neskutečné sliby znepřátelených stran, ale pravdou bylo, že slovenští dobrovolníci se hlásili jen do československé armády. K naší velké lítosti jsme se dozvěděli o letecké nehodě na letišti Vajnory u Bratislavy 4. 5. 1919, při níž zahynul čs. ministr války generál M. R. Štefánik. Zasloužil se o náš nový stát! Úředníci na všech stupních, policie a četnictvo byli skoro výhradně Maďaři a již dávno utekli před válkou do Maďarska. Ani pošta nefungovala, tak jsem ani nemohl psát domů. V Košicích žilo mnoho Rusínů z Podkarpatské Rusi a tam jsem dobře uplatnil svou znalost ukrajinštiny. Jak v Karpatech mizel sníh, zvyšoval se počet lidí, kteří utíkali z Ukrajiny před občanskou válkou, která se tam rozpoutala. Jen státní četnictvo a finanční stráž, přicházející z Čech, začínaly pomalu obsazovat klidnější úseky za frontou, mimo úseky bojů, především pohraničí a větší města. Až nyní jsem si začal uvědomovat naplno, že jsem mladý chlap. Tolik krásných dívek a mladých vdov mezi Ukrajinci, Rusíny i Slováky, které jsme kontrolovali, až se nám hlava točila. Večer co večer jsme měli jediné téma, můžete hádat jaké. Mezitím náš doprovodný obrněný vlak II. A hlídkoval na trase Sečany-Lučenec-Fiľakovo. Pak jsme dostali koncem dubna tajnou zprávu, že k nám jede maďarský obrněnec a chystá se na střetnutí s tím naším. Tak chlapci vymysleli léčku u vesničky Hronská Dúbrava. Maďarský obrněnec nabíral pod velkým kopcem vodu do svých ohromných nádrží, když naši na kopci odpojili od našeho obrněnce první „předběžný“ vagon, naplnili jej kolejnicemi a spustili jej z kopce jako „taran“ proti nepřátelskému obrněnci. Zbyla z něj jen hromada šrotu. Zásobování jídlem pro čs. armádu probíhalo hladce, a tak nebyl velký problém získat čtyři velké masové konzervy. Můj kamarád „ostrostřelec“ Josef, jak jsem mu říkal, přivedl jeden večer do vedlejší stodoly dvě dívenky. Rychle sbalil ušetřené 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213844
konzervy, mne beze slova chytil za kabát a vlekl mne ven. Až venku mi pošeptal do ucha, že potřebuje tlumočníka, a pořád opakoval, jen aby neutekly. Opravdu tam čekaly. Ještě nebyla tma, a tak jsem viděl děvčata tak šestnáct, sedmnáct let stará, moc hezká a pěkně stavěná. Vše mi v tu chvíli připomnělo domov a mé tajné schůzky na seníku s Naďou. Ale už mi nebylo šestnáct, ale dvacet tři let, Pepíkovi bylo devatenáct. Připadalo mi, že jsem oproti děvčatům nějak moc starý. Ale jediné, co je zajímalo, byly naše čtyři velké kilové konzervy masa, které hned uložily do vaku. Pak vyndaly domácí borovičku. Já si jen lízl, ale ostatní hrdinně popíjeli. Když už nebylo co pít, tak kamarád s jednou z dívek zmizel ve tmě. Já se chvíli rozmýšlel, jestli nemám odejít, ale v tu chvíli dívka tiše promluvila: „Janko, hlupáčik moj, ľúbim ťa!“ Až jsem sebou trhnul, vždyť to bylo slovensky, tak se asi děvčata dobře bavila, když mi Pepík popisoval jejich přednosti a vůbec mne skoro nepustil ke slovu. Já na ně mluvil ukrajinsky, a to rozuměly také. Zůstal jsem, byl jsem vlastně nezadaný, obě své velké lásky jsem opustil, už je nikdy neuvidím. Dívenka vypadala tak mladě, ale brzy jsem pochopil, že zdaleka nejsem první muž v jejím milostném životě. Její slovenština, tiše šeptaná, mne příjemně hladila po duši a i ona mi s podivem řekla totéž o češtině, kterou s naším příjezdem slyšela poprvé v životě. Hlavně se jí moc líbilo naše „ř“, které samozřejmě nedokázala vyslovit. Ale za necelé dva měsíce, když jsme odjížděli dobýt Zvolen už to „ř“ uměla docela dobře, a nejen to!
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213844
KAPITOLA 14. - JAK NAŠEMU VOJSKU PŘIŠLI NA POMOC „SENEGALCI“ Na úvod kapitoly několik vstupních informací. Senegal byl francouzskou kolonií v Africe a na západní frontu nastoupilo po roce 1914 i několik tisíc Senegalců, velmi dobrých střelců a válečníků. U Německých protivníků si získali respekt hlavně kolujícími pověstmi, že jedí syrové maso a „snad jsou i lidojedi“. No a znáte to, pověsti kolují rychlejším tempem nežli noviny či telegraf. Náš nový velitel, nově utvořené 2. pěší divize byl od 4. 6. 1919 zkušený plukovník Československých legií ve Francii a veterán cizinecké legie Josef Šnejdárek. Maďarské i československé jednotky byly vyčerpané, padlých a zraněných přibývalo a cíl maďarských bolševiků „obsazení Slovenska, Podkarpatské Rusi a následné spojení s Rudou armádou“ byl v nedohlednu. Obě armády již dávno nasadily poslední zálohy, a tak se náš velitel rozhodl pro lest. Ale jakou? Zavolal si našeho velitele roty, když viděl, že jsme se převlékli do letních plátěných uniforem, zatím v armádě neznámých. Nechal vyfasovat černý krém na boty a nějaké bílé ručníky a hadry. Asi sto příslušníků naší roty mu na jeho lest stačilo.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213844