98 / Utrpení, vina a smrt – součást každého života
znovu začít, měla dva nápadníky, ale trvalý vztah z toho nevznikl. Kromě pocitů lítosti, jak dopadla, ji trápily obavy, koho si může najít, když přijde o tak významnou část svého těla. V nemoci (absolvovala již předoperační chemoterapii) jí pomáhal její dospělý syn, přátelé, matka i ostatní příbuzní. Na konci prvního sezení jsem jí nabídla, aby vystihla klíčovými slovy to, co zde prožila. Její odpověď „křivda a manželství“ byla pro ni samu překvapením. Přirovnávala jsem její situaci k rozbouřenému moři, které vynáší na pevninu mno hé ukryté – dobré i zlé. Oslovila jsem její pocit křivdy i stálé citové pouto k manželovi. Reagovala na to velmi živě. Uvědomila si, že své „známosti“ měla kvůli manželovi, aby mu dokázala, že o ni někdo stojí. Na dalším sezení mi oznámila, že dala souhlas s navrhovanou radikální operací. Donesla mi ukázat obrázek z módního časopisu. Byla na něm vyobrazena krásná žena, za jejími zády muž s malým dítětem. K tomu byl připojen text: „Oni si žijí svůj život a já si žiji také svůj.“ Tento obrázek se jí spojoval s jejím životním příběhem. Spontánně mi začala vyprávět o své minulosti. I ona měla milence. Rodina o tom nevěděla, vztah tajila. Začala uvažovat, čím také ona přispěla ke krachu manželství. Původní silný pocit křivdy, který dobře vystihuje Pascalův výrok: „Větší tíhou jsou cizí úspěchy než vlastní neúspěchy“, se začal postupně proměňovat. Upustila od černobí lého vnímání viníka a oběti. Uznání své části viny na neúspěchu jejich manželství jí umožnilo jiný náhled, odpustit manželovi jeho provinění, ochotu přijmout pro sebe nový začátek v životě. Křižovatka vážného onemocnění ji zastavila v životě, aby mohla po překonání nemoci již kráčet jiným směrem.
Bez uznání viny nelze dosáhnout změny, ať jde o konkrétního člověka nebo celou společnost. Rozpoznání pravdy, přijetí reality je krokem k jejímu no vému ztvárnění. Přijetí předchází proces smíření.
SMÍŘENÍ Franz Sedlak (1996) rozlišuje smíření na několik oblastí:
• Svoboda − smíření se svým vnitřním dítětem, s dítětem, které stále žije
v nás. Toto smíření znamená návrat k zásadní svobodě a zájmu o život
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213560
Vina a její zpracování / 99
a druhé vyplývající ze schopnosti utvářet vztahy s druhými ve své jedi nečnosti. Kdo přijme své vnitřní dítě, smíří se se svou spontaneitou, zvídavostí a životní radostí. •• Odpovědnost – smíření se s rodiči, jak je máme ve vzpomínkách z dět ství. Malé dítě považuje svého rodiče za „Pána Boha“, když přijde na to, jak je jeho „rodič – Pán Bůh“ omezený, hněvá se na něj a požaduje, aby byl dokonalým a všemocným. Obdobně rodiče často začínají fascinací – zbožštěním dítěte, pak si myslí, že mají malého ďáblíka a nakonec v něm objevují své dítě. Láska a dopouštění se chyb se vzájemně nevylučují. Uvědomili jsme si tento postoj? Můžeme cítit bolest, kterou nám naši rodiče vědomě či nevědomě způsobili. Pokoušíme se porozumět, co je k tomu vedlo, aniž bychom potlačovali vlastní bolest. Frankl považuje samotnou výchovu současně za sebevýchovu. Biologické bytí je dílem našich rodičů, ale biografický pobyt s možností moci se stát vždy jiným je naším vlastním dílem. Smí ření se s rodiči, jak jsme je zažili v dětství, znamená vzít vážně jejich roli u vzniku našeho románu života a uznat, jaké důležité podněty jsme si od nich vzali. Současně nesmíme zapomenout, že sami jsme autory díla. Kdo se smíří se svým vnitřním obrazem rodičů, se zážitky s rodiči v období jeho dětství, objeví svou připravenost k převzetí odpovědnosti. Jak popisuje Frankl, dojde ke koperníkovskému obratu: jako děti jsme se hodně ptaly, jako dospělí odpovídáme. Smíření se s vlastními rodiči v sobě nese připravenost k přijetí vlastního rodičovství, k odpovědnému jednání a utváření světa kolem nás. •• Personalita – smíření se svým já (se svým realistickým a chybujícím po tenciálem). Zkusme se zamyslet: Kým bych se stal a kde bych se nacházel, kdyby u mne vše probíhalo ideálně? Kým bych mohl být, co bych mohl ze sebe udělat? Je potřeba se dívat na sebe nejen očima minulosti, kým jsme se stali, ale i pohledem budoucnosti. Jsme na cestě, v pohybu a utváříme se. •• Tvořivé a zážitkové hodnoty – smíření se svým partnerem. Je třeba ob jasnit si své i partnerovy hodnoty. Nejedná se jen o aktuální záležitosti všedního dne, jako je pracovitost, stálost v náladách, spokojenost se se bou i s druhým, pořádkumilovnost, důvěra apod. Na jakých základních hodnotách vztah vznikl a dále se rozvíjel? Dokázali jsme žít „všednost“, která v sobě nesla prioritu partnerství a rodiny? K čemu jsme vedli naše děti? Jak jsme si navzájem pomohli k osobnímu a profesnímu rozvoji?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213560
100 / Utrpení, vina a smrt – součást každého života
Jaké byly a jsou naše vztahy s příbuznými? Co jsme společně rozvinuli, vybudovali a naplnili? Co zůstalo opomenuto? A přesto říci partnerovi ano otvírá prostor pro ztvárnění společné budoucnosti. Tvořivé a zážitkové hodnoty se v partnerském vztahu realizují tím, že dávám sebe a přijímám partnera. Malá láska je nám dána, k velké lásce lze dorůst. •• Hodnota postoje – smíření s vnějšími hranicemi, s údělem utrpení a smrti. Konečnost času podle Frankla neurčuje pouze bytí života, ale působí na smysl života. Jak bych utvářel svůj život, kdybych věděl, že mám před sebou pouze krátký čas? Jaké jsou mé bolesti, mé utrpení? Souvisí mé utrpení s tělesným nebo duševním strádáním? Jaké hodnoty realizuji svým postojem k vlastnímu utrpení? Smíření se s vnější hranicí posiluje žití postojových hodnot při nezměnitelném údělu. •• Dialektická struktura člověka – smíření s nesmiřitelným, s naší vnitřní hranicí. Někdy zavíráme před druhým člověkem dveře naší duše. Zavřít se můžeme, ale nemusíme se zazdít. Je rozdíl odmítnout způsob jednání druhého a odmítnout jeho existenci. K odpuštění druhému vede, když si uvědomíme, že to, co nám někdo způsobil svým zlým jednáním, ne zájmem nebo jiným zraněním, je sice bolestné, ale naše hodnota zůstává stejná. Jak často se každému z nás stává, že do nějakého našeho vztahu vstoupí stín neporozumění, přehrada oddálení. Je to lidské, ale současně je to i výzvou ke změně, všichni jsme zřejmě už někdy udělali zkušenost, jak málo stačí… Paní Anna pochází z malého města. Na Mezinárodní den dětí pomáhala připra vovat odpoledne pro rodiče s dětmi. Před třinácti lety v přípravné skupině na tuto akci prosazovala paní Jana, že se koupí pro rodiče několik beček piva. Paní Anna nesouhlasila, s paní Janou se pohádala. Paní Jana přestala paní Annu zdravit. O tři roky později se paní Anna začala léčit s onkologickým onemocněním. I při léčbě chodila do práce, byla rozvedená, potřebovala peníze i kontakt s lidmi, její děti dorůstaly. Během nemoci posílila přátelské vztahy, jedna stará sousedka jí vařila, když jí nebylo dobře po chemoterapii. Sdělila pak paní Anně, že sama díky této pomoci měla větší radost ze života. S paní Janou však k žádné změně nedošlo, třináct let se nezdravily, dvě ženy, které se dobře znaly… Paní Anna přemýšlela, zda by měla za paní Janou jít a zkusit začít jednoduše znovu, ale udělat první krok po tolika letech bylo pro ni příliš těžké.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213560