navíc struktura a neměnnost tradičních privilegovaných uskupení, jakými byly například skupiny městských a venkovských hodnostářů a ᶜulamá’, omezovaly možnosti přístupu novým uchazečům k několika vhodným příležitostem. I přes tyto skutečnosti je však nejspíše pravda, že i na začátku 19. století měl v islámských zemích nemajetný muž neurozeného původu lepší šanci na dosažení bohatství, moci a vysokého úřadu než v jakémkoli státě v křesťanské Evropě, včetně porevoluční Francie. Stále zde existovala příležitost pro tu část obyvatelstva, která patřila ke svobodné, mužské a muslimské části populace – přísná omezení se však vztahovala na ty, kteří postrádali jakoukoli z těchto tří základních vlastností. Otroci, ženy a nevěřící byli podřízeni přísně vynucovaným právním, stejně jako společenským nezpůsobilostem, které je postihovaly v téměř každém aspektu jejich každodenního života. Tyto nezpůsobilosti byly považovány za neodmyslitelnou součást struktury islámu, podepřenou zjevením, předpisem a praxí Proroka a tradovanou i psanou historií islámského společenství. Všechny tři kategorie – otroci, ženy a nevěřící – byly považovány za vykonavatele nezbytných funkcí, ačkoli příležitostně vznikaly pochybnosti o třetí kategorii. Islámské otroctví – samozřejmě v 19. století – bylo často provozováno spíše na domácí, než hospodářské úrovni, a tak místem otroků, stejně jako žen, byla rodina a domácí život. Zvyklosti upravující jejich postavení byly považovány za součást ustanovení o osobním statusu, který tvořil nedílnou součást islámského práva. Na druhé straně byla pozice nemuslimského obyvatelstva spíše veřejnou, než osobní záležitostí a byla vnímána odlišně. Smyslem omezení nebylo, jako v případě otroků a žen, zachovat posvátnost muslimského domova, ale udržovat nadvládu islámu v politickém zřízení a ve společnosti, které muslimové vytvořili. Jakýkoli pokus odstranit nebo upravit právní podřízenost těchto tří skupin by tak ohrožoval svobodnou mužskou muslimskou populaci ve dvou citlivých Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213530
oblastech – v jejich osobní autoritě v muslimské domácnosti a v jejich obecné nadřazenosti v muslimském státě. V průběhu 19. století zazněly poprvé v islámské historii hlasy ve prospěch všech tří podřízených skupin a vznikaly návrhy na zrušení nebo alespoň zmírnění jejich podřízeného postavení. Tyto nové trendy způsobily zčásti vlivy a tlaky – tato dvě slova nejsou ani zdaleka totožná – zvenčí. Ty však byly současně ovlivňovány měnícími se postoji samotných muslimů, které je ve významném smyslu umožňovaly. Zájem zahraničních států o reformu postavení tří podřízených kategorií v muslimských zemích byl velmi rozdílný. Evropské mocnosti byly jednotné, pokud jde o požadavek zrušení statusu právní podřízenosti vyhrazený křesťanům a židům, a využívaly každého prostředku, který měly k dispozici, aby muslimské vlády přiměly k udělení rovnoprávného postavení všem svým poddaným – čímž je přirozeně míněno svobodným mužským poddaným – bez náboženské diskriminace. K tomuto chóru se připojili také ruští carové, kteří v 19. století zavedli odvody židovských chlapců, jejichž princip byl obdobou devşirme (způsobem náboru, nikoli však rozsahem nabízených příležitostí), který Osmané opustili v 17. století. O postavení otroků se evropské mocnosti zajímali podstatně méně a ve skutečnosti se tento zájem omezoval pouze na Brity, jejichž intervence se převážně týkaly černých otroků z Afriky. Nic však nenasvědčuje tomu, že by některá z evropských velmocí projevovala významnější zájem o zlepšení postavení muslimských žen. Smyslem vnitřních reforem a počátečního období zahraniční intervence nebylo zrušení otroctví, což by bylo v zásadě nereálné, ale jeho zmírnění nebo přesněji omezení a odstranění obchodu s otroky. Islám v porovnání se starověkým Římem i s moderními koloniálními systémy poskytoval otrokům určitý právní status a jejich vlastníkům ukládal povinnosti stejně jako práva. Ty jim nařizovaly zacházet se svými otroky humánně a pokud v této povinnosti selhali, mohl je qádí Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213530
přinutit, aby svého otroka prodali, nebo dokonce propustili na svobodu. Propuštění z otroctví se doporučovalo jako záslužný čin. Toho však nebylo v zásadě zapotřebí a instituce otroctví nebyla pouze uznávána, nýbrž i důkladně regulována islámským právem. Možná že to byl pravý důvod, proč bylo postavení otroka v muslimské společnosti nesrovnatelně lepší než v období klasického starověku, ale i v 19. století v Severní a Jižní Americe. Tehdejší západní pozorovatelé se často vyjadřovali o relativní mírnosti otroctví na Středním východě, významný příklad představuje Švýcar Henri Dunant, zakladatel Červeného kříže, který navštívil severní Afriku v roce 1860. Ale zatímco život otroka v muslimské společnosti nebyl nijak horší a v mnoha ohledech spíše lepší, než život svobodného chudého obyvatelstva, postup, jímž byli otroci získáváni a přepravováni, jim často působil úděsná utrpení. A právě tato strádání přitahovala hlavní pozornost evropských odpůrců obchodu s otroky, což nakonec přispělo k odstranění tohoto nezákonného obchodu, zejména v Africe, kam směřovalo jejich hlavní úsilí. Z tradičního muslimského hlediska bylo zrušení otroctví sotva možné. Nedovolit, co Bůh povoluje, je téměř tak velkým hříchem jako povolit, co Bůh zakazuje. Otroctví bylo povoleno a jeho usměrňování bylo součástí šaríᶜy, mnohem významnějšího, ústředního jádra společenských zákonů, které zůstávalo nedotčené a funkční i tehdy, když se jiné části islámského práva (občanské, trestní a podobné skutečnosti) mlčky či dokonce otevřeně upravovaly a nahrazovaly za moderní zákoníky. Není proto překvapivé, že nejsilnější odpor vůči navrhovaným změnám přicházel z konzervativních náboženských kruhů a zvláště ze svatých měst Mekky a Medíny. Z jejich hlediska šlo o obhajobu instituce posvěcené písmem i právem a také nezbytné pro zachovávání tradiční struktury rodinného života. Omezování a faktické zrušení obchodu s otroky v Osmanské říši probíhalo hlavně v průběhu 19. století. Zdá se, že proces zrovnoprávňování začal v roce 1830, kdy byl vydán fermán nařizující Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213530