96
recenze
Melancholie starého světa Novela o světě, jaký byl: prostý a archaicky krásný ★★★★★ Kolik lidí se dnes ještě může postavit před dveře svého domova, rozhlédnout se a říct: Tohle je celý můj svět. V něm je všechno, odtud až k obzoru, mé. Já jsem tím světem právě tak jako ty. Jako židovský švec spravující boty chudým. Jako truhlář zápasící o každý milimetr dřeva při jeho řezu. Jako tvoji rodiče, milující se láskou, kterou i ta nejzapadlejší ulice Neapole vždycky odmění úsměvem. Jako žena, jejíž krása a vůně je ti nad moře, na které se díváš ze střechy svého domu. Italský spisovatel Erri De Luca (nar. 1950), jehož dílo je českému čtenáři v překladech téměř neznámé, tenhle svět znal. Žil ho. Vyrostl v něm; a třebaže z něj odešel, zůstal podstatným dílem jeho duchovního dýchání. Erri De Luca se v Neapoli na‑ rodil. Vtiskla se do něj jako obraz úzkých uliček, v nichž barevné prá‑ dlo, pověšené na šňůrách od domu k domu, vytváří každodenní, pro oko laskavé procesí. Má jej v sobě jako obrys Vesuvu, který je vedle Slunce a Měsíce Neapolitáncům třetí v trinitas. Mnohé z více než
padesáti knih, které vydal, přizná‑ vají svou inspiraci právě Neapoli. Naleznete v nich obyčejné lidi od přístavních dělníků přes kuchaře až k farářům, kteří tam nahoře, na vrchu Montedidio, byli u začátků i konců lidského života. Erri De Luca je znám nejen svými knihami, například Non ora, non qui (1989), Tre cavalli (1999) či La parola contraria (2015), ale také jako levicově orientovaný myslitel — aktivista, o kterém je v italském prostředí často slyšet. Bývá častým hostem italských televizí, rozhlasu a novinových roz‑ hovorů. Mluví tiše, zpěvně a nikdy neopomene do italštiny přimísit pár slůvek neapolštiny. „Spousta z nás se nikdy italsky nenaučí a umřeme po neapolsku,“ říká otec třináctiletého chlapce, ústřední postavy vyprávění o Boží hoře. Erri De Luca italsky umí. Ohlasy na jeho texty napovídají, že lépe než kdo jiný. De Lucovu neapolskému příběhu svědčí malý formát knihy, vydané nakladatelstvím Pistorius & Olšanská v citlivém překladu Kateřiny Vinšové. Na každé stránce se odehrává cosi jako malé drama plné autorské imaginace. Tak, jak je celý příběh vystavěn, by mohl být rovnou snímán kamerou. Co kapitola, to klapka, obraz, střih. Marně pátráte v paměti, kdyže jste to byli v Neapoli naposledy a dívali se dolů na moře, do krámků se vším možným, na lidi, na život, který neustává. Vyprávění dospíva‑ jícího kluka i rozhovory těch, kteří mu vstoupili do života, a on jim, jsou prosté. Dítě se stává mužem: „Teď je z tebe chlap, nosíš domů peníze,“ říká mu jeho maminka. V truh‑ lářské dílně se lze naučit lecčemu, jen truhlařina to není. Don Rafaniello, židovský exulant, který
na Montedidiu uvízl, aby tam těm nejchudším spravoval boty, je v koutku propůjčené truhlářské dílny filozofem, rabínem i andělem. O tom se čtenáři ostatně sami přesvědčí. Chlapec roste, sílí, stává se dospělým. Nebojí se toho, co přichází; ani v čase smrti své milované matky, ani v zoufalství svého otce. Když mu pak vstoupí do života María, démant Boží hory a blízkého okolí, zdá se, že právě tady a teď, u těchto dvou lidských bytostí, jdou věci smě‑ rem, kterým jít mají. Málo se tu nikdy nestane bídou. Nedostatek nevede k bolesti. Tiché rozhovory nejsou synonymem prázdnoty, naopak. Montedidio lidem pomáhá a přeje. Pohled, dotyk, obejmutí, polibek, chůze, zvláštní plynutí času i podnebí určované mořem tu mezi řádky vypovídají všechno potřebné. Kdyby tohle měl být život, který bych mohl žít, neroz‑ pakoval bych se ani vteřinu a řekl bych: ano, chci. Erri De Luca bude počátkem vaší radosti. Nenaléhá, nepřesvěd‑ čuje, nefabuluje. Neobchoduje s iluzemi. Je tím chlapcem, který jednoho večera viděl odletět ze střechy anděla. A to nejdůležitější na konec. Druhou hlavní postavou příběhu je — bumerang. A víc už nepovím.
Zdeněk A. Eminger Erri De Luca: Boží hora, přeložila Kateřina Vinšová, Pistorius & Olšanská, Příbram 2015
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213173
recenze
V. I. P. spisovatelé ve Finsku Podmanivému vypravěči lze sežrat i román o psaní románů ★★★★ Většina nicneříkajících reklam‑ ních výkřiků z obálek knih, jako například: „fascinující“, „okouz‑ lující“, „dechberoucí“ a podobně, má na čtenáře při výběru titulu většinou nulový a někdy dokonce odrazující vliv. V případě knihy Literární spolek Laury Sněžné od ceněného finského autora Pasiho Ilmariho Jääskeläinena dokázaly textové upoutávky, kde se román přirovnává k ranému Haruki Mura‑ kamimu či spojuje se seriálem Twin Peaks i díly bratří Grimmů, při‑ nejmenším zaujmout. Po přečtení knihy musíte dát tomuto srovnání za pravdu, jinými slovy v příběhu se objevuje detektivní zápletka s pohádkovými a fantazijními prvky i s trochou té mystiky. Neuvěřitelně čtivý příběh čte‑ nářsky pohltí hned od začátku, kdy hlavní postava Ella Milanová jako suplující středoškolská učitelka literatury v Zaječíně objeví výtisk
Zločinu a trestu, který má pozmě‑ něný děj. Od tohoto momentu má recipient neodbytný pocit, že se stane „něco“ divného. A čtenářský neklid vydrží až do konce, pohání k četbě v touze po dalším odhalení „čehosi“ zvláštního. Vše se točí ko‑ lem elitářského spolku více či méně úspěšných spisovatelů včetně jeho zakladatelky Laury Sněžné. Skvělé vykreslení postav a poutavé časování děje udrží napětí po celou dobu příběhu. Kromě psycholo‑ gické drobnokresby a sledování tvůrčích procesů jednotlivých autorů pozornost upoutá rovněž vyšetřování několika záhad. Kolem Literárního spolku tak vzniká mýtus sektářského seskupení. Více než tvorbu globálně populárního Japonce však kniha připomíná jiný román, který Paseka nedávno vydala, a sice americký debut Neměnnost leopardích skvrn od Kristophera Jansmy. Po formální stránce mají knihy společné jen malé penzum struk‑ turní výbavy, do níž patří například příběh v příběhu, intertextualita a chronologický sled událostí. V Literárním spolku Laury Sněžné se jedná především o kontinuální vyprávění s tajemstvím, román Neměnnost leopardích skvrn je za‑ ložen na střídání prostředí a „fikcí ve fikci“. Oba romány pak mají především společné téma — život spisovatelů, tedy až neurotické hledání inspirace, zničující hon za věhlasem a slávou i přijmutí vlastní průměrnosti v konfrontaci s ge‑ nialitou. Detailně přibližují strach z neúspěchu a až bolestně reali‑ sticky zobrazují tvůrčí krizi. Na
97
rozdíl od Neměnnosti, kde se hlavní postava neustále vyrovnává s vědo‑ mím, že nikdy nedosáhne takového úspěchu jako jeho nejlepší přítel, je v Literárním spolku Laury Sněžné zobrazen kolektiv se společným cílem „stát se významným spisova‑ telem“, avšak skýtající individuálně naprosto odlišné postavy. Na konto čtivosti nelze ne‑ zmínit skvělý překlad Vladimíra Piskoře. Zpočátku možná zarážejí počeštěná jména, avšak čím více postupujete v ději, tím více je jasné, že překladatel elegantně a chytře převedl i významotvorná jména, aby českému čtenáři neuniklo nic z vtipu originálu. Jääskeläinen na pozadí detek‑ tivního příběhu vykreslil snadno zranitelná ega umělců, kteří se snaží, aby právě jejich dílo bylo tím nejlepším. Zaslepeni touto myšlenkou, přesahující až v posed‑ lost, často nevnímají inspirativnost svého aktuálního světa. Jääskeläi‑ nen dokáže skvěle balancovat na hranici uvěřitelného. Pokud se přeci jenom vědomě ocitne za touto hranicí, čtenář mu je ochoten uvěřit cokoli. Navíc celou dobu uvažuje nad tím, co tuto hranici překračuje. Bravurně gradující příběh, ve kterém není o paradoxy nouze, by rozhodně neměl ujít po‑ zornosti nejen milovníků severské literatury.
Simona Barešová Pasi Ilmari Jääskeläinen: Literární spolek Laury Sněžné, přeložil Vladimír Piskoř, Paseka, Praha—Litomyšl 2015
www.eurozine.com — nejlepší evropské kulturní časopisy na dosah ruky Měsíčník Host je členem Eurozinu od roku 2006.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213173
98
recenze
Radost z klaustrofobie Zběsilý román o zběsilé, v textu uvězněné zemi ★★★★★ Když se řekne argentinská literatura, většině lidí se vybaví Jorge Luis Borges, možná Julio Cortázar. Když se řekne Argentina, většině lidí se vybaví mystická exotika se západní příchutí, odkladiště evropských intelektuálů druhé ligy a pragma‑ tičtějších nacistů, země vykotlaná politickými revolucemi a tradicí státních bankrotů. Všechno je to pravda — ale jinak. Ricardo Piglia je jedním z před‑ ních literátů současné Argentiny. Ve svém — dnes vlivném a vlastně už kanonickém — debutu Umělé dýchání (1980) se musel vypořádat s nerozlučitelným propletencem těžkotonážní literární tradice předchozí generace, zběsilého intelektuálního kutilství a horko‑ krevné macho politiky, typických pro argentinskou společnost minulých dekád a zároveň od sebe často stěží rozlišitelných. Román naštěstí není prostým přitakáním fantaskní povídce a magickému realismu nebo jejich odmítnutím, ani laciným politicko‑historickým komentářem. Piglia neanalyzuje a v tomto ohledu zřejmě zůstává věrný vlastní kultuře: úhelným kamenem mu není akademicky vypreparovaná abstrakce politiky,
nutnosti dějinného pohybu nebo pokus o definici literatury; vychází z postav, většinou jurodivých, alkoholem promáčených zuřivců, snílků a ztracenců, kterým nedělá problém do jednoho krátkého monologu zahrnout Joyce, Hit‑ lera, „klín černé děvky“ a evoluční teorii. Umělé dýchání nelze navíc díky konkrétnímu historickému ukotvení a odkazům ke skutečným postavám argentinských dějin či literatury označit za intelektuální křeč a postavy za obyčejné věšáky na monology — Piglia jednoduše se svým románem skočil doprostřed vlastní společnosti a jen se chová tak, jak je v ní přirozené. Ač urochněn ve skutečnosti, text stále zůstává románem. Kniha sleduje vztah spisovatele Emilia Renziho a jeho tajemného strýčka, profesora historie Maggiho, který kdysi uprchl kvůli nevěře na argentinskou periferii a po letech se ozval Emiliovi kvůli jeho nové knize. Z intenzivního proudu dopisování začnou vystupovat historické postavy politiků, střípky nikdy nenapsaného románu o budoucnosti z devatenáctého století, zklamání nad argentinskou společností nebo úvahy nad údělem spisovatele. Umělé dýchání vrcholí ve druhé polovině, kdy se Emilio snaží setkat s Maggim osobně a příznačně najde jen další texty, Poláka Tardewského — užvaněného epigona Witolda Gombrowicze — a panteon roztomilých politických trosečníků z Evropy. Románová meditace opouští hranice Argentiny, sápe se po velkém světě, aby skončila zmatená a ožralá v nějaké periferní chajdě spolu se svými protago‑ nisty. Měřítkem je Pigliovi člověk, nikoli idea. Nosné napětí Pigliova románu tak netkví ve vztahu
postav a problémů, jimž musí čelit. Hrdinové nejasných kontur mají v Umělém dýchání zálibu ve vytváření a vrstvení problémů, nikoli v jejich řešení: neustále chrlí text, interpretují, dekonstruují, kritizují. A zároveň se živelně snaží — marně — textovou bažinou prodrat někam ven, opilí a s prostitutkou v náručí, protože politika ani literatura nejsou salónní hry, nýbrž životní vášně. Fascinující napětí románu prýští ze vztahu živelných postav a textuality, do níž jsou uzavřeny, kterou spoluvytvářejí, o níž ví, ale kterou jako intelektuálové nemůžou než živit. Klaustrofobic‑ kému dojmu z textu napomáhá i minimální či spíš absentující typografické ohraničení jednot‑ livých fragmentů: dopisy, úryvky z deníků, monolog hlavního hrdiny, dialogy, vše plyne jako celistvý proud vláčné, spalující lávy. Umělé dýchání je vynikající román o literatuře, politice, filozofii a především o Argentině. Ricardo Piglia nicméně nenapsal publicis‑ tické klišé na kýčovitou pohlednici z Buenos Aires; zve čtenáře dovnitř lokální uhýkané putyky, kde se knížky čtou a trhají, kde žádný encyklopedický nástěnkář nevydrží příliš dlouho.
Zdeněk Staszek Ricardo Piglia: Umělé dýchání, přeložil Jan Hloušek, Paseka, Praha—Litomyšl 2014
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213173