Explicitnost, a tedy i odpovídající explikaturu, spojují s verbálně zakódovanou logickou formou v promluvě (utterance). Logická forma, která je obecnější, vystupuje obvykle u autorů v podobě konkrétnější, verbálně zakódované formy propoziční. Ta má větnou podobu. Rozdíl obou forem ukážeme v pozdějším příkladu. Explikatura je kombinace verbálně zakódovaných a kontextově odvozených rysů. Čím méně kontextově odvozených rysů je tu obsaženo, tím je explikatura explicitnější, a naopak. Přítomnost verbálně zakódovaných rysů v podobě logických forem či propozic činí explikaturu explikaturou bez ohledu na jejich množství. Implikatura naopak neobsahuje verbálně zakódované rysy. Ostenzivní podněty, které nemají verbálně zakódované rysy, mají pouze implikaturu. Vzhledem k tomu, že dekódování je automatické a předchází vlastnímu procesu porozumění, prvním úkolem aktivní činnosti posluchače při odkrývání explikatur v promluvě je identifikace její propoziční formy. Rozumí se té propoziční formy, kterou zamýšlel mluvčí. Jinak řečeno, správná propoziční forma je ta, která je konzistentní s principem relevance. Autoři předpokládají, že identifikace propoziční formy zahrnuje dva psychické mechanismy. Jedním je vstupní verbální modul, druhým centrální inferenční schopnost. Působení verbálního vstupního modulu, které z množiny možných interpretací ponechává jen jednu, je podle nich relativně periferním nevědomým procesem. Na druhé straně to, co činí jednu interpretaci správnou a jinou chybnou, je kontextová informace získaná inferenčním zhodnocením. Autoři jsou si vědomi, že k jejich ověření jsou nutné experimentální výzkumy. Nicméně na úvahové rovině je přibližují příkladem následující promluvy a její interpretace: „Dítě ponechalo stéblo ve sklenici.“ To může znamenat buď, že dítě zanechalo ve sklenici stéblo na pití, nebo že tam nechalo nějaký obilní stvol, s kterým si třeba hrálo. Interpretaci stébla na pití se při neznalosti širšího kontextu dá obvykle přednost. Dítě pijící ze sklenice s pomocí stébla je obvyklá událost, která je uložena v paměti jako jednotka. Její interpretace může být provedena s minimálním úsilím. Druhý výklad se neopírá o uloženou jednotku, vyžaduje srovnání informací o dítěti a sklenici na jedné straně a o obilních stvolech na straně druhé, a tedy větší úsilí. Jiný příklad autorů, navazující na příklad uvedený výše, by měl přiblížit identifikaci propoziční formy. Obměňujeme jej v souladu s jejich celkovou koncepcí. Vezměme následující promluvu: Marie řekla Petrovi: „Brzy to vystydne.“ Úkolem Petra je přisoudit promluvě propoziční formu. To znamená nejprve zbavit promluvu víceznačnosti čili vybrat určitou sémantickou reprezentaci pro „studenost“,
——— 98 ———————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213527
„Oběd vystydne velmi brzy.“ Propoziční formu vyjadřují s pomocí syntaktických kategorií podobných syntaktickým kategoriím u Chomského, které jsme uvedli výše, jako je NP pro noun phrase čili jmennou frázi (substantivní), VP pro verb phrase čili slovesnou frázi (verbální), N pro noun čili lexikální kategorii substantivum, podstatné jméno, V pro verb čili lexikální kategorii verbum, hlavní sloveso, a možné další (tamtéž, s. 205). Uveďme pro uvedený příklad AT pro lexikální kategorii adverb-time čili příslovce času. V uvedeném příkladě by syntaktická forma měla tuto podobu: Věta jako celek se člení na jmennou frázi (NP) (oběd) a slovesnou frázi (VP) (vystydne velmi brzy) a tato slovesná fráze se dále člení na hlavní sloveso (V) a příslovce času (AT). Syntaktickou formu by bylo proto možné také vyjádřit stromečkovým grafem. Logickou formu autoři vyjadřují méně zřetelně logickými kategoriemi. Používají pro osoby kategorii „někdo“, pro věci „něco“, pro sloveso „dělat něco“, v uvedeném příkladu „dít se“ (tamtéž, s. 205). Pro čas bychom obdobně užili kategorii „někdy“. Logická forma by byla v tomto případě přibližně tato: Událost jako celek se člení na „něco“ a „děje se někdy“ a to se člení na „děje se“ a „někdy“. I logickou formu by proto bylo možné vyjádřit stromečkovým grafem. Jak u propoziční, tak u logické formy ovšem autoři nepoužívají Chomského rozlišení hloubkové a povrchové struktury. V souvislosti s propozičními a logickými formami si autoři kladou otázku, co jsou větné významy. Jsou to podle nich sémantické reprezentace, které představují neúplné logické formy, a tedy pouze fragmentární reprezentace myšlenek. Zde se znovu autoři dotýkají problematiky „vnitřního“ jazyka. Sémantické reprezentace jsou podle nich mentální objekty, které se nikdy nevynořují na povrch vědomí. Jsou výsledkem automatického a nevědomého procesu verbálního dekódování. Mohou být užity jako předpokládaná schémata k identifikaci propoziční formy a explikatur promluvy. To souvisí s naším hlavním problémem vnitřních psychických procesů při verbální komunikaci a užívání jazyka vůbec. Druhým úkolem posluchače při odkrývání explikatur v promluvě je identifikace propozičního postoje. Postoj je spojen se slovesným způsobem, modem. Klesající intonace v promluvě vyjadřuje oznamovací způsob. Stoupající intonace vyjadřuje tázací způsob. Stejně jako logická forma promluvy podmiňuje propoziční formu, tak slovesný způsob promluvy podmiňuje propoziční postoj (tamtéž, s. 180). Z kontextu vyjádřené propoziční formy promluvy a vyjádřeného propozičního postoje mohou být podle autorů odvozeny všechny explikatury promluvy (tamtéž, s. 193).
Problém vztahu jazyka a psychiky jako východisko k analýze významové dynamiky a struktury verbální komunikace
dále určit k čemu se vztahuje „to“, a také specifikovat, co znamená „brzy“. Petr tak dochází k propoziční formě Mariiny promluvy. Tato propoziční forma je:
——————————————— 99 ———
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213527
Celý tento proces aktivní činnosti posluchače má charakter tvorby řady anticipačních hypotéz na základě kontextu a jejich zamítání a přijímání. Kritériem je princip relevance. Tato charakteristika činnosti posluchače je přínosná, ovšem princip relevance podle našeho názoru je kritériem nedostatečným. Vyloučením dekódovacího procesu z této aktivní činnosti se ztrácí možnost generalizace, kterou naopak považujeme za nezbytnou pro porozumění a kterou v této funkci nemůže relevance nahradit. Všechny tyto úvahy platí pro případy promluv, které sdělují svou vlastní propoziční formu. Jde o standardní tvrzení, kdy propoziční forma promluvy je sama explikaturou, na níž závisí většina kontextových efektů promluvy, a tedy většina její relevance. Uvidíme však později, že v mnoha, ne-li ve většině případů propoziční forma promluvy není vůbec její explikaturou. Obdobně to platí o postoji, který nezávisí jenom na slovesném způsobu, ale také na metafoře a ironii. Nyní však zůstáváme u případů standardních tvrzení a klademe si v souladu s autory otázku, jak identifikovat vedle explikatur implikatury. Autoři vymezují implikaturu jako kontextový (a my dodáváme nepřímý) předpoklad, který mluvčí, když zamýšlel učinit svou promluvu zřejmou a relevantní, zjevně zamýšlel učinit zřejmým pro posluchače (tamtéž, s. 194). Rozlišují dva druhy implikatur: implikované premisy a implikované závěry. Implikované premisy si musí posluchač buď vybavit hotové z paměti, nebo je zkonstruovat z předpokládaných schémat, rovněž vybavených z paměti. Implikaturami jsou tehdy, jestliže vedou k interpretaci souhlasné s principem relevance. Implikované závěry jsou odvozeny z explikatur promluvy a kontextu. Implikaturami jsou tehdy, jestliže mluvčí musel očekávat, že si je posluchač odvodí. Podmínkou k tomu je, že mluvčí zamýšlel svou promluvu jako pro posluchače zřejmě relevantní. Autoři dávají tento příklad: Petr: „Řídila bys mercedes?“ Marie: „Neřídila bych žádné drahé auto.“ U tohoto dialogu implikovanou premisou odpovědi Marie je: Mercedes je drahý vůz. Implikovaným závěrem pro Petra je: Marie by neřídila mercedes. Všimněme si, že implikovaná premisa není vyjádřena v Mariině odpovědi přímo. Přesto podle autorů odpovídá principu relevance a podle našeho přístupu v důsledku své obecnosti zahrnuje i odpověď na konkrétní otázku Petrovu. Implikovaný závěr není rovněž vyjádřen přímo. Přesto podle autorů vyplývá z otázky Petrovy a jako implikovaný závěr jej Marie z otázky odvozuje, protože Petr zamýšlel ——— 100 ———————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213527