„Udělám to.“ „Dobrá.“ Mazen nevypadá překvapeně a já přemýšlím, jestli celou dobu věděl, že řeknu ano. Zvýší hlas, aby ho všichni slyšeli. „Keenan se o tebe postará.“ Po těch slovech obličej mladého muže ještě víc ztmavne. Sevře rty, jako by se snažil nepromluvit. „Má pořezané ruce a nohy,“ řekne Mazen. „Ošetři jí rány, Keenane, a řekni jí všechno, co potřebuje vědět. Ještě dnes večer odejde na Šerosráz.“ Mazen odchází, následován členy své frakce. Tariq mě poplácá po rameni a popřeje mi hodně štěstí. Jeho spojenci mě zasypávají radami: Nikdy sama nevyhledávej svou spojku. Nikomu nevěř. Chtějí mi pomoct, ale jejich rady mě úplně zaplavují, takže když se Keenan prodere davem, aby mě odvedl, skoro se mi uleví. Skoro. Ukáže na stůl v rohu jeskyně a odejde, aniž na mě počká. Zjistím, že záblesk světla poblíž stolu je malý pramen. Keenan naplní dva škopky vodou a nasype do nich prášek z tanového kořene. Jeden ze škopků postaví na stůl a druhý na podlahu. Vydrhnu si ruce a nohy, a když se prášek z tanového kořene usadí v oděrkách, které jsem utržila v katakombách, otřesu se. Keenan mě beze slova pozoruje. Pod jeho pátravým pohledem se stydím, jak voda ve škopku rychle černá špínou — a pak se zlobím sama na sebe za svůj stud. Když jsem hotová, posadí se ke stolu naproti mně a vezme mě za ruce. Čekám, že bude příkrý, ale jeho ruce jsou… nejsou ani něžné, ale ani necitelné. Zatímco si prohlíží mé rány, napadá mě spousta otázek, které bych mu chtěla položit, ale žádná z nich by ho nepřesvědčila o tom, že nejsem dětinská a malicherná, nýbrž silná a schopná. Proč to vypadá, jako bys mě nenáviděl? Co jsem ti udělala?
�� 98 ��
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213410
„Neměla bys to dělat.“ Vetře mi hojivou mast do jednoho hlubšího šrámu a soustředí se na mé rány. „Tu misi.“ To už jsi dal najevo dost jasně, ty osle. „Nezklamu Mazena. Udělám, co je potřeba.“ „Budeš se snažit, o tom nepochybuju.“ Jeho cynická otevřenost mě zabolí, ačkoliv by mi mělo být jasné, že mi ani trochu nevěří. „Ta ženská je barbar. Poslední člověk, kterého jsme tam po slali…“ „A ty si myslíš, že já tam jdu dobrovolně?“ Vybuchnu. Vzhlédne ke mně s údivem v očích. „Nemám na vybranou. Pokud chci zachránit jediného člena rodiny, který mi zbyl… takže…“ Sklapni, chce se mi říct. „Takže mi to nedělej ještě těžší.“ Přes obličej mu přeběhne něco, co se podobá rozpakům. Teď se na mě dívá s poněkud menším pohrdáním. „Já se… omlouvám se.“ Jeho slova jsou neochotná, ale lepší neochotná omluva než žádná. Úsečně přikývnu a všimnu si, že jeho oči nejsou ani modré, ani zelené, ale tmavě kaštanově hnědé. Všímáš si jeho očí, Laio. Což znamená, že do nich civíš. Což znamená, že bys toho měla nechat. Ucítím zápach hojivé masti a nakrčím nos. „Dáváte do té masti lopuch?“ zeptám se. Když pokrčí rameny, vezmu si od něj nádobku a ještě jednou si čichnu. „Příště zkuste spíš brusinku. Aspoň to nebude tak hrozně páchnout.“ Keenan zdvihne jedno ze svých ohnivých obočí a zaváže mi ruku gázou. „Vyznáš se v léčitelství. To je užitečné. Tvoji prarodiče byli léčitelé?“ „Dědeček.“ Zmínka o dědečkovi mě zabolí, a než mu odpovím, nadlouho se odmlčím. „Před rokem a půl mě vzal do učení. Předtím jsem mu jen míchala léky.“ „Baví tě to?“
�� 99 ��
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213410
„Je to řemeslo.“ Většina Učenců, které Válečníci neprodali do otroctví, se živí rukama — pomáhají na farmách, uklízejí nebo pracují jako přístavní dělníci. Je to těžká dřina, za kterou nedostávají skoro nic zaplaceno. „Jsem ráda, že nějaké mám. Ale když jsem byla malá, chtěla jsem být kehanni.“ Keenanova ústa se stočí do strohého úsměvu. Je to jen letmý záblesk, ale promění celý jeho obličej a ulehčí tíze, kterou cítím na prsou. „Domorodá vypravěčka příběhů?“ řekne. „Neříkej mi, že věříš všem těm povídačkám o džinech, ifritech a přízracích, co v noci unášejí děti?“ „Ne.“ Vzpomenu si na nájezd. Na Masku. Můj odlehčený tón se rozplyne. „Nemusím věřit v nic nadpřirozeného. Vždyť za nocí se venku potlouká něco mnohem horšího.“ Ztichne a náhlé ticho mě donutí zdvihnout hlavu a podívat se mu do očí. Zatajím dech nad tím, co jeho pohled otevřeně prozrazuje: palčivé vědomí, hořké porozumění bolesti, kterou tak dobře znám. Mám před sebou někoho, kdo chodí po stejně temných stezkách jako já. Možná po ještě temnějších. Pak se na jeho tváři znovu rozhostí chlad a jeho ruce se dají do pohybu. „Takže,“ spustí. „Dobře mě poslouchej. Dneska se na Šerosrázu konala promoce. Ale právě jsme se dozvěděli, že letos byl obřad jiný než ostatní roky. Zvláštní.“ Vypráví mi o zkouškách a o čtyřech aspirantech. A pak mi vysvětlí můj úkol. „Potřebujeme se dozvědět tři věci. V čem jednotlivé zkoušky spočívají, kde se konají a kdy. A potřebujeme to vědět ještě předtím, než se daná zkouška uskuteční, ne až potom.“ Mám spoustu otázek, ale neptám se, protože nechci, aby si myslel, že jsem ještě pošetilejší.
�� 100 ��
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213410