S Martinem jsem včera hovořil dobrou půlhodinu, než se omluvil, že už musí jít. Na otázku kam neodpověděl. Na mnoho otázek vlastně vůbec neodpověděl, nebo se přímé odpovědi vyhnul. Začal jsem budovat první hypotézu: duše sebevrahů při smrti uvíznou v jakési pasti na duše. Prostě se mi líbila mrazivá myšlenka tajemné bytosti brousící kolem mostu a líčící pasti na zbloudilé. Mé domněnky ústily v nevyhnutelný a poměrně neotřesitelný závěr. V posledních dnech jsem příliš hltal knížky nevysvětlitelných záhad a začínalo to rozkladně působit na mé realistické psýché. Přesto. Martin na N. přicházel v čas, kdy zemřel. Zůstával různě dlouho, vždy dokud jej neviditelný řetěz nestáhnul zpět do nepaměti, snad nevědomí. Když jsem se ho například zeptal, jak mohl přinést Gabovi čokoládové bonbony, kde je vůbec vzal – jen se zašklebil, sklopil oči a nesouvisle prohodil něco o mé stříbřité auře. Dělal si ze mě legraci?! Čím více jsem se dozvídal, tím více otázek vyvstávalo a nesnesitelně dráždilo mou nevědomost. A Martin mluvil tak klidně, působil skoro netečně! Důvod, proč se kdysi zabil, se jmenoval Monika a měl zrzavé vlasy. Když se prý dozvěděla o jeho smrti, spolykala prášky, sdělil mi znuděně. Nevěděl, jestli ještě žije. Nezdálo se, že by Martina zajímalo, proč se zjevuje, a jestli si vůbec uvědomuje, že „něco není v pořádku“. Všechno to bylo proklatě zvláštní. Prostě úchylné! „Mají křídla,“ ukázal na holuby poletující v líném větru vysoko nad námi. Zaklonil hlavu, až se mu kšiltovka svezla na zem, a já uviděl, jak se mu po tváři koulí jedna jediná slza. Krátce na to odešel. A ta jediná slza mě vyděsila víc než veškerá předchozí zjevení. Sobotní ráno vykvetlo ve znamení slunce. Dnes jsem měl v plánu setkat se znovu s Kristýnou, a tak jsem na N. vyrazil krátce před pátou hodinou. Nepřiznal bych to, ale chtěl jsem se vyhnout Martinovi. Setřásl jsem davy zpocených lidí, korzující u Kongresového centra. V nehybném víkendovém parnu se každý druhý Pražan vyvaloval u vody a já na N. našel poprvé prostor a klid. Už za okamžik se mi stýskalo po hluku aut, spěchu a pohybu. Když jsem stál na sluncem rozžhaveném náhrobku minulosti, čas tisíckrát zpomalil. Procházel jsem se podél zábradlí a prstem bezděky drnkal o jeho příčky. Prošel jsem kolem ženy ve středních letech, lepila se jí halenka, na opačné [ 98 ]
Rencin_Beton_kosti_slzy_vnitrek.indd 98
1.6.2009, 12:44:50 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213152
straně mostu hleděl přes zábradlí velký muž v bílém triku s modrými proužky, ulamoval kousky rohlíku a házel je do hlubin, kolem mne se prořítil šlachovitý mladík s béžovým kufříkem, zbyl po něm jen ostrý odér kolínské a potu vznášející se ještě několik sekund ve vzduchu. Bylo žhavé sobotní odpoledne a já čekal na Kristýnu. V půl šesté přišla ve směru od metra. Pozdravila mne jako starého známého a hned jsme se dali do řeči. Začal jsem skládat mozaiku ze střípků obsažených ve starých novinových článcích a z jejího vyprávění. Mluvila o podnikání v kadeřnickém salonu. Má cenu lhát i po smrti? Noviny mluvily o zkrachovalé prostitutce závislé na alkoholu. Samozřejmě že jsem nic neřekl. Jsem džentlmen, a navíc… o mrtvých jen dobré, ne? Na partnery měla vždycky smůlu, jak se v okolí objevil nějaký grázl… Když jí ale sociálka vzala chlapečka, byla to poslední kapka. Selhala. K mému překvapení působila Kristýna velmi přirozeně, hezky se s ní povídalo. Byla to taková holka krev a mlíko. „Jakej je to pocit?“ zopakovala mou otázku. „Víš, je to něco jako bungee jumping bez toho gumovýho vercajku. Skočíš a pak už neni cesta zpátky. Letíš jako anděl,“ ošklivě se zasmála, „akorát dolů.“ Zeptal jsem se na ostatní sebevrahy. Skokany. Setkáváte se? „Jsi zvědavej, budeš brzo starej a brzo umřeš,“ dobírala si mě. „Když jsi přišel, nepotkal jsi na mostě Karla? Takovej podivínskej mlíkař. Víš co?“ smála se. „Dopis na rozloučenou napsal na lístek od tramvaje, jen adresu a jméno – aby věděli, co napsat na hrob. Ten měl svý představy o tom, co najdou pod mostem. Jo, a skočil v obleku! Idiot!“ Přihlížel jsem jejímu výbušnému veselí a cítil se hloupě. Dlouze se mi zadívala do očí: „Přijď zejtra o půlnoci – slavíme slunovrat. No tak, nenech se prosit. Bude tu rej a potom – magická noc. Přijdou všichni.“ Svraštila obličej do slabomyslné grimasy, zaskřehotala jako čarodějnice: „Magická noc!“ Oba jsme se zasmáli. Kristýna neviděla studený pot, který mi vyrazil mezi lopatkami. Přijdou všichni. Chvíli jsem o tom už přemýšlel. Sebral jsem odvahu a zkusil se jí jakoby mimoděk dotknout. Ruka prošla skrz její paži. Nepocítil jsem nic. Skoro nic – mrazivé zalechtání, a i to jsem si nejspíš vymyslel. „Proč si to udělal?“ Pokrčil jsem rameny. [ 99 ]
Rencin_Beton_kosti_slzy_vnitrek.indd 99
1.6.2009, 12:44:50 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213152
Ustoupila o krok zpět, náhle vážná: „Neboj, dočkáš se.“ A byla pryč. Jak to myslela? Bál jsem se.
21. června – slunovrat Zatočil jsem volantem a z ulice Na Pankráci vjel na Pankrácké náměstí. Lampy městského osvětlení zářily ve tmě jako jaguáří oči a obviňovaly mě ze zbabělosti. Kolem byla tichá letní noc, ulice zely prázdnotou a já prohrával nelítostný vnitřní boj. Nejsem přece až takový šílenec, abych samotný o půlnoci odjel na Nuselský most na setkání s duchy! Ještě před hodinou jsem seděl doma a sledoval televizi. Ani nevím, co dávali, jen že se to prostě nedalo vydržet! Vnitřní slaboulinký hlásek v podvědomí neúnavně pracoval, a když jsem si toho všiml, bylo již pozdě. Vyzýval mě k akci: „Oni tě potřebují, třeba jim můžeš pomoci. Nejkratší noc roku – vysvobodíš je jako v pohádkách!“ Chtěl jsem se ho zeptat: „Proč bych to měl dělat?“ a hned jsem to doplnil žulovým argumentem: „Když je vysvobodím, nikdo mi neuvěří, až vyjde reportáž!“ Jakmile jsem to však vyslovil nahlas, připadal jsem si jako blázen. Vnitřní hlásky holt používají nekonvenční zbraně. Rozhodl jsem se přistoupit na kompromis a odešel jsem z domu „jen tak se projet do města – a to kamkoli jinam než do Nuslí“. Přesto jsem se teď motal v sousedství. Plyšový kocour Garfield se houpal na zrcátku a upíral na mě skleněný zrak. „Na to zapomeň!“ řekl jsem mu nekompromisně. Vzdorně se houpal dál. Na příští zatáčce jsem chtěl zahnout do Kongresové, ale silnice byla přehrazená oranžovými blikačkami silničářů. „Ty podvádíš!“ osočil jsem se na Garfielda, který teď proti světlu lampy připomínal spíš chlupatého viselce. Pomalu jsem vyjel na most. Nikde ani živáčka. Ticho. Jen chod motoru a šumění kol. Ucítil jsem pach. Pach alkoholu, cigaret a kyselého potu. „Nazdar,“ na sedadle spolujezdce seděl cizí zarostlý muž v odpudivých hadrech. Na sekundu se mi zastavilo srdce. Zezadu se znenadání vynořily dvě útlé ruce a zakryly mi oči. Ozval se ječivý smích Kristýny. „Tak si přece přišel!“ [ 100 ]
Rencin_Beton_kosti_slzy_vnitrek.indd 100
1.6.2009, 12:44:50 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213152