jsem věděl, co je to Válka sta. Hrál jsem si s vyřezávanými vojáčky, rozestavěnými na otcových mapách. Viděl jsem skutečné vojáky, jak se vracejí z války, celí zakrvavení a špinaví. Viděl jsem ženy usedavě vzlykající, když kolem nich ti muži šli, a jiné, jak se vrhají do náruče svým přeživším manželům. Četl jsem příběhy o válkách, o útocích a ústupech, o vítězstvích a porážkách. Kdyby mě můj otec znal, nikdy by nepřipustil, aby se mi tyhle knihy dostaly do rukou, ale on měl jiné starosti. Takže já si v nich četl a rozuměl jim. Věděl jsem, že v rukách držím osud svého světa. A ne nějakého umělého světa, vyrobeného pradávnými umělci. Osud mého světa. A to mi nikdo nevezme, i kdyby se snažil sebevíc. Muži spolu budou dál bojovat, zabíjet se a umírat. A až se rozplyne prach nad bojištěm a utichne křik raněných, bude všechno stále stejné. Válka neskončí, nezmění se. Stále tu bude. Pro mě, pro mého bratra, pro moji matku. Pro nás pro všechny. Když v nějaké hře nedokážeš zvítězit, změň její pravidla. To jsem kdysi četl v jedné knize a ta slova mi uvízla v paměti. Jak jsem tam tak stál a držel v ruce tu sněhovou kouli, prostě jsem ji zvedl nad hlavu a praštil s ní ze všech sil o zem. Nijak jsem o tom nepřemýšlel, bylo to pro mě naprosto přirozené a logické rozhodnutí. Prohrabával jsem mokré střepy, až jsem našel figurku 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213895
toho muže. Když jsem ji opatrně vzal mezi palec a ukazovák, uvědomil jsem si, že není větší než zrníčko rýže. „Jsi volný,“ oznámil jsem mu a hodil ho do rohu pokladnice, aby si našel cestu domů. Jak? To už bylo na něm. Možná jsem znal odpověB na některé otázky, rozhodně ale ne na všechny. To platilo tehdy a platí to i nyní. Pak jsem z pokladnice odešel, aniž bych si s sebou cokoli odnesl. Rychle mi docházely síly, takže jsem ze svého lana několikrát skoro spadl, ale pokaždé jsem se na něm nějak udržel a lezl dál. Byl jsem vyčerpaný, ale spokojený. To, co jsem udělal, mi přišlo naprosto správné a naivně jsem věřil, že i ostatní by sdíleli můj pohled na věc. VždyO jsem přece nic neprovedl. Konečně jsem se dostal až k cimbuří a převalil se na ochoz. „Co to tady máme?“ ozval se za mnou hlas. Vzápětí mě obří ruka popadla za krk a zvedla mě do vzduchu. Naši strážní nakonec byli pozornější, než jsem čekal. Netrvalo dlouho a stál jsem v otcově trůnním sále, zatímco rozespalé páže zapalovalo pochodně na stěnách. V noci, když tu nebyli žádní hosté, nebylo potřeba plýtvat velrybím olejem na lampy. Museli jsme si vystačit s čadícími, prskajícími, smolnými pochodněmi. Stál jsem tam před sirem Reillym, který mě rukou v kovové rukavici pevně držel za rameno. Když páže splnilo svoji povinnost a odešlo, osaměli jsme. „Je mi to líto,“ řekl jsem, i když to nebyla pravda. Sir Reilly se tvářil vážně. „I mně je to líto, Jorgu.“ „Už to nikdy neudělám,“ sliboval jsem. Ani tohle nebyla pravda. „Já vím,“ přikývl skoro něžně. „Ale stejně tu musíme počkat na tvého otce. A ten laskavostí zrovna neproslul.“ Čekali jsme tam snad půlku noci, když se najednou dveře s hrozivou ráno rozletěly. Leknutím jsem nadskočil, i když jsem si snad stokrát slíbil, že nic takového rozhodně neudělám. Vstoupil můj otec, oblečený do svého purpurového pláště a s železnou korunou na hlavě, a zamířil ke svému trůnu. Nevypadal ani trochu ospale. Usadil se a podíval se na mě. „Chci tu mít Spravedlivého,“ rozkázal hlasitě, jako by tu byl shromážděný celý dvůr. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213895
Chvíli se nic nedělo. „Přivezte Spravedlivého,“ přikázal znovu, s očima upřenýma na dveře. „Omlouvám se!“ Tentokrát jsem to myslel upřímně. „Můžu zapla–“ „Spravedlivýho!“ Na mě se ani nepodíval. Dveře se konečně znovu otevřely a dovnitř vjel vozík, na kterém stráže vozili vězně z hradních kobek k soudu. TeB na nich byl můj vlčák, můj a Willův pejsek, s tlapami zakovanými do železa. Tlačil ho sluha jménem Coul, svalnatý chlap s tváří dítěte. O poslední slavnosti slunovratu mi z kuchyně propašoval cukrové lízátko. Chtěl jsem utéct, ale sir Reilly mě držel ocelovým stiskem. Spravedlivý se na vozíku třásl tak, že se sotva udržel na nohách, a oči měl strachem rozšířené. Když ho přivezli blíž, všiml jsem si, že je celý mokrý. Teprve v tu chvíli mi došlo, že ve vzduchu je cítit zemní olej, kterým obvykle plní své lampy sloužící. Konečně byl vozík před trůnem. Coul ho pustil a zvedl obří, těžké kladivo, které se normálně používalo k drcení uhlí na menší kousky. „Vypadni,“ rozkázal král. Na Coulovi bylo vidět, že by raději zůstal, ale neřekl ani slovo, položil kladivo na zem, otočil se a odešel. „Dneska se něco naučíš,“ oznámil mi můj otec. „Už ses někdy spálil, Jorgu?“ Spálil. Jednou jsem zvedl pohrabáč, který někdo nechal trčet z hořícího krbu. Ta bolest byla nepředstavitelná. Byla tak silná, že jsem nedokázal ani křičet. Dokázal jsem jen stát a dívat se, jak mi na dlani naskakují příšerné puchýře. Když jsem se konečně vzpamatoval, zařval jsem tak, že mě slyšela i matka, která zrovna něco dělala v hradní věži. Ten výkřik byl tak příšerný, že do místnosti vrazila současně s chůvou, která byla v sousedním pokoji. Ruka mě pálila ještě celý týden a při sebemenším pohybu mi z ní vystřelovala příšerná bolest do celé paže. Kůže se oloupala a odpadla a nechala odhalené maso, které krvácelo a mokvalo. „O něcos mě připravil, Jorgu,“ oznámil mi můj otec. „Ukradls něco, co bylo moje.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213895