Snobství novodobých chudých Po věky filozofický postoj lidí k chudobě podléhá proměnám navzdory tomu, že vlastní postoj chudých zůstal víceméně beze změn. V kapitole Krátká historie chudoby jsem se již o této skutečnosti zmínil, ale mám potřebu k tématu ještě něco dodat ... nebo spíše uchopit celou záležitost z jiného konce. Nemálo spisovatelů a myslitelů starověkého Říma bylo tímto úkazem zmateno. Například Seneca poznamenal: „Není chudý ten, kdo má málo, ale ten, kdo dychtí mít stále více.“ Je známo, že lidé utiskovaní, lhostejní a v nouzi jsou smířeni se svým osudem. Chamtiví boháči chtějí naopak stále více a více. Jinými slovy, Seneca dovozuje, že chudý člověk vlastně není chudý (je se svým osudem smířen) a bohatý člověk je tím pádem naprosto nemajetný (touží mít více). Teorie je to zajímavá, ale přesvědčivá příliš není. Senekův smířlivý přístup byl rázně odmítnut jeho současníkem Ježíšem Kristem, který bohaté veřejně pranýřoval: „Blahoslavení chudí, jejichž je Království nebeské.“ Možná měl o této věci nějaké tajné 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213822
informace, vždyť ON měl známosti na nejvyšších místech. A možná zde bylo přání jen otcem myšlenky. Ale dozajista byl, na rozdíl od jeho církve v časech pozdějších, na straně chudých. Církev sloužila bohatým, byla na nich závislá a sama o sobě, jako vlastník obrovského majetku, byla bohatá. Církev s účelovou neupřímností papouškovala Kristova slova: „Chudí slyšte! Jste chudí a musíte chudými i zůstat. Trpte a dřete, hladovějte, lopoťte se a čeká vás velká odměna v Království nebeském. A když ne, máte smůlu.“ A tak se chudí dřeli a trpěli a hladověli, ale ze záhrobí si nikdo z nich stěžovat nepřišel. Nemluvím jen o Angličanech (je známo, že Angličané, chudí či movití, mrtví nebo živí, nesnášejí stěžování), ale i o Němcích a Rakušanech, kteří se ve stížnostech vyžívají. Ze záhrobí nikdo nic nenamítal. A tak si svět pozvolna uvykl na trpělivé a puritánské nešťastníky, na ty, kteří se skromně a nesměle snažili svou chudobnost skrývat. Bernard Shaw zašel ještě dále. Zastával názor, že nemajetní nemají být pouze skromní a zahanbení, nýbrž mají se sami za sebe hluboce stydět. „Chudoba je největší zlo a nejhorší zločin.“ (Ne že by na tom záleželo, ale slova kurzívou jsou má, ne jeho.) 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213822
A tak se chudina řídila jeho radou a řádně se sama za sebe styděla. To však nemělo dlouhého trvání. Po selhání marxismu triumfoval marks-spencerismus. Když jsem poprvé přijel do Anglie, dali se chudí od bohatých rozeznat snadno. Stačilo se jen dívat. Nuzáci neměli na drahé oblečení a ani po něm netoužili. Na rozdíl od boháčů. Mělo-li být Království nebeské určeno právě pro ně, bylo záhodno vypadat chudě, a u posledního soudu tak předejít případným nedorozuměním. Ale marks-spencerismus vše změnil. Přemohl i církev. Všechny církve. Lidé začali vypadat stejně. Stalo se stále těžším rozeznat ženu poslíčka od manželky ředitele, posluhovačku od její paní, dělníka od šéfa. Přirozeně, jisté rozdíly tu byly. Ne každá měla norkový kožich a stále se dal poznat kvalitní materiál. Ale rozdíly se stíraly a na první pohled již nebylo tak jednoduché odhadnout něčí finanční a sociální postavení. Dělníci, dokonce i ti pomocní začali jezdit auty a přetahovat se o parkovací místa se zámožnými. A tehdy dostali bohatí opravdový strach: „Přišla doba, kdy se chudí dožadují životních standardů, jež dříve náležely jenom nám.“ Pomalu, ale jistě se postoje lidí měnily a čím dál tím více lidí si bere za své vyzývavé myšlenky v této knize: 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213822