jen tak ležet. Takže teď leží na skládací posteli vedle Richardovy postele v pokoji, kde vlají bílé mušelínové závěsy z jejích dívčích časů a tak dále, a pořád takhle dále a podobně. Dokud Richard neodejde. Dívčí časy. Co vlastně, pomyslela si, je potom ten zbytek? Myslela na Margaret. Na ošetřovatele. Na Rheinbergerskou ulici a na své neděle v dětství, kdy hrál v zadním traktu slepec s flašinetem a opičkou na zrezlém řetězu, a ona směla házet z kuchyňského okna groše obalené novinovým papírem; a když to Raymondovi vyprávěla, nevěřil jí. Proč vlastně? Myslela taky na Richarda, ale jiným způsobem. Pohlédla směrem k nočnímu parku, v dálce letělo oblohou pozdní letadlo, a vzpomněla si, že Raymond jedné z prvních nocí, kdy spolu jen tak seděli, řekl, že když v noci slyší letadlo, jde na něj smutek. Jak to? řekla Alice. Protože je to, jako by to bylo poslední možné letadlo. Tak to na mě působí, řekl Raymond, a Alice něčemu porozuměla, a něčemu zase ne, a něco se jí i dotklo. Vždycky když pak v noci viděla letadlo, musela na to myslet. Ať už chtěla, nebo ne, vždycky si na to vzpomněla. Něco jako vzdát hold. Ale čemu? Půjdeš tam ještě? zeptal se Raymond. Ne, řekla Alice. Myslím, že dnes to bylo naposledy. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213485
V neděli jeli na výlet. S nedělními novinami, kostkovanou dekou, čajem v termosce, třemi jablky a láhví vody. Směrem na sever. Po okresce. Zaparkovali na kraji lesa. Šli písčitou cestou lesem až k jezeru, Alice se loudala, šla celou dobu za Raymondem, někdy jí zmizel, poté se zase objevil před ní, uprostřed cesty ve světle, které dopadalo na chodník skrze borovice a vyjevovalo něco zdánlivě nepodstatného. Na kraji cesty se kolébali kupředu tlustí brouci, vytrvale a umíněně. Někde klepal datel. Raymond byl hodně vepředu. Šli kolem jezera a hledali místo, kde by mohli rozprostřít deku; pro Alici to bylo důležité, Raymondovi to bylo jedno. Nebylo tu žádné hezké místo, jen hrbatá, kořeny protkaná bahnitá tráva. Pak už to dál nešlo. Zůstali ve stínu, blízko stromů, Alice opřená o kmen, s chodidly téměř ve vodě. Voda byla zelená, bahnitá a teplá. Raymond šel plavat, Alice četla nedělní noviny, aniž by rozuměla jedinému slovu. Snažila se pochopit. Šustění stránek. Žáby na mokrém písku. V jisté vzdálenosti od břehu nepříjemně malá hlava vodního hada. Nad jezerem ptáci, které Alice neznala. Luňáci. To slovo jí vždycky připadalo pěkné, a nikdy nevěděla, jak ten pták vypadá. Je to chyba? Alice pokrčila rameny: Ano, možná. Raymond se vrátil, dýchal přesně tak, jak dýchá vždycky, když vyleze z vody, utíral se, zadíval se ještě jednou do míst, kde plaval. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213485
Bylo to fajn. No jasně. Ty nepůjdeš? Uvidíme, řekla Alice. Raymond se napil čaje, snědl jablko, otevřel noviny. Alice se dívala, jak se usadil na jeho levém rameni komár, zabořil sosáček do kůže, zapumpoval zadečkem, dlouze a klidně. Dívala se, jak Raymond čte. Rukou si podepíral bradu. Byl pryč, paralelní světy, dvakrát se nad něčím usmál. Poté noviny zavřel, vstal, protáhl se, až mu zapraskalo v kloubech. Hlavou doprava a doleva, křupání v krční páteři. Řekl, že se trochu projde, a zmizel mezi černými a zároveň světlými kmeny stromů. Skvrny světla v trávě. Čilí mravenci, vosy nad zbytky jablek, studený čaj v plechovém pohárku. Alice usnula. Ve vteřinovém snu uklízel ošetřovatel v Richardově pokoji ze stolu všechny věci, poté stáhnul modrý ubrus, ve tváři jasný, nepřítomný výraz říkající, že „tak to prostě je“. Vyděsila se, protože hlava jí padla na stranu jako té vietnamské květinářce v nádražní hale na Prenzlauer Allee; Raymond stál ve vodě, díval se na tmavé jezero a řekl: Musíme jet, Alice, mám dnes noční službu. Slunce bylo pod mrakem. Náhle se ochladilo. Zatímco ošetřovatel ve snu odklízel Richardovy brýle. Alice všechno sbalila. Společně vyklepali deku, ohryzek hodili do rákosí. Poskládali potrhané, rozházené 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213485