98
Církevní dějiny – Antika a středověk
Nová germánská správa přesto přinesla nový přístup k církevním záležitostem. Zřetelně to ukázal Theodorichův zásah do výběru nového římského biskupa v roce 498. Tehdy se jedna skupina volitelů vyslovila pro klerika Symmacha, druhá naopak zvolila kandidáta procísařského senátu Vavřince. Theodorich si oba povolal do Ravenny a zde se vyslovil pro Symmacha. Spor tím neustal, neboť král nechtěl postupovat proti vůli senátorů a proti Vavřincovi nijak nezasáhl. Symmachus byl záhy obžalován z mnoha nepravostí (špatné stanovení termínu Velikonoc, mravní excesy) a král se rozhodl jmenovat vizitátora, který v podstatě převzal řízení římské církve. Situace byla kritická a Symmachus jen stěží hájil svoji pozici, přičemž došlo i k množství násilných střetů a vražd. Vše nakonec urovnal klerik Dioskur z Alexandrie, který přesvědčil Theodoricha a jeho pravou ruku Cassiodora, aby podpořili Symmacha a vrátili římské církvi zabavené statky.198 Ačkoliv se jednalo především o vnitrořímský spor, lze na něm dokumentovat, že se církev od konce 5. století ocitala mezi narůstajícím tlakem germánských panovníků na jedné straně a konstantinopolské císařské správy na straně druhé. V případě římské církve si Theodorich zajistil dohled nad dalšími papežskými volbami (např. Felixe IV., o němž prameny dosvědčují, že byl roku 526 zvolen z přímé královy vůle),199 po nástupu císaře Justina na císařský trůn v Konstantinopoli se však postupně začala obnovovat síla a vliv císařství. Již na konci Theodorichovy vlády došlo k prvním výrazným konfliktům mezi germánskými Góty a římským obyvatelstvem. Poté, co východořímský císař Justin vydal roku 523 edikt zakazující ariánství a zahájil tvrdé pronásledování jeho stoupenců, cítil se být Theodorich ohrožen a zapochyboval o životnosti své dosavadní politiky tolerance katolicismu. Ve své podezřívavosti nechal zatknout a popravit své římské správce Albina, Boëthia a Symmacha a donutil papeže Jana, aby odjel do Konstantinopole vyjednat u císaře pro ariány ústupky. Jan však žádného viditelného výsledku nedosáhl – naopak opětovně potvrdil ideové a kulturní propojení mezi západním a východním křesťanstvem. Theodorich po papežově návratu tvrdě zasáhl a vyjednavače uvrhl do vězení, kde Jan také roku 526 zemřel.200 Postupné sžívání římské společnosti s germánskými útočníky tak narazilo na značné obtíže, které se po smrti Theodoricha († 526) ještě vyhrotily. Východní císařství využilo oslabení Ostrogótů za vlády Theodorichova vnuka Athalaricha (526–534) a po jeho smrti se pokusilo opětovně obnovit Římskou říši. Císař Justinián zahájil rozsáhlé vojenské akce a po vyčerpávající válce (536–554), která učinila z Itálie zničenou zemi, navrátil načas na Apeninský poloostrov císařskou správu.
198
199
200
Obtížemi nástupu papeže Symmacha se blíže zabývá Suchánek, D. Ius exclusivae, s. 24–25, popř. Rendina, C. Příběhy papežů, s. 94–97. K papežství a volbám v době vlády Theodoricha Velikého srov. Gelmi, J. Papežové: od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 38–41; Rendina, C. Příběhy papežů, s. 90–102; Maxwell-Stuart, P. G. Papežové, s. 39–42. Srov. Heather, P. Gótové, s. 253–263; Collins, R. Evropa raného středověku, s. 133–136 či Rendina, C. Příběhy papežů, s. 99–100.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213561
Církev stojící u kolébky nové Evropy (311–900)
99
Ostrogóti byli pokořeni a Theodorichem prosazované soužití ariánských Germánů a katolických Římanů se zhroutilo.201 Odlišný způsob podmanění římského území zvolila jiná germánská skupina – Vandalové. Po několikaletém putování Galií a Hispánií pronikli po roce 429 do Afriky a v několika bitvách porazili místního správce Bonifáce (Bonifatius). V roce 439 získali i hlavní africké město Kartágo a zahájili další expanzi, skrze niž postupně ovládli celé západní Středomoří a pravidelně útočili na italskou pevninu; vrcholem se staly roku 442 zisk Sicílie a roku 455 dobytí a vyplenění Říma. Na rozdíl od ostatních Germánů Vandalové při podmanění africké provincie s místními elitami příliš nevyjednávali, zabírali si tu nejlepší půdu a bez váhání porušovali dohodnuté úmluvy. Agresivní styl se projevoval rovněž v náboženské oblasti, kde ariánští Vandalové tvrdě potírali africký ortodoxní katolicismus. Především v prvním období vandalské nadvlády za králů Geisericha a Hunericha proběhlo několik vln pronásledování a persekuce, které se obracely jak na církevní představitele, tak na civilní obyvatelstvo. Mnoho afrických biskupů muselo odejít do vyhnanství, zejména na Sardinii, docházelo ke konfiskacím církevního majetku i sakrálních budov. Cenné svědectví o tehdejších poměrech zachoval africký biskup Viktor z Vita ve svém díle Dějiny pronásledování afrických provincií (Historia persecutionis Africanae provinciae), které však bezpochyby v mnoha popisech silně přeháněl a situaci vylíčil v nejčernějších barvách.202 Náboženský útlak nevedl ke zhroucení církevní správy. Vandalové po celé období své nadvlády tvořili uvnitř africké společnosti zřetelnou početní menšinu a arianismus tím více vnímali jako prvek vlastní identity, který jim umožňuje uchování germánské tradice. Kulturně a vzdělanostně však stál ariánský klérus níže než katolické duchovenstvo a jakékoliv snahy o násilné prosazení ariánství se naprosto míjely účinkem. Africká církev si udržovala značnou intelektuální úroveň, o čemž svědčí například díla teologa a filozofa Fulgentia z Ruspe († 532), jenž pokračoval v nauce Augustina Aurelia.203 Již na konci 5. a na začátku 6. století se náboženské poměry zklidnily a proběhly dílčí pokusy o prosazení soužití mezi oběma skupinami (např. v roce 515 disputace mezi katolickými a ariánskými teology v Kartágu, zaštítěná králem Thrasamundem). Stále však mezi vandalskými předáky existovala poměrně silná skupina, která přizpůsobování odmítala a snahy o smíření bojkotovala. Zřetelně se napětí uvnitř vandalské společnosti projevilo po nástupu umírněného a prořímského krále Hildericha (523–530), jehož matkou byla dcera císaře Valentiniána III. Eudokie. Nový panovník udržoval přátelské vztahy s Východořímskou říší a měl pochopení pro požadavky afrického katolického křesťanstva. Rychle zrušil stávající protikatolické zákazy a opatření, umožnil návrat vyhnaných biskupů a zajistil 201
202 203
Nástin vojenské konfrontace přibližuje Heather, P. Gótové, s. 264–281; Meier, M. Justi nián: život a vláda východořímského císaře. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009, s. 79–88 a Collins, R. Evropa raného středověku, s. 144–148. Srov. Kadlec, J. Dějiny katolické církve II., s. 13–14. K Fulgentiovi srov. Kraft, H. Slovník starokřesťanské literatury, s 124–125.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213561
100
Církevní dějiny – Antika a středověk
svobodný život církve. Již v roce 525 proběhl v Kartágu důležitý koncil, který pod vedením kartaginského biskupa Bonifáce a za účasti více než šedesáti biskupů opětovně zorganizoval a potvrdil církevní správu. Královy kroky však postupně vyvolávaly mezi Germány odpor, jenž vedl k jeho sesazení a uvěznění († 533). Novým panovníkem se stal jeho synovec Gelimer, který opětovně vsadil na tvrdý a nekompromisní styl. Africká církev přesto již významnější pronásledování nezažila – na změny zareagoval východořímský císař Justinián, jenž vandalské království napadl a po několika nečekaně snadných vítězstvích připojil Afriku k římskému impériu.204 Příznivější vztahy mezi katolíky a ariány než ve vandalském království panovaly na území, které během 5. století zabrali germánští Vizigóti. Jejich oddíly v roce 410 dobyly Řím, potom však odešly na jihozápad Galie, kde si v okolí dnešního města Toulouse vytvořily tzv. tolosánské království, jehož počátky byly spojeny s králi Athaulfem (410–415) a Walliou (415–419). Jako římští spojenci, byť ne vždy spolehliví, plnili Vizigóti po desítky let funkci stabilizujícího faktoru v oblasti dnešní jižní Francie a Španělska, kde opakovaně zasahovali proti vandalským a svévským útočníkům. Vrcholem jejich vazeb na římskou správu se stala bitva na Katalaunských polích v roce 451, v níž se spojenému římsko-gótskému vojsku podařilo zastavit nápor kočovných Hunů. Korektní vztahy mezi Římem a Vizigóty přetrvaly i za Theodoricha II. (453–466), poté však jeho nástupce, bratr Eurich, začal praktikovat mnohem nezávislejší politiku a zabíral římská území v Hispánii. Zhroucení římské správy po roce 476 využili Vizigóti k rozšíření svého panství na jihofrancouzská území, ale jejich expanzi na sever zastavili na počátku 6. století Frankové ve slavné bitvě u Vouillé (507). Centrum říše se přeneslo do Hispánie a z galského panství jim zbyla jen tzv. Septimanie (okolí Toulouse).205 Dlouhodobý a bezprostřední styk s římským prostředím byl zřejmě příčinou velmi tolerantního a příznivého vztahu ariánských Vizigótů ke katolickému hispanorománskému obyvatelstvu. Ačkoliv napětí mezi oběma skupinami nikdy zcela nevymizelo a Vizigóti si obdobně jako jiné germánské skupiny záměrně uchovávali od římského obyvatelstva odstup, hispánská církev se dlouhodobě těšila klidu, prosperitě a relativní autonomii. Nebylo jistě náhodou, že právě na území vizigótské Hispánie se uchovala bez přerušení tradice římské vzdělanosti a školství. Mezi obyvatelstvem vynikali jako přirozené autority katoličtí biskupové, kteří konali pravidelně sněmy a místní koncily (roku 516 v Tarragoně, v roce 524 ve Valencii atd.). Mocenské oslabení Vizigótů v první polovině 6. století přesto zavdávalo příčinu k dílčím střetům – Vizigóti se obávali útoků katolických Franků a následně i invaze ze strany východořímského císařství a náboženské odlišnosti mezi místním obyvatelstvem a vizigótskými ariány byly vnímány jako důvod k podezřívavosti.206
204
205 206
Konec vandalského království popisuje Collins, R. Evropa raného středověku, s. 140–143 či Meier, M. Justinián, s 75–79. K počátkům vandalského království srov. Heather, P. Gótové, s. 187–220. Kadlec. J. Dějiny katolické církve II., s. 15; Říčan, R. – Molnár, A. Dvanáct století církevních dějin, s. 249.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213561