proč ji to dítě osahává, jestli je pravá, nebo zrcadlo. Ale zasmála se a neřekla nic. Zřejmě si myslela, že je nějak psychicky narušená. Jako my všichni.
Hraní „Budeme si hját na tatínka a na maminku, jo?“ tříletá Viki přišla s panenkou v podpaží a hned rozvíjela pravidla: „Já budu maminka.“ Byl jsem rád, že to nevyšlo na mne. „A ty budes dělat, že si tatínek, jo?“ No, proč ne. Nakonec v tom mám praxi, už to předstírám skoro 4 roky. „Tak, tady si lehni. Já si tě psikleju.“ Jůůů, to je super hra! Hrozně mne pálí oči a bolí hlava. Tak ho dinku či dvě bychom si určitě na spinkání hrát mohli. Byl jsem při kryt šesti utěrkami. Maminka nebude nadšená vyrabovaným prá delníkem. „Tak doblou noc, spinkejte.“ Byl jsem uložen i s plastovým miminem. Ale nejsem vybíravý. Zavřel jsem oči a spokojeně odde choval. Uplynulo 10 vteřin. „VSTÁÁÁVÁÁÁÁT!“ Řev by probudil i armádu a dostal celou divizi na buzerplac. Viki stála na postelích a mávala ručníkem. „Musíme vyvětlat, je tu smlad.“ „Miminko nám to tu pěkně zaprdělo,“ nadhodil jsem konver začně. „Miminko se pokadilo!“ vykřikla Viki. „A nemá plínu!“ Proboha, tohle je strašlivé cvičení. Nemohli bychom si raději hrát na útok Rudých Khmérů? „No tak přebalit, maminko.“ Ať se snaží, já už si své užil a ta hovna imaginární rozhodně nebyla. Viki vzala miminko a začala s ním jezdit zadkem po utěrce, jako by mělo místo prdele žehličku. Tenhle styl neznám, ale vypadal efektivně. Tu utěrku musíme vyhodit.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213611
„Vstávej, tati, musíme miminko naklmit. Más mlíko?“ Osahal jsem si prsa a řekl: „Ne.“ Ignorovala to. „Tak ho běz psiplavit.“ Tak jsem vstal a šel ho psiplavit. Vlastně jsem nevěděl, co dělat, protože lahve na krmení už tu dávno nemáme. Po chvíli přišla Viki, mimino přes ruku jako kus hadru, hádám, že včera někde mimčo pěkně přebralo a teď lituje. „Tobě to tlvá,“ řekla Viki nespokojeně, stoupla si na špičky a k mému překvapení se natáhla přes celou kredenc až dozadu. Po padla flašku portského, kterou tam máme od Vánoc, a odešla. Zů stal jsem zírat. Co – jako – s tím – chce – dělat? Šel jsem za dcerou a našel ji, jak sedí na posteli a krmí miminko. Prcek měl lahev v pu since a tvářil se vesele. Zvlhly mi oči dojetím. Dceři jsou tři léta a už aspiruje na titul Matka roku. Pohladil jsem Viki, vysvětlil jí, že tuhle lahev nesmí brát, že je na vaření a že miminka mají raději mlíčko. Doporučil jsem Baileys. Ale obecně musím konstatovat, že dítě je na život připraveno a má i metody, jak zdolávat překážky, které mu osud přinese. Ještě že to nikdo neviděl, to by zas bylo řečí: „K nim nikoho ne pouštějte, u nich i hračky chlastaj. No jo, no jo, včera mi vrátili vláček a byl úplně na plech, vám povidám. Vůbec nedržel na kolejích.“ Jinak zajímavá zkušenost. Hrát si na tatínka s Viki je skoro stejné jako hrát si na tatínka s manželkou. Většinu času nemám šajna, která bije. Masáž dětskými chodidýlky je jedna z nejpříjemnějších věcí, které můžete v životě zažít. Nejprve se vám miminko prochází po zá dech a maminka ho přidržuje, pak už chodí samo a nakonec skon číte jako hřiště. Prakticky každé večerní čtení si tříletá Viki k po slechu na mně ustele a lehne. Nejdříve na mne narovná deky, až nemám jak dýchat, pak se uloží, poslední peřinou se přikryje a dělá „chrůpčííí“. A když sípám: „Nemůžu dýchat!“, tak ještě udělá: „Pšššt, tatí, já spinkám.“ „A já se dusim!“ chroptím zpod dek. Viki vzdychne a převalí se na druhý bok.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213611
Dovádění na tátových širokých zádech, respektive masáž, má čtyři stupně. První je prosté chození a to je velmi příjemné. Pokud se tedy prcek nezačne procházet po hlavě, aby vyzkoušel, jak pevně vám drží lebeční švy. Jednou mi Viki několika přešlapy z krku na masírovala okcipitální lalok tak důkladně, že jsem přestal na ho dinu vidět. Druhý stupeň je poskakování. Dá se to vydržet, ale už když má vaše dítě takových patnáct, dvacet kilo, je to asi tak příjemné, jako když se na vás prohání příborník. Postupně z vás vyrazí zbytky ži vota spolu s objemem plic. „Ne‑ne‑ne‑ská‑ská‑ská‑kej‑kej, Vi‑Vi‑ki!“ Viki se náhle zastaví: „Co si zikal, tati?“ Snažím se nadechnout a lapám po kyslíku, takže nedostane hned odpověď. Tak asi nic, že? Super, pokračujeme. Hop, hop, hop… Pak přijde manželka do pokoje. Jen tak do mne strčí a po vídá: „Kdo tu nechal tuhle zdechlou klisnu?“ A vy tam ležíte jak vy pracovaný korpus na pizzu a nedokážete se ani pohnout. Třetí stupeň jsou skoky. Tím myslím, když skáče snožmo. Na příč nebo podél, to je jedno, není to již drobné poskakování, to je něco, co by vůbec neměla dělat. Z malého dítěte se tak může bě hem dopadu stát slušná kovadlina. Pokud jste dostali koňským kopytem, víte, co to je za pocit. Uděláte jen: „HEK!“ A obsah břicha se vám rozjede do horních a dolních končetin. Čtvrtý stupeň je nejhorší. Seskoky. To by už vůbec nikdy neměla dělat. Ale občas do ní prdne a skočí na mne třeba z peřiňáku, nebo dokonce ze skříně. To už ani neuděláte: „HEK!“ Jenom: „–!!!“ Bulvy vám vyletí z důlků, napnou oční nerv, na kterém se zůstanou bez mocně kinklat a visí vám z obličeje. Vaše záda prakticky splynou s hrudním košem. Náhle se z vás stane dopisní papír. Obratle se vám v místě dopadu rozestoupí, až se mícha začne zděšeně rozhlí žet: „Co? Ty vole, Mojžíš? Tudy? Teď?“ Masáž dětskýma nožičkama může být příjemná, ale i smrtelná. Nikdy bych stroj nezapínal na víc než první stupeň.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213611