Bytí v umírání
Buddha si také uvědomil, že naše pevné přesvědčení o existenci vlastní identity vede k tomu, že se pokoušíme měnit a řídit bytosti a věci kolem nás. Vytváříme si k nim vlastnický postoj, děláme z nich svůj majetek a naše mysl je chycena do pasti pocitu oddělenosti a svébytnosti. A to jsou důvody, proč je umírání těžké, péče o umírající unavující a truchlení trvá tak dlouho. Příčinou utrpení jsou tedy tři jedy – chtivost, nenávist a zaslepenost. Z toho vyplývá, že prožitek strachu, který vzniká v důsledku naší potřeby udržet si představu nějaké pevné a oddělené identity, je jednou z nejzákladnějších příčin utrpení. Potom se ptáme, jak je možné utrpení skutečně ukončit? Existuje cesta nebo způsob, jak jed přeměnit v lék? Tedy ve štědrost, moudrost a nepřítomnost strachu? Jak můžeme rozvíjet milosrdenství a zakoušet nekonečný prostor a klid svobody, a to dokonce v přítomnosti smrti? Jednou jsem slyšela jednoho tibetského učitele, jak říká, že utrpení může být přínosné v tom smyslu, že posiluje naši touhu po svobodě. Dále říkal, že náš soucit vzniká v přítomnosti druhé bytosti, která trpí. Buddha také prožíval utrpení a skrze bytí s vlastním utrpením se naučil ho transformovat a plně se probudil do skutečnosti, do toho, co opravdu je. Svému utrpení ani utrpení druhých se nevyhýbal. Viděl totiž, že právě v něm můžeme najít mnoho cenného, například dar milosrdenství. Utrpení ho přivedlo blíž k podstatě duchovního života a dalo mu svobodu. V jednom starém vtipu se říká, že náboženství je pro ty, kteří se pekla bojí, a spiritualita je pro ty, co si peklem prošli. Buddha peklem prošel a také většina z nás byla konfrontována s nějakou energií nižších světů. Zvláštní na tom je, že většinou nám to nakonec bylo ku prospěchu. Tuto skutečnost potvrzuje i teorie komplexity, která říká, že živé systémy se stávají silnějšími, pokud dojde k jejich rozpadu, a ony se pak naučí, jak se zase dát dohromady. Vy i já jste nyní silnější díky obtížným situacím, kterým jsme v životě museli čelit. Ale chce to odvahu znovu a znovu to zkoušet, svěřit se nevědění a zbavit se připoutanosti k nějakému dobrému výsledku. A to je obzvlášť obtížné, pokud o někoho pečujeme. Jsme tu přeci proto, abychom pomohli. Jak můžeme pomáhat a zároveň nebýt zainteresovaní na nějakém pozitivním výsledku? 112
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213352
9. Neohrožené zacházení se strachem
Myslím si, že je důležité uvědomit si, že Buddha byl jednoduše člověk, který se utrpením a smrtí přímo zabýval a čerpal z nich poučení, jak žít život, ve kterém je více smyslu a milosrdenství. Dělali to i jiní. A zdá se, že Buddha byl velmi statečná lidská bytost. My také dokážeme být stateční. To, čím si prošel on, není nepodobné tomu, čím ve svém životě procházíte vy nebo já. Kdyby byl Buddha bohem nebo nějakou bytostí z božských světů nebo kdyby měl od narození nějakou zvláštní moudrost či plné požehnání, pravděpodobně by neopustil domov a nevydal se na svou obtížnou duchovní cestu. Stejně jako mnozí z nás se ale vydal hledat smysl a probuzení a na své cestě trpěl ještě víc než předtím. Svěřil se ohni, usadil se v něm a podobně jako meč z dobré oceli byl setkáním se základními energiemi proměněn a získal sílu. Protože si byl vědom svého utrpení i utrpení jiných bytostí, považoval za nezbytně nutné být v kontaktu se skutečností, že utrpení je součástí života. Dále viděl, že existuje cesta, kterou lze utrpením projít, a že je možné se od něj osvobodit. Tyto skutečnosti si uvědomil díky tomu, že se ke svým potížím postavil čelem a neutíkal od nich. Zdá se, že proces zrání není pro většinu z nás jednoduchý a že nebyl jednoduchý ani pro Buddhu. Ano, je to tak – utrpení je jako dvousečný meč. Může nás osvobodit i zahnat do úkrytu. Ať umíráme, pečujeme o umírající nebo oplakáváme někoho zemřelého, pokud se budeme pokoušet uniknout od utrpení prostřednictvím léků, hyperaktivity, jídla, sexu, nakupování nebo spánku, dostaneme se pouze do většího zmatku a bude ještě těžší pochopit, co se ve skutečnosti děje. To je důvod, proč je třeba opakovaně a pravidelně poodstoupit od životního shonu a znovu si připomínat, kým skutečně jsme. Pro naši práci a bytí v umírání je pravidelné zastavení se a zkoumání srdce a mysli nezbytně nutné. Existuje základní stav mysli, který je prost všech dualit a nic nevylučuje. V tomto stavu vnímáme přítomnost naší pravé podstaty, buddhovské podstaty, podstaty Ježíše Krista či podstaty nekonečného laskavého srdce, které je za vším utrpením. Buddhismus učí, že základní podstata 113
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213352
Bytí v umírání
naší mysli je čistá a jasná. Když zemřeme, je to tato podstata, která se osvobodí jako první do jasného světla smrti. Z perspektivy mnoha duchovních tradic je smrt nahlížena jako rozhodující moment pro úplné osvobození mysli ode všech nečistot, od veškerého utrpení a z oddělenosti. Pokud se dokážeme podívat skutečně hluboko, můžeme si uvědomit, že utrpení a osvobození od utrpení spočívají samy v sobě. V temnotě smrti spočívá světlo svobody, pokud jej dokážeme vidět. Můžeme ho ale vidět také díky své praxi ještě v tomto životě. Představte si, že sedíte u umírajícího člověka, jenž trpí silnými bolestmi, nebo si představte, že jste tím člověkem vy – zakoušíte pocity intenzivního nepohodlí a umíráte. Představte si, že se otevíráte pocitům, které jsou v této situaci přítomny. Pak se zadívejte skrze tu bolest do hloubky svého bytí, do toho neotřesitelného srdce bytí, kde neexistují žádné kategorie, duality, touhy, falešné představy ani nenávisti. Uvědomte si svoji, případně jeho nebo její, pravou podstatu, ve které žádná bolest neexistuje, a zároveň spočívejte v přítomnosti utrpení teď a tady. Je možné vidět zároveň, v tom samém momentu, dvě různé věci? Spatřovat, že jednotlivé vlny a voda oceánu od sebe nejsou oddělené? Možná že pokud se vám to právě teď nedaří, můžete alespoň věřit, že tomu tak je. Pokud jsme příliš pohrouženi do prožívaného neštěstí, je to často velmi obtížné. Můžeme si pomoci tak, že si vybavíme své dosavadní nejhlubší vhledy, to, co jsme pochopili z duchovních učení nebo co jsme si přečetli. Rozpomenutí se na takovéto skutečnosti, pokud je nedokážeme prožívat přímo v přítomném okamžiku, může fungovat jako záchranné lano, které nás přitahuje do větší blízkosti našeho otevřeného srdce. Jiný způsob, jak lze začít vnímat skutečnost nedualisticky, je prostřednictvím rozjímání o vlastním životě. Naše existence je v podstatě obrovská síť vzájemně propojených vztahů. Jsou tu naši předkové a naši rodiče; všechny naše vztahy k druhým lidem, od rodinných příslušníků ke komunitě, v níž žijeme. Je tu jídlo, které jíme, a vzduch, který dýcháme. Jsme do slova a do písmene ve vztahu ke všem fenoménům tohoto světa, minulým, přítomným, a dokonce i budoucím. 114
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213352