98 / Rizikové a antisociální chování v adolescenci
sto stále vysoká a během adolescence se příliš nemění. Rodiče jsou modelem hodnotové orientace a jsou opěrným bodem při řešení krizových situací. Vliv vrstevnických vztahů narůstá především v oblasti běžného denního života dospívajících. Čím hlubší a méně konfliktní jsou vztahy dospívajícího k rodičům (navázané v předchozích fázích), tím snáze dochází k emancipaci. Mnozí dospívající proti rodičům revoltují, odmítají jejich názory a postoje, kritizují jejich nedostatky, mají však záruku a jistotu jejich vztahu a vědomí možnosti návratu. Jestliže má dospívající špatný vztah s rodiči, je pravděpodobné, že bude vytvářet více vztahů s vrstevníky. Mnoho faktorů spojených s rodinným kontextem může jak podporovat, tak zeslabovat antisociální chování dětí (Wambolt, Wambolt, 2000). Prvním okruhem faktorů ovlivňujících antisociální chování jsou rozličné demografické a socioekonomické charakteristiky (úplnost/neúplnost rodiny, vzdělání rodičů, zaměstnanost apod.), které definují jak strukturu rodiny, tak i její postavení v širším sociálním kontextu (Bonino, Cattelino, Ciairano, 2005). Druhá skupina faktorů zahrnuje proměnné týkající se funkčnosti rodiny, jako jsou např. vztahy v rodině, výchovné styly apod. (McElhaney a kol., 2009; Griffin a kol., 2000). Třetí skupina faktorů je spojena s osobnostními charakteristikami rodičů, jako je antisociální chování, pociťovaný stres nebo depresivní pocity. 7.1.2 ČESKÉ A SLOVENSKÉ VĚDECKÉ STUDIE Vztahy v rodině působí na chování i na emocionalitu dětí a dospívajících. Rodinné prostředí je velmi ovlivněno výchovným stylem rodičů vůči dětem a vztahy, které mají děti k jednotlivým členům rodiny. Gecková a její spolupracovníci (Gecková a kol., 2000; Gecková, Pudelský, Van Dijk, 2001) se zaměřili na sociální kontakty adolescentů, konkrétně na jejich sociální síť a percipovanou sociální oporu. Studie se zúčastnilo 2 616 adolescentů ve věku 15 let. Zjistili, že pro dívky jsou důležití rodiče, kamarádi a babičky, pro chlapce sourozenci. V důležitých situacích se pak chlapci i dívky obracejí nejvíce na rodiče a přátele. Až čtvrtina adolescentů se však nemá na koho obrátit při problémech se vztahy či s psychologickými problémy. Byl potvrzen významný vztah mezi sociální oporou a duševní pohodou a zdravotním stavem dospívajících. Macek (2004) ve své studii vyzvedl důležitost vnímání a hodnocení rodičů a dětí pro sebehodnocení dospívajících. Klíčovou roli při konfliktech v rodině hrají rodičovský zájem, emoční angažovanost a podstata rodičovské autority; pokud dospívající má pocit, že může svobodně a otevřeně vyjádřit svůj názor a že je rodiči vyslyšen, konflikty nejsou tak velké. Macek uvádí, že percipovaná vřelost rodiče stejného pohlaví je dobrým indikátorem sebehodnocení dospívajících. Rozdíl je mezi dívkami a chlapci – dívky citlivěji reagují na negativní projevy ze strany rodičů, chlapci naopak na pozitivní momenty a atmosféru v rodině. Oslabené rodinné prostředí může vést k problémovému chování adolescentů. V přehledové studii Sobotkové (2004) je shrnuto téma zdravého rodinného fungování, které je často chápáno jako schopnost rodiny zvládat náročné či stresové životní události. Pozornost je věnována dvěma tématům – zvládání zátěže v rodině a rodinné resilienci. Zvládání zátěže v rodině (family coping) je v psychologii rodiny novým pojmem, který vyžaduje teoretické upřesnění a další výzkum. Rodinná resilience představuje rodinné procesy, které pomáhají udržovat či obnovovat harmonii a rovnováhu v rodinném soužití.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213558
Antisociální chování a kontexty vývoje / 99
Pokud je ovšem rodinná resilience slabá či nefunkční, rodinné prostředí vede k problémovému chování adolescentů. Ve výzkumu, kdy třídní učitelé hodnotili míru problémového chování žáků (N = 214) a žáci vyplňovali dotazník ADOR (Dotazník rodičovského jednání a postojů pro adolescenty), zjistila Gecková (1998), že u chlapců souvisí míra problémového chování s mírou důslednosti otce a působí tu také kombinace lhostejnosti matky s poskytováním autonomie od otce, u děvčat souvisí problémové chování s vnímanou hostilitou a direktivností rodičů. Vztahem mezi výchovou a emocionálními problémy a problémovým chováním se zabývala Prokopčáková (1999, 2000) ve studii, které se zúčastnilo 1 833 studentů ve věku 15 let. Pomocí Magnussonova a Durého symptomového dotazníku zjistila, že adolescenti s přísnými rodiči se více obávají vlastní budoucnosti. Chlapci s přísnou matkou jsou více neklidní, nespokojení se svým vzhledem a často nechtějí žít. Dívky s přísným otcem se často cítí nezajímavé, nepohodlné a osamocené, také mají často psychosomatické potíže. Tyto pocity mají rovněž vliv na maladjustované chování adolescentů (drobné krádeže, zkoušení drog, alkohol, opisování, porušování zákazů rodičů, pozdní večerní příchody). Adolescenti, kteří se nedopustili maladjustovaného chování, si myslí, že jejich rodiče takové chování od nich nepředpokládají, a pokud by se takového chování dopustili, rodiče by se chovali odmítavě. Oproti tomu adolescenti s maladjustovaným chováním se domnívají, že se tak chovají jejich vrstevníci a že to rodiče od nich předpokládají. Rodinné prostředí tedy obsahuje kriminogenní faktory, které mohou ovlivňovat poruchový vývoj dítěte. Štěchová, Večerka a Holas (2000) zjistili ve studii, které se zúčastnilo 133 dětí ve věku 7 až 15 let z oddělení péče o rodinu a dítě a z dětských diagnostických ústavů, že v době zkoumání pouze každé třetí dítě mělo úplnou rodinu a o většinu dětí se starala sama matka. Rozvod či rozchod rodičů zažilo 47,4 % dětí, odloučení od rodiny 21,1 %. Matky problémových dětí jsou často nedůsledné ve výchově, nechávají dítě bez dozoru, přestupky omlouvají a spíše je netrestají. Děti často měnily školy, stěhovaly se do jiné obce a získaly nevlastní sourozence. Další studie týkající se rodinného prostředí se zabývá vzájemným ovlivňováním mezi rodiči a dětmi. Urbánek a Čermák (1997) zjistili, že self-efficacy rodičů (sebedůvěra ve vlastní schopnosti, přesvědčení o vlastních schopnostech dosáhnout cíle) zvyšuje self- ‑efficacy dětí, a tím snižuje depresi. Deprese naopak zvyšuje toleranci vůči násilí. Iritabilita a rodiči posouzená agresivita vlastního dítěte zvyšují self-efficacy rodičů, protože dítě s problémovým chováním vyvolává v rodičích snahu ho ovlivňovat, což sekundárně zvyšuje jejich pocit kompetence. Osecká, Macek a Řehulková (1999) se zabývali zdravotními stesky fyzickými i psychickými, konflikty s rodiči (prospěch ve škole, nepořádnost, oblečení), nepříznivými událostmi (nemoc, úmrtí v rodině, rozvod, ztráta přátelství) a negativními emocemi (zuřivost, zbytečnost, osamělost, vztek, nesmyslnost). Dívky měly vyšší míru zdravotních stesků, prožily více negativních událostí. Chlapci stěžující si na zdraví prožívali více negativních emocí, negativních událostí a měli častěji konflikty s rodiči. Nepříznivé události tedy souvisely se zhoršením komunikace mezi rodiči a adolescenty, a tudíž s růstem konfliktů. Oba tyto vlivy souvisely se zvyšováním úrovně prožívaných negativních emocí. Zdravotní stesky souvisely s vnějšími vlivy. Csémy (2001) ve své studii mimo jiné zjistil, že lidé s rizikovým chováním pocházejí spíše z rodiny doplněné či z rodiny jednoho rodiče. Mezi úrovní anomie (vyšší míra odmítání společensky akceptovaných norem) a kvalitou vztahů v rodině je významná asociace.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213558
100 / Rizikové a antisociální chování v adolescenci
Farrington (2005) mezi hlavní rizikové faktory rodinného kontextu při vzniku antisociálního chování řadí:
rodinu s narušenou strukturou; nízký příjem; velké rodiny; rodiče s antisociálním chováním; nízký rodičovský dohled; zneužívání dětí; trestající nebo nestálou/nevypočitatelnou výchovu (parenting, rearing); chladný rodičovský postoj; konflikty mezi rodiči; osobnost dítěte.
7.1.3 VÝSLEDKY VÝZKUMU SAHA Respondenty z výzkumu SAHA jsme porovnávali v kontextu rodiny z těchto hledisek: 1. Z hlediska demografických proměnných, a to z hlediska socioekonomického statusu rodiny, tzn. položky v dotazníku týkající se: vzdělání rodičů (ZŠ, SŠ, VŠ; položka „Jakého vzdělání dosáhl tvůj otec/opatrovník?“, „Jakého vzdělání dosáhla tvoje matka/opatrovnice?“); úplnosti/neúplnosti rodiny; zaměstnanosti rodičů (položka „Chodí tvoje matka/opatrovnice v současnosti do zaměstnání?“, „Chodí tvůj otec/opatrovník v současnosti do zaměstnání?“). Přes 90 % adolescentů vypovědělo, že jejich matka nebo otec dosáhli středoškolského nebo vyššího vzdělání, a 85 % adolescentů uvedlo, že oba rodiče jsou zaměstnaní. Přes 24 % respondentů vypovědělo, že žijí pouze s jedním rodičem. Při analýze dat nebyly nalezeny žádné významné rozdíly mezi identifikovanými typy z hlediska vzdělání rodičů (nejvyšší dosažené vzdělání – ZŠ, SŠ, nedokončená VŠ nebo speciální kurz, VŠ) (χ2 = 3,63; df = 6; p = 0,726) a úplnosti rodiny (úplná/neúplná rodina) (χ2 = 6,38; df = 3, p = 0,095); jediný významný rozdíl byl nalezen u položky zaměstnanost rodičů (zaměstnání na plný úvazek, částečný úvazek, nezaměstnaný/á) (χ2 = 4,91; df = 6; p = 0,555). Adolescenti z typu 3 („vysoce problémoví“) nejčastěji uváděli, že jsou oba jejich rodiče nezaměstnaní. 2. Z hlediska aspektů výchovy: konzistence (resp. inkonzistence) ve výchově (např. položky „Rodiče zapomínají na pravidla, která stanovili“, „Dodržují pravidla jen tehdy, když se to hodí jim“, „Vyžadují dodržování pravidel podle toho, jakou mají náladu“); zájem (např. položky „Rodiče se mě ptají na můj život“, „Tráví se mnou volný čas“, „Dávají mi dobré rady“); kontrola (např. položky „Rodiče chtějí vědět, s kým se stýkám“, „Napomínají mě, když se jim nelíbí, jak se chovám“, „Zajímají se o to, s kým se kamarádím“, „Kontrolují, že nepiji alkohol“); vřelost (např. položky „Rodiče jsou na mě hodní“, „Obejmou mě nebo mi dají pusu“, „Dávají mi najevo svou lásku“).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213558