zametali chodníky třímetrovými košťaty. Tu a tam se rodiny otrhanců přehrabovaly v popelnicích. Do metra se hrnuli dělníci a dívky, které držely v jedné ruce crois‑ sant a v druhé kus čokolády. Po ulicích rachotily temné tramvaje plné dělníků. Člověk spěchal dolů na nástupiště, vybojoval si místo – v šest hodin ráno se v pařížském metru muselo o místo doslova bojovat – a stál zmáčknutý v kývající se mase cestujících tváří v tvář nějakému odpornému francouzskému ksichtu, který vydechoval kyselý zápach vína a česneku. A potom se ponořil do labyrintu hotelového podzemí a na denní světlo se dostal až ve dvě hodiny odpoledne, kdy slunce pálilo a Paříž ztemněla množstvím lidí a aut. Poté, co jsem strávil v hotelu první týden, jsem během odpolední přestávky spal, anebo když jsem měl peníze, seděl v bistru. S výjimkou několika ambiciózních číšníků, kteří chodili na kurzy angličtiny, takto proflákal volný čas celý personál; člověk byl po dopolední práci příliš líný, než aby dělal něco lepšího. Někdy se dalo dohromady pár plongeurů a šli do hnusného bordelu v Rue de Sieyès, kde se platilo jenom pět franků a dvacet pět centimů. Říkali tomu „le prix fixe“* a vždycky popisovali své zážitky jako velkou legraci. Byly to oblíbené schůzky hotelových zaměstnanců. Plat plongeurům neumožňoval, aby se oženili, a práce v podzemí rozhodně nepodporovala vznešené city. Pak byl člověk ve sklepě další čtyři hodiny, načež se úplně zpocený vynořil na chladnou ulici. Svítily lucerny – to divně nafialovělé světlo pařížského osvětlení – a za řekou blikala Eiffelova věž osvětlená odshora až dolů klikatými řadami světel, které vypadaly jako ohniví hadi. Proudy aut se neslyšně posouvaly všemi směry a ženy, *
Paušál.
[98]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213155
kterým to v tlumeném světle ohromně slušelo, se procházely sem a tam pod arkádami. Občas nějaká žena pohlédla také na mne nebo na Borise, ale když si všimla našich špinavých šatů, rychle stočila zrak zase jinam. Po další bitvě v metru člověk dorazil domů až v deset večer. Dobu od deseti do půlnoci jsem obvykle trávil v malém bistru v naší ulici, v jedné suterénní místnosti navštěvované arabskými nádeníky. Kvůli rvačkám to nebylo zrovna nejlepší místo a někdy jsem tu viděl létat láhve, občas s hrůzostrašnými následky, ale Arabové většinou bojovali mezi sebou a křesťany nechali na pokoji. Rakija, oblíbený arabský nápoj, tu byla velmi levná a bistro mělo otevřeno nepřetržitě, protože Arabové – šťastní to lidé – vydrží celý den pracovat a celou noc pít. Byl to typický život plongeura a v té době se mi docela líbil. Neměl jsem pocit chudoby, protože když jsem zaplatil nájemné a dal si na stranu dost peněz na tabák, cestování a jídlo na neděli, stále mi ještě zůstaly čtyři franky, které jsem mohl propít; a čtyři franky, to bylo úplné bohatství. Měl jsem pocit – těžko se to vyjadřuje – hluboké spokojenosti; takové spokojenosti, jakou může cítit jen dobře krmené zvíře, spokojenosti ze života, který byl najednou tak jednoduchý. Protože není nic jednoduššího než život plongeura. Rytmus jeho života udává práce a spánek, nemá čas přemýšlet, téměř ztrácí ponětí o vnějším světě; jeho Paříž se smrskla na hotel, metro, několik bister a postel. Pokud jde ven, pak jen o několik ulic dál na procházku s nějakou služkou, která mu sedí na kolenou, polyká ústřice a zapíjí je pivem. Když má volný den, leží v posteli do oběda, vezme si čistou košili, hraje kostky o kořalku a po večeři si jde zase lehnout. Nic pro něj není opravdové – jedině boulot, pití a spánek; a spánek je z toho to nejdůležitější. [99]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213155
Jednou se v časných ranních hodinách stala přímo pod mým oknem vražda. Vzbudil mě strašný řev, a když jsem přišel k oknu, viděl jsem, jak na dlažbě pod oknem leží nějaký člověk; viděl jsem i vrahy, byli tři, jak zmizeli v dálce na konci ulice. Několik nás sešlo dolů a zjistili jsme, že ten muž je úplně mrtvý; měl hlavu rozbitou kusem olověné trubky. Pamatuju si barvu jeho krve, podivně purpurovou, jako víno; když jsem toho dne přišel večer domů, byla ještě na dlažebních kostkách a říkali mi, že si ji chodily prohlížet děti z širokého okolí. Ale zpětně mě šokuje hlavně skutečnost, že jsem byl zpátky v posteli a spal necelé tři minuty poté, co se vražda udála. Stejně na tom byla většina lidí v ulici; jenom jsme se podívali, jestli se o toho muže někdo postará, a hned jsme vlezli zpátky do postele. Byli jsme pracující lidé – jaký smysl by mělo mrhat spánkem kvůli nějaké vraždě? Při práci v hotelu jsem poznal, jaká je skutečná cena spánku, stejně jako mě hlad naučil, jakou cenu má jídlo. Spánek už nebyl pouhou fyzickou nutností; bylo to něco vzrušujícího, spíš smyslná orgie než uvolnění. Už jsem neměl problémy se štěnicemi. Mario mi proti nim poradil stoprocentní prostředek – totiž pepř, který se ve velké vrstvě rozsype po ložním prádle. Kýchal jsem z toho, ale štěnice to nesnášely a všechny se přestěhovaly do jiných pokojů.
[100]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213155