cem šedesátých a začátkem sedmdesátých let v televizi, nesměli mít dlouhé vlasy. Toto nařízení, vydané první náměstkyní Čs.televize soudružkou Balážovou se díky systému padajícího lejna dodržovalo v brněnské TV velmi striktně. V praxi to znamenalo, že pokud chtěly bigbítové máničky vystupovat v televizi, musely se buď dobrovolně dopředu ostříhat, anebo byly nemilosrdně v maskérně sesponkovány. Kromě obveselení přítomného perzonálu vypadal pak takový „slušně upravený“ umělec na obrazovce jako – záměrně se vyhýbám pojmu idiot – jako sesponkovaný. Nic nepomáhal ani odkaz na vlasaté a vousaté kvarteto všudevisících světových revolucionářů. Našli se ovšem i tací neoblomní bigbíti (klobouk dolů), kteří raději odmítli v televizi vystupovat, než by se nechali takto zostudit. Nejhezčí éru amatérského bigbíťáckého muzicírování jsme prožívali v letech 1966–1969: vítězství na Festivalu Nastolatków v polských Gliwicích, koncerty ve varšavské Stodole, mezinárodní přehlídka v Gdaňsku na vyprodaném čtyřicetitisícovém stadionu, koncerty na divadelním festivalu v chorvatském Zagrebu, Jazz univerziády v Českých Budějovicích, 1. a 2. čs.beatfestival v pražské Lucerně, vítězná brněnská Beatová liga, jedinečný společný koncert s kalifornskou skupinou The Beach boys na zimním stadioně v Brně, účinkování v Mahenově divadle ve hře Carla Goldoniho Poprask na laguně i tradiční sezónní premiéry v brněnské Redutě... Na 2. beatovém festivalu v prosinci 1968 v Praze, kde byla skladba Oldy Veselého „Casanova“ v našem podání vyhodnocena jako druhá nejlepší (první byl Sluneční hrob od Blue Effect), jsme také zpívali Vomáčkovu píseň „Běž domů, Ivane!“ a měli to štěstí, že nám za ni nezakázali činnost. V září 1970 jsme společným turné s názvem: Praha - Brno Bratislava (Cardinals - Synkopy 61 - Prúdy) odstartovali svou profi dráhu, která trvala dvacet let, ale to už je jiná kapitola.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213583
Charlie Halogen V dřevních dobách big beatu (šedesátá léta) jezdil s naší skupinou Synkopy 61 jako druhý technik a bedňák jeden hoch, který se stal jakýmsi živým a neodmyslitelným inventářem kapely. Všichni jsme ho měli rádi pro jeho obětavost a upřímnost. Ač malé postavy, měl velkou sílu a nebyl pro něj problém vynést obrovskou reprodukční bednu do schodů sám, zatímco jiní dva se s ní těžce potýkali. Nikdo mu neřekl jinak než „malej Kája“ nebo „Charlie Halogen“. První oslovení proto, že Kája měřil opravdu o pohlavek nad metr a půl. Druhá přezdívka neměla nic společného s jeho funkcí osvětlovače, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale vznikla úplně jinak. Kája si rád popil dobrého pivečka nebo vínečka a měl potom takový upřený až hypnotizující pohled. Říkali jsme si: „Á jé, Kája má zase rožnutý jodovky. To bude malér!“ A strachovali se o drahé instrumenty a aparaturu, kterou nosil z pódia a nakládal do mikrobusu. Ve chvílích jeho alkoholického opojení bylo ovšem zbytečné mu něco říkat. Kája si prostě svítil na cestu svými halogeny a jakékoliv výtky nepřijímal. Jednou, to jsme hráli někde na jižní Moravě, to však přehnal. Každý koncert měl dopředu stanovený program a na závěr se hrál obvykle nějaký trhák. V té době to byla skladba Uriah Heep: Look At Yourself, jak říkali fandové „Lukačose“, která končila bubnovým sólem. Tempo se stále zrychlovalo a zrychlovalo a davy šílely. Zmíněný koncert byl poslední ve šňůře a vše šlo jak po másle. Všichni jsme měli své party už zažité, tréma minimální, prostě pohoda. Výjimečně jsme zařadili „Lukačose“ doprostřed koncertu – změna je život. A tehdy se to stalo. Jak blesk z čistého nebe zasáhl Charlie Halogen. Už trochu „svítil“ a když uslyšel 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213583
známou melodii, okamžitě reagoval. V domnění, že se jedná o poslední skladbu, počkal ještě na bubnové sólo a pak vtrhl na pódium a začal rychle odpojovat mikrofony a balit šňůry. „Kájo, co blbneš?“ zvolal jsem v pudu sebezáchovy. „Normálka konec, né?“ odpověděl suverénně Kája a pokračoval ve sklízení. „Dyť jsme zahráli teprve pět fláků!“ snažil jsem se ho přesvědčit. To vše se odehrávalo na otevřené scéně před zraky asi pěti set diváků. Kája na mě zasvítil svými halogeny. „To máš jedno, poslední je vždycky Lukačose.“ Odvedli jsme poté Káju společnými silami za jeviště, našroubovali si mikrofony a koncert po nucené estrádní vložce normálně dohráli. Dlužno říci, že ještě mnohem později, kdy už s námi Kája nepůsobil, se nás skalní fandové ptali: „A přijel s váma ten malej, co má voči jak halogeny?“ „Dneska ne, kluci, ale příště určitě přijede!“ Koncertní šňůra sta vystoupení v Polsku – to už bylo terno, které stálo za trochu námahy. Nutnou podmínkou k výjezdu bylo ovšem úspěšné absolvování přehrávky pro Pragokoncert. Přijel na ni do Prahy dokonce i „kierownik Zjednoconeho Przedsiedbiórstwa Rozrywkowego” z Varšavy. Nacvičili jsme speciální program, kromě vlastních skladeb i polské lidové „piosenky” a nechali si pro tuto příležitost ušít nové saténové kostýmy. Technikům byla zdůrazněna důležitost celé akce, dochvilnost a slušné oblečení i vystupování. Charlie Halogen byl ovšem samorost a tak se klidně dostavil na přehrávku vymustrovaný jak „Fultyho sekretář“, což v brněnské hantýrce znamená, že vypadal jak bezdomovec, právě se chystající vybrat „bufet“ (kontejner s odpadky – pozn.překl.). Když jsem Káju uviděl před koncertem v šatně, vytkl jsem mu jeho nevhodné oblečení. „Podívej se na sebe, ty šašku, jak vypadáš,“ vpálil mi hned Kája a já mu musel dát v duchu za pravdu. V modrobílém saténu pošitém chobotnicí z flitrů bych určitě po ulici nešel. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213583