Svatopluk Doseděl a nenápadného rozsévání nejrůznějších indicií a znamení, údajně značících spletitou cestu k jejich tajemstvím. A za to jsem tyto nekorunované krále mystifikace obdivoval především. Ano, spousta, ne-li dokonce většina jimi vypuštěných informací neměla s pravdou nic společného, ale člověk na to přišel až po vynaložení značné námahy a zpravidla ve chvíli, kdy byl hodně daleko na slepé koleji. Zhusta šlo jen o tajemně působící údaje, jež měly dlouhodobě vytížit jak různé konspirační teoretiky, tak neúnavné lovce obřích pokladů. Odpověď na otázku, proč svobodní zednáři vynakládali na matení světa takové úsilí, se přímo nabízela a já nepochybně nebyl sám, kdo zastával názor, že cílem jejich dezinformačních aktivit bylo obyčejné utajení pravdy. Tématice svobodných zednářů jsem se začal věnovat na střední škole a od té doby jsem nashromáždil a zarchivoval celkem slušné množství informací; jenže jak už jsem naznačil, eliminování těch matoucích, byl většinou velmi zdlouhavý proces a někdy – vzhledem k mým omezeným možnostem – se mi nezadařilo vůbec. Pravda tam ale někde ukryta byla, o tom jsem nikdy nepochyboval, možná dokonce i pravda natolik neuvěřitelná, že je sama o sobě dokonalou mystifikací. Ve čtvrtek 8. října 2009 (udělal jsem si poznámku do diáře) se v mém obývacím pokoji protivně rozdrnčel telefon. Byl jsem pohodlně naskládán v hlubokém křesle, popíjel gin a zrovna jsem uvažoval, jak naložím s blížícím se víkendem. Málo využívaný telefon jsem měl na dosah, ale absolutně se mi ho nechtělo zvedat. Do velké knihovny zabudovaná stereo sestava tlumeně přehrávala cédéčko Johna Fogertyho, kterýžto pán pro mě toho času představoval 98
Truhla_tisk_def.indd 98
15. 9. 2015 18:43:23
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213775
Truhla ze Zálivu smrti společnost naprosto dostačující. Ten večer jsem zkrátka chtěl mít ode všech svatý pokoj. Telefon zazvonil popáté a já se po něm natáhl. „Slyším,“ zahučel jsem a mrknul po hodinách na protější stěně. Do půlnoci zbývalo přesně tři čtvrtě hodiny. „Víte kolik je?“ „Pan Erben?“ ozvalo se ze sluchátka. „Karel Erben?“ Byl to mužský hlas a já odhadoval, že jeho majiteli může být tak kolem šedesáti. „Jo,“ přisvědčil jsem. „Kdo volá?“ „Jmenuju se Goldstein. Neznáte mě. Já ale znám vás.“ „Nepovídejte. A čím můžu sloužit?“ Na druhé straně linky bylo chvilku ticho. „Svobodní zednáři. Pane Erbene, zajímáte se o ně, že?“ „Okrajově.“ „To si nemyslím. Co kdyby vám někdo nabídl pár interesantních informací?“ „Pokračujte.“ „Přijďte zítra večer do hradecké nemocnice. Na oddělení intenzivní péče se ptejte po Josefu Rosenbaumovi. Personál bude vědět, že přijdete mimo návštěvní hodiny, a zavede vás k němu. Neberte si diktafon, pouze zápisník a tužku. Dobrou noc.“ A s tím pan Goldstein hovor ukončil. Goldstein? Rosenbaum? Židi? Nikoho, kdo by se tak jmenoval, jsem neznal. Vrátil jsem sluchátko do vidlice a utkvěl pohledem na prázdné sklenici ve své ruce. Nedávno jsem se takhle málem zabil. V rodinné chatě uprostřed České Kanady, drcen těžkou depresí a sjetý pokoutně získanými antidepresivy, které jsem vydatně zapíjel rumem. Několik horkých letních dnů a teplých nocí jsem tenkrát strávil na visuté terase, pouštěl si kazety se starými 99
Truhla_tisk_def.indd 99
15. 9. 2015 18:43:23
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213775
Svatopluk Doseděl rokenroly a myslel na svou budoucí bývalou manželku. A nebylo to veselé. „Dokola meleš, jak mě miluješ, ale to, co ke mně cítíš, to žádná láska není! Je to citová závislost, a to je něco úplně ji nýho! Víš, že nejseš schopnej beze mě žít, a magoříš z toho. Já už tě ale nemiluju, pochop to! Nemůžu tě ani cítit! Když mě ráno vezeš do práce, hnusí se mi sednout si vedle tebe do auta. V posteli mi sáhneš na vlasy, a mně se chce blít. Rozumíš? A nekurvila jsem se ti! Kurva to dělá za prachy! Víme?“ Kdo by po tomhle nezačal chlastat? V permanentním rauši jsem se zvolna blížil ke své poslední míli a nebýt mého přítele, asi bych ten sebevražedný mejdan dotáhl do konce. Pepin Kroupa napochodoval na terasu chaty někdy v polovině srpna 2008, dny mi tenkrát dost splývaly, takže to nevím přesně. Vzpomínám si jen, že mě zvednul z podlahy jako kus pochcaného hadru, a když mnou následně mrsknul do křesla, ucedil: „Žádný ženský není škoda. Škoda je jenom toho, co ženská sní a vypije! Vítej do klubu.“ Pepin, s nímž jsem jeho parohy zapíjel o čtyři roky dříve, u mě tehdy přespal a druhý den ráno mi oznámil, že moje soukromá pařba skončila a že se jede domů. Poslechl jsem ho a dalšího panáka si dal až na Silvestra. Goldstein, Rosenbaum… Vrátil jsem se do přítomnosti. Interesantní informace? Usoudil jsem, že mě neubude, zajedu-li zítra večer do hradeckého špitálu a zjistím, odkud vítr vane. ✳✳✳
100
Truhla_tisk_def.indd 100
15. 9. 2015 18:43:23
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213775