— Prosím, snad v přírodopisu. — Vysaďte ji! — rozkázal Urban, a otec Zima mu podal dceru, jako by to dlouho cvičili. Běžela po schodišti s mrštností veverky; kapitán měl co dělat, aby jí stačil. U sborovny zabočila za roh a dál už ho vést nemusela: zpod prvních dveří se linul závoj dýmu. — Uhni! — křikl kapitán, rozběhl se a vší silou vrazil do dveří kabinetu. Uhodil se, zasakroval znova a rozběhl se podruhé. Předválečné dveře to vydržely. — Skoč pro tátu! Nervózně se rozhlížel. Pár metrů od něho visel na stěně minimax. Strhl jej, obrátil se a spatřil Zimovou, jak vzala za kliku a lehce otevřela. — On pan školník často zapomene, — vysvětlovala, jako by se mu omlouvala. Už se ničemu nedivil. Ostatně ani nebylo na údiv kdy. Odborným pohybem narazil minimax o dlaždice chodby, a když z něho jak dlouhý chvost vyšlehl gejzír pěny, zhluboka se nadechl a vstoupil do valícího se kouře. Otec Zima pomáhal do okna záchodku řediteli a matematikáři. Neměli zdaleka kapitánův cvik, a jejich prsty, svírající římsu, nebyly s to přitáhnout k sobě zbytek těla. Každý z nich stál Zimovi na jedné ruce, vypadalo to jako klaunské číslo. V tom okamžiku se za nimi ozval výkřik. — Policiéé! Zlodějíí! 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213513
Zatímco Brunát se leknutím mocně vzepřel a zmizel s žuchnutím v místnůstce s mísou, Plavec se prostě pustil a spadl na chodník. Na rohu budovy stál mírně se kymácející muž, mával doutníkem a nepřestával vyvolávat. — Coufale!! — zařval ředitel, sbírající se s pomocí Zimy ze země, — vy jste v hospodě a tady vám hoří škola!! Školník rázem vystřízlivěl a dal se do klusu, snaže se nenápadně zahodit doutník. — Ježíši, kde…? — Látalův kabinet, dělejte, člověče, kde máte klíče?? Coufalovu ruku vedlo pivo. Nemohl se trefit do zámku. Plavec mu je vytrhl, ale jemu se zas ruce klepaly rozčilením. — Tohle si vyřídíme! — sípal. — Soudruhu řediteli, — sténal školník, — copak jsem jasnovidec…? Nahoře se kašlající a chrchlající Urban vypotácel z kabinetu. Vypadal, jako by se střídavě plazil moukou a mourem. Za ním zůstalo mlhavé syčení. Místo minimaxu držel za jedinou opeřenou nohu velkého, téměř zuhelnatělého ptáka, z něhož se dosud kouřilo. Odhodil ho na dlaždice a vysmrkal se. Pak spatřil Zimovou. Stála tam, kde ji opustil, a mile se na něho usmívala. — Kláro, — 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213513
promluvil chraptivě, — víš co, teď uděláme poslední pokus. Nenapadá tě, jaká čísla vyjdou ve Sportce? — Prosím ano, — odpověděla dívka snaživě a odříkávala jak u tabule, — jedna, devět, dvacet tři, dvacet čtyři, dvacet pět a dvacet šest. Zíral na ni a potřásal hlavou. Konečně řekl. — Buď půjdeš v pondělí do polepšovny, anebo se nechám přeložit…!
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213513