něco dělat a nikomu tím neubližuje, a navíc na to má peníze, proč by se mu do toho měl někdo plést? Oba se ale shodli na tom, že jejich státy jsou ve špatném, nebezpečném stavu: „Saypur kvůli obchodu ztloustl a zeslábl,“ řekla mu jednou Shara. „Jsme přesvědčeni o tom, že svobodu si můžeme koupit. Ani nás nenapadne, že za ni musíme bojovat, bojovat za ni každý den.“ Vohannes obrátil oči v sloup. „Svůj svět líčíš v tak cynických, ponurých barvách.“ „Mám pravdu,“ trvala na svém. „Saypur se tam, kde je, dostal vojenskou silou. Jeho civilní vláda je až moc tolerantní.“ „A co bys navrhovala? Chtěla bys, aby se saypurské děti učily další slib, další přísahu saypurské vlasti?“ Vohannes se zasmál. „Sharo, zlato, copak ty nechápeš, že tvoje země je tak skvělá právě proto, že svým občanům dovoluje být lidmi do takové míry, do jaké to Kontinent svým obyvatelům nikdy neumožnil?“ „Ty Saypur obdivuješ? I když jsi Kontinentál?“ „Samozřejmě! A nejenom proto, že tady nechytnu lepru, což o Kontinentu říct nemůžu. Ale tady lidem dovolujete… být lidmi. Copak nevíš, jak je to vzácné?“ „Myslela jsem, že budeš volat po kázni a trestu,“ řekla Shara. „Po víře a odpírání.“ „Takhle uvažují jenom Kontinentálové z Kolkaštanu,“ odpověděl Vohannes. „A je to pěkně zpotvořený způsob života, to mi věř.“ Shara zavrtěla hlavou. „Mýlíš se. Mír se udržuje vášní a silou. A svět se tak moc nezměnil.“ „Svět je podle tebe tak chladné a hořké místo, moje milá Sharo,“ namítl Vohannes. „Doufal jsem, že příklad tvého pradědečka tě naučí aspoň tomu, že jeden člověk může mnoha lidem ne uvěřitelně zlepšit život.“ „Kdybys něco tak obdivného o Kajovi řekl na Kontinentu, mohlo by tě to zabít.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213597
„Na Kontinentu by mě mohla zabít spousta věcí.“ Oba byli vzdělanými dětmi mocných rodin, a tak prostě předpokládali, že změní svět; ani jeden z nich se ale nemohl rozhodnout, jak ho změnit. Shara jeden den chtěla sepsat slavné a velkolepé dějiny Saypuru a celého světa; druhý den uvažovala o tom, že půjde do vysoké politiky jako její teta. Vohannes jeden den snil o tom, že bude sponzorovat velký umělecký projekt, který zcela přetvoří města na Kontinentu; druhý den vychytrale plánoval radikální obchodní podnik. Každý z nich nápady toho druhého nesnášel a svůj nesouhlas dával najevo s neskrývanou jízlivostí. Vlastně spolu možná začali spát jenom proto, že vyčerpali témata k hovoru. Ale bylo v tom ještě něco víc. Shara v hloubi duše věděla, že dokud nepotkala Vohannese, nikdy v životě neměla nikoho, s kým by mohla mluvit, opravdu mluvit, a tušila, že on je na tom podobně: oba pocházeli ze slavných, vážených rodin, oba byli sirotci a oba se vlivem okolností ocitli v naprosté izolaci. Svůj vztah vymýšleli za pochodu, podobně jako souboj, který svedli na turnaji, a rozuměli mu jen oni. Když Shara zrovna nestudovala v prvním a druhém ročníku vysoké školy, provozovala to, co později považovala za jednoduše nepochopitelné množství sexu. O víkendu, když uklízečky zůstaly doma a všichni mohli spát na kolejích, zůstala v jeho pokoji, prospala celý den v jeho náruči a žasla nad tím, co tady s tímhle cizincem dělá, s tímhle klukem ze země, kterou by měla celým srdcem nenávidět. Nenapadlo ji, že je to láska. Nenapadlo ji, že je to láska, když v jeho nepřítomnosti zakoušela podivnou bolest a úzkost; nenapadlo ji, že je to láska, když od něj dostala zprávu a cítila, jak ji zaplavuje úleva; nenapadlo ji, že je to láska, když občas přemýšlela o tom, jak bude jejich společný život vypadat za pět, deset, patnáct let. Nikdy jí ani nepřišlo na mysl, že by to mohla být láska. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213597
Mladí jsou tak hloupí, myslí si Shara později. Nevidí to, co mají přímo před očima.
Shara se opře v křesle a prohlédne si své dílo: VYSOKÁ ULICE 3411, BANKA SV. MORNVIEVY, SCHRÁNKA 0813, GHIVENIJ TAORSKAN 63611 Otře si pot z čela a podívá se na hodinky. Jsou tři ráno. A jakmile si to uvědomí, padne na ni odpovídající únava. A teď skutečný problém, pomyslí si Shara. Jak se dostat k tomu, co je v té schránce. Někdo zaklepe na dveře. „Dále,“ řekne Shara. Dveře se otevřou, do místnosti se vmáčkne Sigrud, sedne si před jejím stolem a začne si nacpávat dýmku. „Jak to šlo?“ Na tváři se mu usadí zvláštní výraz: zmatek, zklamání, mírný úžas. „Špatně?“ „Špatně,“ potvrdí. „A trochu dobře. A taky… divně.“ „Co se stalo?“ S jistou zarputilostí si strčí dýmku do úst. „No, takže ta žena pracuje na univerzitě. Jako uklízečka… Irina Torskenijová. Svobodná. Bez rodiny. Má jen svou práci. Podíval jsem se na její služby — uklízela profesorovi v pracovně i v bytě. Všude. Kanceláře dr. Pangyuie dostala na starost hned potom, co přijel.“ „Výborně,“ řekne Shara. „Tak se na ni zaměříme.“ „Ale ten druhý… ten chlap…“ Sigrud jí vylíčí celou tu nepochopitelnou příhodu ve zpustošené čtvrti Bulikova. „Takže on prostě… zmizel?“ zeptá se Shara. Sigrud přikývne. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213597