Druhý den ráno Bára zrovna připravovala snídani, když se jí zdálo, jako by z venku slyšela nějaké divné vzdálené zvuky. Nedokázala říct, co by to tak mohlo být. Trochu to připomínalo křik rozzlobených racků, ale to by jich muselo být opravdu hodně a museli by brát ostrov útokem jako v tom Hitchcockově hororu Ptáci. A pak se ozvala rána. Byl to výstřel z muškety, o tom nemohlo být pochyb. „Odde, slyšels to?“ vběhla Bára do místnosti, kde se zrovna rozespalý Odd hrabal z pelechu. Předškolačky měly očividně ještě před chvilkou půlnoc, ale výstřel je probudil a teď vyděšeně kulily oči z přikrývek jako neopeřená sůvata. „Slyšel,“ kývl Odd a rychle se oblékal. „To byl výstřel. Proč se střílí?“ „Nemám tušení,“ pokrčil rameny Odd. „Půjdu se podívat.“ Bára se vrátila do kuchyně míchat kaši. Dnes měli k snídani pro změnu kaši. Protože Bára zvládala jen kaši a placatý chleba, a tak to střídala. Jednou kaše k snídani, jednou k večeři. Dnes vyšla na snídani. K večeři bude placatý chleba s uzeným jehňátkem a slaným máslem. Ňamka. Odd vtrhl do kuchyně jako velká voda, oči vytřeštěné hrůzou. „Piráti,“ vyhrkl. „Ty lodě nebyly dánské. Vylodili se u té šíje a teď běží sem. Je jich... Je jich nepočítaně.“ Bára málem vykydla kaši do ohniště. „Cože?! Piráti? To přece neměli být piráti!“ Jednak se tvrdilo, že lodě patří Dánům, a jednak Bára celou dobu zvěstem o pirátech moc nevěřila. Piráti podle ní patřili do kategorie pohádek, nanejvýš pohádek pro dospělé, a vypadali buď jako kapitán Jack Sparrow z Pirátů z Karibiku, s kterým byla nebetyčná psina, nebo měli dřevěnou nohu, takže utíkat nemohli. A taky nosili na rameni velkého barevného papouška, který sprostě nadával. Báru vždycky zajímalo, jestli ten papoušek pirátovi z ramene odletí, když chce utrousit, nebo kam to vlastně tomu pirátovi z papouščího zadku padá. „Jsou to piráti,“ stál si za svým Odd, a Bára se na to tedy šla podívat. Od Ofanleiti se ostrov směrem k šíji malinko svažoval, takže výhled měla opravdu dobrý. Kus od pobřeží se na kotvách kolébal koráb mnohem větší než ten pana Bagga, který kotvil v přístavu, a ze tří velkých 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213529
člunů vyskakovali na břeh poslední muži. Jejich pestrobarevné šaty na černém písku zářily jako květiny a za jiných okolností by se tím Bára kochala, teď na to ovšem neměla ani pomyšlení. Těch mužů bylo snad více než dvě stovky. Od nich právě odjížděla skupina jezdců, jeden z nich byl podle mušketýrského oblečení pan Bagge, a horda pirátů je pronásledovala. Naštěstí bystrým islandským koníkům nestačili. Báře se rozbušilo srdce. Tihle piráti vůbec nevypadali na to, že by s nimi měla být legrace k popukání, a zřejmě také neměli dřevěné nohy, protože běželi docela rychle. Bára zajela zpátky do krtiny jako myš do díry. Odd už burcoval síra Ólafa a Ástrídu. „Není pochyb, že na nás Hospodin seslal velkou zkoušku,“ řekl síra Ólaf. „Pokusíme se v ní obstát, jak nejlépe dovedeme. Mějte na paměti, že důležitější než život vezdejší je život věčný, a doufejte v milosrdenství Hospodinovo.“ „Amen,“ odpověděli všichni. „Ástríd už sotva chodí, natož aby utíkala,“ pokračoval síra. „Nám tedy nezbývá, než abychom věcí příštích vyčkali zde. Sigríd a Helga se schovají do sudu od syrovátky, je velký, vejdou se tam obě, a Odd s Bárou na sud rychle naházejí nějaké věci, aby nikoho nenapadlo, že by se v něm někdo mohl ukrývat. Ale nic těžkého, Odde, aby se děvčata byla schopná zase dostat ven. Potom vy dva rychle utíkejte a schovejte se někde venku, na skalách nebo v jeskyních. Bůh s vámi.“ „Síra, nenechám vás tady!“ vzpouzel se rozkazu Odd. „Nejsem zbabělec!“ „Odde,“ řekl otcovsky, ale nesmlouvavě síra Ólaf, „jestli je jich tolik, kolik říkáš, jak by ses jim chtěl postavit?“ „Hospodin přece pomáhá těm, kteří jsou v tísni! I David skolil Goliáše, a to byl obr!“ David šel do války volky nevolky, rozezněla se okamžitě Báře v hlavě vlezlá písnička od Voskovce a Wericha. Nesl bratrům z velké dálky homolky... V tom Báru do nosu udeřil pach spáleniny. Nejdřív v ní hrklo, že už piráti zapálili dům, ale pak jí došlo, že je to kaše ponechaná bez dozoru v kotlíku nad ohništěm. Rychle skočila do kuchyně a čoudící kotlík hodila na zem. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213529
„Goliáš byl jen jeden, můj milý Odde, toho bylo možno přemoci s pomocí Boží a praku,“ slyšela, jak síra Ólaf vysvětluje Oddovi, že proti přesile to fakt nemá cenu. „Ale postavit se hordě krvežíznivých nevěřících psů, to je jistá smrt a Hospodin si zjevně nepřeje, abys ztratil život záhy, když ti pomohl v bouři vyšplhat po útesech do bezpečí.“ „Ale...“ „Poroučím ti to, Odde,“ uťal nakonec diskusi síra Ólaf, byť dojatý tím, že je Odd nechce opustit. Křik pirátů se přibližoval a mísil se s jekotem přepadených obyvatel. „Není času nazbyt, pospěšte si.“ Za chvilku už se předškolačky jen v košilkách krčily v sudu zaházeném všelijakým harampádím a Odd opatrně otevíral dveře, aby nejdřív zjistil, co se venku děje. Zdálo se mu, že je vzduch čistý, a tak popadl Báru za ruku a rozběhli se směrem od pirátů, tedy k přístavu a k vysokým útesům, které se tyčily nad ním. „Vylezeme nahoru, tam se za námi nedostanou,“ vysvětlil cestou Báře. Odd upaloval jak srna, Bára netušila, že umí tak rychle utíkat, a v duchu blahořečila paní cvičitelce na gymnastiku, která je nutila trénovat i běh, protože bez toho by mu teď nestačila ani náhodou. Ani tak se ovšem moc daleko nedostali. Když totiž míjeli Jónův statek, nečekaně zpoza něj vyrazila skupina asi deseti pirátů. Bára měla pocit, jako by se černobílý film najednou změnil v barevný – piráti si očividně libovali v pestrých látkách, zářivě rudých, sytě modrých, jasně zelených i vzorovaných. Na jednotvárném šedozeleném pozadí ostrova to najednou vypadalo, jako by se tu rozlétlo hejno třpytivých kolibříků. Tihle kolibříci ovšem kolem sebe mávali šavlemi a místo cvrlikání vydávali řev hodný smečky hladových kojotů. „Zpátky!“ křikl Odd na Báru a obrátil tak rychle, že Bára, kterou vlekl za ruku za sebou, sotva udržela rovnováhu. Jenže piráti už se blížili i od Ofanleiti. „K moři!“ zavelel Odd, protože tam jedině ještě měli cestu volnou. Báře okamžitě došlo, co má Odd v úmyslu. Sešplhat dolů po útesech, kam až to půjde, v naději, že se za nimi piráti nepustí. Jenže... Jenže oni mají bambitky, toho si Bára moc dobře všimla. Budou po nich seshora střílet. „Nemůžeme dolů po útesech!“ křikla na Odda. „Sestřelí nás!“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213529