96
recenze
Cesty do války, cesty k sobě Současné podoby norského venkova navazují na klasiku ★★★ Próza Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď, jejíž první kapitolu autorka napsala ještě jako školní práci, získala norskou cenu Tarjeie Vesaase. Román je prvním dílem trilogie, jejíž další části Domů chtějí všichni. Vrátit se nechce nikdo a Ucelenost neexistuje vyšly v roce 2012, respektive 2013. Už po vydání prvního dílu se i díky stipendiu Helga Flatlandová stala spisovatelkou na plný úvazek a kopíruje tak cestu, která je pro současné talentované norské prozaiky typická. V titulu knihy zaznívá Baudelairův verš z básně „Cesta“ a znalým signalizuje, že tu půjde o lákavé dálky i deziluzi z putování. Román je čtyřhlasem postupně odhalujícím zázemí čtyř norských mladíků — Tarjeie, Kristiana, Trygveho a Bjørna. Přátelé ze školy, žijící v nespecifikované, nicméně odlehlé norské vesnici, se po roce 2000 vydají ve službách norské armády do Afghánistánu. Tři z nich zde ovšem záhy zahynou, když jejich vozidlo najede na minu. Román otevírá odstavec psaný kurzivou verbalizující zmatené pocity člověka umírajícího násilnou smrtí.
Pocit „strašného horka“ odstartuje Tarjeiho vzpomínky na dětství a dospívání. Recenzovaná první část trilogie je věnována především Tarjeimu a Trygvemu. Tarjei utíká do Afghánistánu před otcovým naléháním na převzetí rodinného statku a před patologicky chladnou matkou, jež před synem upřednostňuje svou dceru. O tomto pozadí nás zpraví jednak část románu, kterou vypráví právě Tarjei, následně pak „dostane slovo“ i jeho matka Karin. Druhý příběh knihy patří Trygvemu. Skutečnost, že Trygveho vyhnala do světa homosexuální orientace, poodhaluje nejprve líčení venkovana Jana Olava, jehož syn Sigurd se po Trygveho smrti zhroutí. Jan Olav si pomalu musí připustit to, co podvědomě dávno tušil, totiž že mezi jeho synem a Trygvem bylo něco víc než dětské přátelství. Kompozice románu — rozdělení na čtyři části vyprávěné pokaždé jiným vypravěčem (Tarjei, Karin, Trygve, Jan Olav) — není nijak objevná. Úvodní scéna, v níž umírajícího člověka zahlcují neuchopitelné pocity, se v průběhu knihy několikrát vrátí, což do jisté míry evokuje filmovou gramatiku. Na stylové úrovni překvapí, s jakou suverenitou autorka vplouvá do světů většinou mužských postav. Jednu dimenzi románu překlad cíleně pomíjí, byť o ní překladatelka Miluše Juříčková alespoň informuje v doslovu. Flatlandová v celé trilogii střídá obě varianty spisovné norštiny, které jsou z podstaty příznakové — bokmål coby jazyk městské střední třídy (reprezentované v románu především postavou Karin) a nynorsk, který je psanou variantou širokého spektra dialektů, jež jsou charakteristické pro obyvatele norského
venkova. Překladatelka se odvolává na obtížnou zprostředkovatelnost této dichotomie, v doslovu ale naznačuje rozdílné stylistické úrovně v promluvách postav. Ty však v českém překladu výrazně patrné nejsou. Z pasáží věnovaných uzavřenému světu vesničanů ční spřízněnost s klasiky norského venkovského románu. Zvláště postava Jana Olava nebo kompaktní popis manželství Karin a Halvarda přímo odkazují k postavám z knih Knuta Hamsuna a Tarjeie Vesaase. Tentokrát ovšem nevidíme norské venkovany žijící v zakonzervovaném pomalém světě devatenáctého či první poloviny dvacátého století. Flatlandová vykresluje mládí rodičů hlavních hrdinů odehrávající se v angažovaných šedesátých letech a dětství samotných chlapců narozených v osmdesátých letech, kdy se životní úroveň Norů začala prudce zvedat. Zajímavé je, že čtenář má pocit silné návaznosti na dnes už klasické romány, jako by svět norské vesnice, nebo spíš mentalita jejích obyvatel, neprošla žádnou proměnou. Důvodem může být to, že do příběhů nevstupují kromě mobilů žádné technologie, v čemž zřejmě tkví poetické kouzlo románu. Skeptický čtenář může Flatlandové prvotinu pociťovat jako mírně vykalkulovanou. Možná, ovšem vykalkulovaná je vlastně velmi dobře.
Karolína Stehlíková Helga Flatlandová: Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď, přeložila Miluše Juříčková, Větrné mlýny, Brno 2015
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213865
recenze
Badatelský pilíř Dějiny české literatury pod okem cenzora ★★★★★ Psát a číst o cenzuře je velice zajímavé a přitažlivé téma, zvláště pro dříve narozeného čtenáře, který prožil podstatnou část svého života v totalitním režimu: v mládí poznamenaném nacistickou ideologií, posléze pak řadu let v sevření totality komunistické. Teprve po roce 1989 jsme mohli poznat, co je to „čtení bez cenzury“, jak se také nazývala velmi úspěšná učebnice literatury, objevivší se po listopadu 1989 ve školách. Zhroucení socialistického dohledu nad literaturou ukázalo se značnou naléhavostí důležitost tématu cenzury. Není tedy náhodou, že cenzura jakožto instituce hodná samostatného popisu pronikla do literárněhistorických syntéz věnovaných českému písemnictví. Bádání o cenzuře vypovídá mnohé o situaci kultury, pro niž četba knih znamenala jistou společenskou prestiž, zároveň ale naráželo na četné překážky ze strany mnoha institucí omezující nejen šíření knih, ale i samostatné bádání o nich. Analýza pojmu cenzury jako toho, co lze říci či napsat a co ne, vypovídá mnohé nejen o cenzuře samé, ale možná ještě více o dané společnosti. Není tedy divu, že
složitá a velmi komplexní problematika cenzury přilákala mladší literární historiky, členy pracovního týmu v oddělení pro výzkum literární kultury Ústavu pro českou literaturu AV ČR, kteří se dlouho době věnují této problematice. Prvním plodem tohoto jejich zájmu byla publikace Nebezpečná litera‑ tura? Antologie z myšlení o literární cenzuře (Host 2012), jež byla věnována mezinárodní diskusi na toto téma. Tuto antologii můžeme považovat za jakýsi předběžný úvod k rozsáhlému dílu, s nímž před nás předstupuje kolektiv pracovníků ÚČL AV ČR. Máme před sebou nesmírně obsáhlé, úctyhodné dvousvazkové dílo s názvem V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749—2014; jako editoři jsou uvedeni Michael Wögerbauer, Petr Píša, Petr Šámal, Pavel Janáček a kolektiv mnoha dalších spolupracovníků. Celek díla je rozčleněn do osmi částí, z nichž každá je uvozena rámcovou kapitolou, která podává obecný přehled o zaměření a podobě cenzury v příslušném období. Za každou rámcovou kapitolou následuje řada takzvaných případových studií, v nichž je na vybraných osobnostech a tématech rozvedeno působení cenzury (čtenář zde nalezne podrobnosti o cenzurních zásazích, jež postihovaly například básnickou tvorbu S. Čecha, P. Bezruče, S. K. Neumanna, J. Demla, a řadu dalších podrobností o vztahu cenzury k tvorbě dalších významných literárních osobností). Editoři svazku v předmluvě upozorňují, že je to práce tak rozsáhlá a obsažná, že ne každý čtenář se odváží číst ji od začátku do konce. Nicméně kdo se do těchto objemných svazků pustí, bude se moci zamýšlet nad promě-
97
nami institucionální a strukturální reglementace literatury a nad jejími důsledky pro literární tvorbu a její recepci v našem kulturním prostoru. V rámci tohoto literárně historického diskursu o cenzuře — místy je to velmi poutavé čtení, když sledujeme zápas osvícenských tendencí s vládnoucím absolutismem, církevního konzervativismu s modernismem či konflikt novodobých totalit s básnickou invencí — je třeba velice ocenit, že se autoři svazku vyhnuli běžnému, až manichejskému pohledu na cenzuru jako na absolutní projekci společenského zla. Právě v citlivém a detailní znalostí podloženém pohledu na toto téma autoři dokázali svou vědeckou vyspělost a odbornost. A tak lze říci jediné: vzniklo zde vpravdě monumentální vědecké dílo, které patří a bude patřit k základním badatelským pilířům při pohledu na novodobou českou literaturu.
Jaroslav Med Pavel Janáček a kol.: V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749—2014, sv. 1. 1749—1938; sv. 2. 1938—2014, Academia — Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2015
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213865
98
recenze
Typografie fobie zbavená Veletučná monografie reformátora české knižní grafiky ★★★★★ Zjevení. Architekt knihy. Básník tisku. Grafický virtuos, jehož nástrojem je tu dramaticky zvětšované písmo, tu úhledný textový blok, tu plocha pestré barvy, tu neúnavné hříčky s typem a ilustrací. Své propracované vizuální skladby typograf Oldřich Hlavsa (1909—1995) rozehrával nejen na pečlivě komponovaných knižních dvojstranách, ale také v oblasti vazeb — prostřednictvím experimentů s vyklápěcími přílohami i geniálně jednoduchými formami předsádek nebo skrytých kapes opakovaně napínal omezené možnosti knihařského zpracování. O tom, že byl Hlavsův vklad ojedinělý, svědčí kromě mnoha desítek ocenění také silný dojem, jejž zanechal na svých současnících (Sutnar, Kapr, Frutiger, Zapf). Přesto se dočkal řádné monografie až dvacet let po své smrti. Ale mohl si za to sám, když pod názvem Typographia neprozíravě publikoval soubor tří zásadních odborných knih, v nichž na více než čtrnácti stech stranách představil mimo dobová písma i své fenomenální knižní
úpravy, a stal se tak vykladačem vlastního díla. Editorka Barbora Toman Tylová prošla archivy, aby nashromáždila majestátní soubor reprodukcí, jednotlivé knihy zasadila do širšího faktografického rámce a sumarizovala Hlavsovu práci v rozsáhlém soupisu díla. Odborné texty Ivy Knobloch a Jana Rouse nijak nevybočují z obvyklého standardu věcně možná bezchybných, přesto nepříliš zaujatých studií. Jejich příspěvky obsahují povinný výčet dat, méně pak už čitelný názor, o který každý přemýšlivý čtenář stojí víc než o neživotný sumář. Alespoň Toman Tylová sama volí ve své studii „Dvojí optika“ odlišný přístup, když porovnává Hlavsovo dílo s pracemi Jiřího Balcara. Snad proto, že „malířské“ vidění Balcarovo bylo protipólem ryzího typografa Hlavsy, odhaluje to hlavní, čím se Hlavsa proslavil: moderní přístup ke knize, kde každá její část je chápána jako nesamostatná součást celku. Mírný emotivní deficit textů naštěstí částečně zahlazuje doprovodný materiál, složený z korespondence, rozhovorů a také z vlastních Hlavsových článků publikovaných v odborných perio dikách. Archivní texty mimo jiné dokazují, že ne všechny Hlavsovy úpravy byly zkraje přijímány nekriticky. Ozvaly se i různé protestní hlasy, například hlas Jiřího Trnky uveřejněný v Literárních novinách pod názvem „Typografický rock ‑and‑roll aneb Jsem konzervativní“. Trnka kritizuje ztíženou orientaci v sebevědomě upraveném časopisu Plamen a po právu protestuje i proti malopisu (absenci velkých písmen) v některých knižních úpravách, aniž by tušil, že je na stejné vlně s kritiky meziválečné typografické avantgardy, kterou
byl Oldřich Hlavsa v mládí ovlivněn. Postrádám v knize víc informací o tom, jaký byl Hlavsa člověk, jak přemýšlel a žil — možná bychom pak lépe porozuměli tomu, z čeho pramení ta bezuzdná tvořivá exploze, jíž jsme na stránkách monografie svědky. Rád bych se dozvěděl více i o tom, jak proplouval komunistickým režimem po roce 1948 — zda si mohl dovolit luxus zůstat stranou propagandy a imunní vůči stranickým ideám, které všemožně prosakovaly do veškerého umění. Konflikt s mocí zmiňuje jen Karel Fabel v deva desátých letech, když píše, že Hlavsa „po osmašedesátém vrátil stranickou legitimaci a nijak se nesnažil to napravit. I když se nechal přemluvit, aby upravil nějaké ty Únory nebo Leniny — a udělal je poctivě, protože jinak to neuměl“. Textům se bohužel nevyhnulo několik názvoslovných přehmatů na těch místech, kde autoři nelogicky slučují typografa (úpravce) a písmaře (autora písem), případně hovoří o potřebě čtivého (čitelného) novinového písma nebo nazývají soudobým označením font písmo, které existovalo dávno před vynálezem počítačové sazby. Jsou to ovšem marginálie, jež nemohou pokazit dobrý dojem z mimořádně poctivě zpracované knížky v pěkné grafické úpravě, doslovně citující některé Hlavsovy vynálezy.
Martin Pecina Barbora Toman Tylová (ed.): Jde o to, aby o něco šlo. Typograf Oldřich Hlavsa, Akropolis — VŠUP, Praha 2015
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213865