98
Makroekonomie
skutečně vytvořil nové peníze. Věnujme mechanice tvorby nových peněz pozornost, neboť její pochopení je předpokladem pro porozumění novodobým penězotvorným procesům. I
Řekli jsme, že vkladatel (věřitel) si u zlatníka uložil 100 liber ve zlatě. Zlatník mu vydal stvrzenku (bankovku) ve stejné hodnotě. Do této chvíle se množství peněz v oběhu nijak nezměnilo, neboť bankovka pouze nahradila v oběhu zlato, které zůstalo v sejfu. Kromě toho však zlatník půjčil 75 liber někomu jinému. Oněch 75 liber představuje nově vytvořené dodatečné peníze, které takto naše zlatnická banka uvedla do peněžního oběhu. V oběhu je tak nyní 175 liber, místo dosavadních 100 liber. Půjčka (úvěr) tak tvoří nové peníze. I
Celkové množství nově vytvořených peněz závisí na tom, jakou část uloženého zlata každý zlatník uchovával jako rezervu ve svých sejfech. Při jakémkoliv objemu uloženého zlata platí: Čím nižší jsou rezervy, které zlatníci drží, tím více je poskytnutých úvěrů a tím více je v oběhu peněz. Ačkoliv v dnešní době nepoužíváme ke krytí našich peněz zlato, platí tento princip i v dnešní době. Banky svými rozhodnutími o rozsahu poskytnutých úvěrů ovlivňují nabídku peněz. I
Vývoj bank po zavedení systému částečných rezerv neprobíhal tak idylicky, jak by se z příběhu našeho zlatníka mohlo zdát. Velmi často se stávalo, že se ve dveřích objevilo více žadatelů o své vklady, než se očekávalo a zlatník – bankéř nebyl své závazky schopen plnit. Pokud mu v takové situaci nevypomohla jiná zlatnická banka, musel vyhlásit bankrot. Podobným problémem trpí banky po celá staletí. Nebezpečí „runu“ na banky, jak nápor vkladatelů na banky nazýváme, vedlo většinu bankéřů k tomu, aby přistupovali k rezervám a k vypůjčování peněz obezřetně. V této souvislosti se píše o „zlatém bankovním pravidlu“, kterým je stanovena zásada, že souhrn závazků banky v určitém časovém období se musí rovnat souhrnu pohledávek banky za totéž období. I
Zlatníci, tito bankéři ve stavu zrodu, půjčovali svým klientům za úrok. Podnikání tohoto typu se postupně stalo tak výnosné, že banky přestaly od svých klientů vybírat poplatky za uložení zlata a naopak ve snaze získat co nejvíce vkladů a pod tlakem konkurence jiných bank začaly vkladatelům vyplácet úrok z jejich vkladů.
5.5.4 Makroekonomické a mikroekonomické příčiny regulace bank Systém, jehož fungování jsme naznačili na vývoji a chování zlatníkovy banky, existoval po několik století. V oběhu současně obíhaly jak plnohodnotné peníze (z drahých kovů), tak i neplnohodnotné peníze v podobě bankovek, které vydávaly (emitovaly) jednotlivé banky a které byly na požádání směnitelné za zlato.43 Snahy o posilování centrální moci státu a o vytváření příznivějšího tržního prostředí snižováním transakčních nákladů, které vznikaly složitým převáděním jedněch bankovek za druhé, vedly k likvidaci práva obchodních bank emitovat své vlastní bankovky. Na ekonomickou scénu byla povolána centrální banka a byl zaveden její monopol na emisi hotovostního oběživa. V dnešní 43
V Anglii ještě v roce 1790 vydávalo své bankovky 350 bank.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213599
Peníze a trh peněz
99
době je ve všech zemích centrální banka jediným emisním místem, tzn. jedinou institucí, která má právo emitovat mince a bankovky. Centrální banka zároveň plní řadu dalších funkcí, z nichž některé připomeneme v této kapitole a také v kapitole o monetární politice. Nejdříve se však zamyslíme nad příčinami, které k zavedení regulačních funkcí centrální banky vedly. Má-li být tržní ekonomika v rovnováze, musí bankovní systém spolehlivě fungovat. K tomuto poznání přispěly důsledky četných bankrotů bank a bankovních krizí, které doprovázely ekonomickou historii. Proto je v dnešní době prakticky ve všech zemích bankovní systém regulován. Příčiny regulace rozdělíme na makroekonomické a mikroekonomické. Nejdříve k příčinám makroekonomickým. Základním produktem bankovnictví je nabídka peněz, která má zásadní význam pro rovnováhu ekonomickou. Nabídka peněz na peněžním trhu je přitom něco jiného než – jak píše R. Holman ve své Ekonomii – nabídka rajčat na trhu rajčat. I
Vznikne-li přebytek na trhu rajčat, cena rajčat klesá a jejich pěstitelé na to reagují omezením jejich produkce. Na trhu peněz k ničemu podobnému nedochází – peněžní zásoba je totiž vytvořená bankovním systémem a změnám v poptávce po penězích se automaticky nepřizpůsobuje. Na rozdíl od rajčat, jejichž produkce se může snížit, nemohou přebytečné peníze z ekonomiky uniknout. I
Je poznanou skutečností, že manažeři bank dělají především to, co je nejlepší pro banky, které řídí, což však nemusí být nejlepší pro ekonomiku jako celek. Proto není možné, aby banky svými autonomními rozhodnutími na základě soukromě ziskového kritéria samy o sobě, bez jakéhokoli ovlivňování z hlediska celohospodářských potřeb, určovaly množství peněz v ekonomice. Mikroekonomické důvody k regulaci bankovního systému se vztahují zejména k jistotám vkladatelů. Bankovnictví založené na systému částečných rezerv je vždy do jisté míry rizikovou oblastí. Za jinak stejných okolností jsou zisky bank maximalizovány, když je v podobě rezerv ekonomicky umrtvena co nejmenší část přijatých vkladů, tzn. když jsou rezervy co nejnižší. Umění bankovnictví spočívá v nalézání rovnováhy mezi lákadlem bankovního zisku a potřebou jistoty. Jakmile jsou bankéři příliš úzkostliví, banka nerealizuje potenciální zisk. Jestliže naopak bankéři neodpovědně riskují, ohrožují samotnou existenci banky. Ve svobodném tržním systému je normální, že některé podniky zanikají a jiné vznikají. Bankovnictví je však poněkud zvláštní oblastí, která má svá specifika, neboť banku nemůžeme vnímat jako kterýkoliv jiný podnik. Výrazným rysem bank je skutečnost, že pracují převážně se svěřenými penězi, s penězi vkladatelů. Jakmile banka „zkrachuje“, ztrácejí peníze vkladatelé. Určitou prevencí před úpadkem bank může být dodržování pravidel obezřetného chování bank, která stanovuje centrální banka a která vymezují například druh aktiv a transakcí, do nichž banky nesmí kvůli jejich vysoké rizikovosti investovat, resp. jichž se nesmí účastnit. Pravidla obsahují řadu dalších omezujících ustanovení. Svou roli v kultivaci ekonomicky zdravého bankovního prostředí sehrává bankovní dohled ze strany centrální banky, případně jiné instituce pověřené dohledem. Periodické i nepravidelné kontroly různé hloubky mají včas zjišťovat případné nedostatky v hospodaření bank, ve způsobu vedení účtů, účetních knih apod.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213599
100
Makroekonomie
Velmi vážné nebezpečí hrozí bankám v případě, že dojde k runu (čti „ranu“) na banky, tzn. k náporu vkladatelů, kdy všichni vkladatelé dostanou strach o své vklady a všichni rychle spěchají vyzvednout hotovost ze svých účtů. Tato „nemoc“ bankovnictví je velmi nakažlivá a v důsledku finanční propojenosti bank často vedla k řetězovitému úpadku bank, neboť úpadek jedné banky vedl k úpadku dalších bank. Nástrojem, který by měl napomáhat ke zklidnění bankovního prostředí ekonomiky, je pojištění vkladů bankami. Jsou-li vklady pojištěny, způsobí neúspěch banky újmu především jejím vlastníkům, nejčastěji akcionářům, zatímco ztráta vkladatelů je relativně malá. Pojištění vkladů výrazně zeslabuje motivaci klientů utíkat v panice do své banky při prvních nepříznivých informacích či pseudoinformacích o její situaci. I
V Česku, dle zákona o bankách, zabezpečuje pojištění Fond pojištění vkladů, jehož zdroje jsou tvořeny zejména příspěvky od bank. Všechny banky, včetně poboček zahraničních bank, jsou povinny se do systému pojištění zapojit. Roční příspěvek banky do fondu činí 0,1 % z průměru objemu pojištěných vkladů za předchozí rok, včetně úroků. V současné době se náhrada poskytuje ve výši 100 % vkladů jednotlivého vkladatele u bankrotem dotčené banky, maximálně však do výše ekvivalentu 100 tisíc euro. I
Z hlediska ekonomické teorie by pojištění nikdy nemělo pokrývat celý vklad, neboť to vede k oslabování odpovědnosti ekonomických subjektů za umístění a správu svých aktiv. Ekonomie označuje tento jev jako morální hazard. Regulace bankovního, resp. celého finančního systému se stala vlivem světové finanční krize předmětem intenzivní diskuse. Plejáda názorů sahá od těch, které spatřují příčinu krize v nedostatku regulace, až po ty, které naopak vidí příčinu krize v nadměrné regulaci, která, dle nich, deformuje přirozené relace na finančních trzích. Utváření vlastních názorů a účast v této diskusi není možná bez znalosti základů monetární teorie a politiky. I
Zabýváme-li se bankovní problematikou, je účelné učinit poznámku o svobodném bankovnictví. Jde o koncept bankovního sektoru, v němž nepůsobí centrální banka a v němž je monetární disciplína zajišťována vzájemnou konkurencí soukromých bank, které mají právo emitovat své vlastní bankovky. Zájem managementu jednotlivých bank na úspěchu svého podnikání má být prevencí před emisí bankovek, které by neměly proklamovanou kupní sílu. Myšlenka svobodného bankovnictví má svůj ideový domov v „rakouské škole“ ekonomického myšlení, zejména v učení F. A. von Hayeka (1899–1992). Patří do myšlenkového repertoáru extrémě liberální ekonomie, která v působení centrální banky vidí uplatňování administrativního monopolu zneužívaného silnými zájmovými skupinami k manipulaci s množstvím peněz v oběhu a s úrokovou mírou. Většina ekonomů považuje představu svobodné mezibankovní konkurence v podmínkách soudobého oligopolního bankovního sektoru za zcela nereálnou a v oběhu bankovek různých bank vidí zdroj vysokých transakčních nákladů a nestability. I
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213599