Přítomní diváci, stojící zde bez reálné myšlenky na minulost, dnes sledovali oduševnělé výkony komparzistů. Mnozí předstírali těžká zranění a smrt. Po jakože přesném zásahu se s vytřeštěnýma očima pateticky váleli a křičeli. Nápadně se ukrývali v mělkých zákopech, které za peníze vykopali přihlížející chichotající se a dezorientovaní Cikáni. Házeli atrapy nevybuchujících granátů a ohlušovali údolí slepými výstřely. Dýmili. Pobíhali a vypasenými zadky do sebe komicky naráželi. Zvuk lehkého kulometu hlasitě daboval jejich společné prdy, které byly důsledkem jejich dlouhotrvajícího předklonu a dřepění. Naráželi do sebe a naivně určovali, kdo má skonat. Mladé, odhodlané ženy vybíhaly na bojiště s rekvizitami obvazů a efektně fačovaly své hrdiny. Z neznámého důvodu dnes ale chybně vyhráli závěreční vítězové. Někdo pro vděčné diváky upravil scénář parodie. Závěrečný sprint doprovázel mohutné skupinové „Uráááá“ a „Hurááá“ a kyselé pohledy nepřátel. A ještě čvachtání přihlížejících. Přítomný znalec potom některým lidem vysvětlil, že historie byla překroucena a že tuto bitvu ve skutečnosti s těžkými ztrátami naši prohráli. U nás, kteří dnešní skončené komické divadlo nerozebíráme, se teď zdržují jen jakože Sověti a Čechoslováci. Uvolněně mluví o všeličem možném. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213490
Ale ještě pořád berou sami sebe vážně. Také my je možná pod vlivem uniforem, které si ještě nesvlékli, vnímáme jako vyhladovělé osvoboditele. Jakoby s vděkem jim nabízíme maso, které už dlouho neměli mít. Své zbraně si dál hrdě nechávají. Fiktivní Němci právě nablízku pohrdavě pochodují. Naši společníci se náhle s úlekem odvracejí. Rytmický dvojstup se blíží směrem k nám, ale nezastavuje a míjí nás. Nic. Ani pohledy. Jen mrazivé, jakoby skutečné výkřiky německých povelů, které zúčastnění škrobeně respektují. Najednou je mi jasné, že toto není jen naivní hra nezralých jedinců. Všechno teď odporuje svědectví vesničanů, ve kterém se německé osádky šedých tanků směřujících k očekávanému střetu, srdečně a plaše usmívali. Jako by se na poslední chvíli radovali z přítomnosti obyčejných lidí, kterou měla už brzy nahradit opačná budoucnost. Dětem ještě rozdali sladkosti. Teď ale pozoruji pochodující Čechy v botách, které získal také Voržin otec. Pochodují se samopaly, bodáky, helmami, pistolemi, granáty a malou polní. Pochodují bez mimiky, tváří se germánsky. Jsou mezi nimi otcové s malými syny, kterým chtějí vštípit neznámé výhody nenávisti. Pokouším se zamyslet nad jejich motivem demonstrovat svou chtěnou nadřazenost, kvůli které cestovali stovky kilometrů, možná někde až od Prahy. Někdo asi 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213490
něco pokazí, tak se zástup zastavuje. Viník si bez jakéhokoliv vzdoru lehá na zem. Na povel ve řvavé češtině, kterou doplňuje několik německých slov, dělá několik desítek kliků. Ostatní to pohrdavě sledují a smějí se. Potrestaný potom s úsměvem vstává a jakoby nadšen buzerací vlastní osoby pochoduje s ostatními k nedalekému místu u potoka. Tady se uniformovaní psychopati usazují a od nikoho nebudou nic potřebovat. Kdosi z místních organizátorů jde za nimi. Nabízí jim jídlo připravené i pro ně, ale oni ho s ignorováním posílají pryč. Večer odjíždím z vesnice. Míjím místo se dvěma zelenými tanky a pomníkem, pod kterým je ukryto tělo Sověta. Tento sychravý malý areál s téměř vyschlými rostlinami obtáčí nízký plot z tenkého ocelového drátu. Za ním je velké hnědo-zelené pole, flekaté střídáním trávy a mokré hlíny. Ještě pořád se tu pase dobytek, který se pomalu brodí celým prostorem a vstřebává poslední zbytky mokrých, tenkých, zelených lístků. Zastavuji se na cestě a pozoruji tyto jakoby záměrně naaranžované objekty. Temný zelený tank s vyrovnanou hlavní směřující na jihovýchod a za ním v protisměru šest dokonale roztroušených tmavohnědých a světlehnědých krav. Za tím vším je opar, ve kterém se na kopci ztrácejí borovice a několik stromů bez listí. Fotím všechno nehybné a odcházím pryč. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213490