„Kolik Vás tam žije?“ začínám být zvědavý. „Na farmě u Benešova žije okolo dvaceti bratrů. Já žiju v chrámu v Brně.“ „Takže jedeš na rodinnou návštěvu?“ položím otázku s úsměvem. „Jedu tam kvůli přípravám. V neděli se totiž v Praze koná Ratha - Yatra, nejstarší indický festival, který je velkou slavností pro všechny s Krišnou v srdci. Jestli budeš v Praze, tak bys určitě měl přijít.“ „Uvidíme. Kde to je? Co se tam bude dít? Nějaká lákadla?“ „Poprvé se koná na Václavském náměstí. Bude tam výstava o staroindické védské kultuře a flozofi, prodejní stánky s indickou módou, dárkovým zbožím, indickými pochoutkami nebo výrobky z ekologické farmy, na kterou právě spolu jedeme.“ Potěšeně se podívá na spontánního blázna naproti sobě. „Hlavním symbolem bude dvanáct metrů vysoký květinami bohatě zdobený vůz, s kterým budeme tři hodiny po Václaváku kroužit a zpívat mahámantru. Společně jej potáhneme, čímž budeme symbolicky i doslova táhnout Boha zpět do našich srdcí. Samozřejmostí je i pódium, na kterém se poté představí různé skupiny v pětihodinovém programu. Asi největším lákadlem pro veřejnost bude indická vegetariánská hostina, sestávající z několika chodů, a rozdávána zdarma. Věříme totiž, že láska znamená dávat, ne brát, takže dáváme, co je v našich silách.“ „To zní dobře. Bych mohl načerpat nějaké pozitivní vibrace.“ „To rozhodně.“
Neděle. Za chvíli se mám potkat s Radou, s kterou jsme se domluvili, že přijmout trochu ze srdce dobrovolně dávané lásky není nic proti ničemu. Ratha - Yatra, svátek radosti a tance, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213275
začíná v pravé poledne. Volal jsem jí ihned po návštěvě farmy Krišnův dvůr, protože jsem byl skutečně unešen jejich myšlenkami i komplexností jejich víry. S Purušou Traja, svrchovaným poživatelem, jak se mi později během cesty představil, jsme tam ve středu dorazili akorát, když začínala vegetariánská hostina, která byla součástí programu po tradiční hudbě a krátké přednášce. Purušovo zpoždění kvůli komplikacím s vlakovými spoji zapříčinilo, že jsme se vůbec setkali a také přijeli právě na nejmilejší část dne určeného pro veřejnost. Rovnou mi bylo nabídnuto místo na koberci v jedné ze dvou řad, na kterých již sedělo pod širým nebem nejméně dvacet dalších návštěvníků tvářemi proti sobě. Cítil jsem se, jako bych byl usazen mezi členy jedné rodiny. Do hrnku mi nalili nápoj Nebeská extáze, přede mě postavili plechový talíř s rozdělenými částmi pro různé pokrmy a Puruša mi vysvětlil, že to, co budeme jíst, se jmenuje prasádam. Duchovní jídlo zbavené karmy, jež bylo vařeno s láskou a nabídnuto Krišnovi k ochutnání. Ve většině náboženských systémů lidé Boha prosí, aby jim poskytl jejich denní chléb, zde však oddaný tento denní chléb Bohu nabízí a vyjadřuje tak svou lásku k Němu. Měl jsem velké štěstí, že se hostina, na níž jsem rozmanitě uspokojil chuťové buňky, konala výjimečně ve středu, místo obvyklé neděle, na kterou je tentokrát plánována Ratha - Yatra. „Rada ráda Ratha - Yatra?“ slovní hříčkou s polibky na obě tváře přivítám obrozenkyni mé duchovní cesty. „Vidím, že jsi vzal deku,“ usmívá se. „Nikdy nevíš, kde naše nohy budou chtít spočinout.“ Od koně, na kterém sedí svatý Václav a u nějž se schází mnoho Pražanů, sejdeme po náměstí dolů k Můstku, odkud dvanáct metrů vysoký alegorický vůz za chvíli započne svoje okružní tažení za zpěvu Hare Krišna mahámantry, kterou vždy někdo předzpívá a poté ji všichni se stejnou melodií opakují. Netušil jsem, že tanec a zpěv oddaných nás natolik pohltí, že se k nim bez jakéhokoli studu přidáme jen proto, abychom s nimi mohli sdílet čistou radost z pohybu a opakování... 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213275
Hare Krišna Hare Krišna Krišna Krišna Hare Hare Hare Ráma Hare Ráma Ráma Ráma Hare Hare V životě jsem nikdy tak dlouho nezpíval. Po více než dvou hodinách, během kterých si celý průvod fotilo nespočet přihlížejích turistů, jsme se konečně zastavili a já si uvědomil, že jsem v částečném tranzu, jenž povznáší mé zpocené tělo a plní mě hlubokou spokojeností. Mysl všech, kteří byli sluchem přítomni, se zpěvem očisťovala a byla nenásilně vedena k pochopení, že jsme věčné duchovní bytosti. Toto byl přesně ten okamžik, kdy se hodilo roztáhnout deku i na Václavském náměstí. S Radou jsme si nabrali prasádam a posadili se kousek od zaparkovaného Krišnova květinového vozu, abychom byli stále uprostřed dění. Kolem se mihne Puruša. „Skočím si také pro něco k snědku a přidám se k Vám.“ „Budeme rádi,“ pohotově pronese Rada. Než stačí přijít, zapovídá se s námi Madhusudan Dás, jehož jsem poznal také na farmě a jenž mi byl ze všech nejsympatičtější. S humorem vysvětloval flozofi v Bhagavad-Gitě, již jsem tam zakoupil, abych nahlédl pod pokličku védského učení. Také jsem od něj dostal miničtvercovou vizitku, na které kromě čísla a mailu stálo: Moudrost, radost, věčnost. Cestou necestou jsme se přenesli k neomezenému vědomí, které naše duše reprezentuje. „Představ si, že Tebe jako neomezené vědomí Vesmíru někdo na devět měsíců uzavře do stísněného prostoru. Poté Tě chladné ruce tahají pryč z teplého maminčina lůna a první, co udělají, je, že Tě plácnou po zadečku, aby ses rozplakal. Proto věříme, že přechod z duchovní roviny do materiálního bytí obklopeného hmotou není nic příjemného a snažíme se duchovní činností osvobodit z koloběhu zrození a smrti.“ S Radou se urputně zamýšlíme, jakže to vlastně tedy je, a já vidím v jejích očích nevyřčený argument, že zrození lidské bytosti 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213275