„Co je za nimi?“ „Nic.“ Valentýna byla zmatená. „Proč je teda nesmím otevřít?“ Útrpně se na ni podíval. „No tak běž a zkus to. Když tak miluješ hrůzu, běž to zkusit...“ Dívala se na dveře. Připadalo jí, že tma se za nimi hromadí jako kouř. Neklidná, živá. Žárovky v lustrech baru zapraskaly a na okamžik potemněly. Valentýně po zádech přeběhl mráz. Zůstala sedět. „Vsadím se, že by sis dala piňakoládu,“ řekl barman a nasypal do šejkru kostky ledu. Potom je zalil ananasovým džusem, bílým rumem a kokosovou šťávou. Začal s nádobou třást. „Vzpomínám si. Byli jsme s partou lidí uvězněný v kanálech. Hrála jsem na loutnu a strašně toužila být alespoň na chvíli z toho strašnýho místa pryč.“ „Dokázala jsi to, jsi pryč,“ řekl barman. A pak ještě řekl: „Tradá!“ Naříznutý ananas navlékl na okraj sklenky a pak do ní zapíchl papírové paraplíčko. „Díky,“ pípla Valentýna a usrkla brčkem nápoj. Byl to ten nejlepší drink, jaký v životě ochutnala. Ananasová chuť ji zaplavila jako příboj, kokos připomněl ostrov omývaný azurovým mořem a vůně rumu rozpouštěla starosti. „Je výborný.“ Valentýna vytáhla slunečník a vetkla si ho do vlasů. „To mě těší,“ odpověděl barman. „Já teď ale doopravdy nejsem v baru. Je to nějakej trip, ne? Nebo sen?“ „Právě teď je to stejně skutečné jako ty sama. Když rozbiješ skleničku, co držíš, a řízneš se do prstu, ucítíš bolest. Poteče ti krev.“ „Kdo jsi?“ „Jsem Eddie. Provozuju tohle místo už pár let. Je to dost osamělá práce, ale to už je můj úděl. Co ta loutna, umíš na ni hrát?“ „Říkala jsem, že se mi zdálo, že jsem na ni hrála. Myslím, že umím.“ „Slyšel jsem o tom vyprávět. Když hraješ vesele, můžeš ostatní potěšit, když tajuplně a nenávistně, můžeš lidi proti sobě poštvat. A když něco hrozně chceš, může se to prý splnit. Ale ne to, co si myslíš, že chceš, ale tvé opravdové a niterné přání. Málokdo má odvahu to risknout.“ „Jste duch,“ došla Valentýna k závěru. „Chci se vás dotknout.“ „Posluž si.“ Udělala to. Mezi prsty jí přeskočily zlatavé jiskry, na dotek ucítila kůži vrásčitou a suchou jako papír. Ucukla. [ 102 ]
Rencin_Labyrint_vnitrek.indd 102
19.10.2010, 13:03:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213151
„Dobře. Tak znova. Kde teda jsem?“ „Přece pryč! Ta cesta je trochu vyčerpávající, ale tys to zvládla.“ „Jsem ztahaná jako kotě.“ „Abys nebyla, stála tě rok života. Rok tvé mladé krve se vypařil, jako by dopadl do jícnu sopky.“ Muž vylovil z náprsní kapsy hodinky, které měl zavěšené na stříbrném řetízku. „Měla by ses zeptat, protože čas se krátí. Byla by škoda, kdybys zaplatila zbytečně.“ Valentýna ho neposlouchala. Krev se jí nahrnula do tváří. „Rok života?!“ Pokrčil rameny. „Teď už si s tím nelam hlavu. Jen na to mysli příště. Polož mi otázku. Odpověď ti posvítí na cestu zpátky.“ Tápala. Mluvil pravdu, nebo si s ní zase jen hrál, jako když na začátku předstíral, že je v úplně normálním baru? Anebo je všechno, co říká, pravda? „Na co se mám zeptat?“ zajíkla se. „Zaplatila jsi. Čas se krátí! Zeptej se!“ Muž visel očima na vteřinové ručičce. Valentýna se zamyslela. Kousla se do rtu. Muž na ni vážně hleděl. „Deset, devět, osm...“ V tom okamžiku Valentýna vyhrkla: „Kdo nás unesl?“
35. gilda hluchých „KDO NÁS UNESL?“ dozněla ozvěna Valentýniných slov. Ručička na barmanových hodinkách ustrnula a svět ztuhl v nehybnosti. Dveře do baru zapraštěly, jak na ně dopadl tlak tmy. Prosklenou výlohou se rozběhla síť prasklin. Valentýna se vyděšeně podívala na barmana, který stále sledoval hodinky, jejichž ručičky se plazily hlemýždím tempem. Vtom výloha pukla a sklo explodovalo do místnosti. Valentýna vykřikla hrůzou a přikryla si rukama hlavu. Hladová tma se k ní vrhla. Polkla ji, pozřela i s celým barem, s celým světem. Byla všudypřítomná a věčná. Dívka si uvědomila, že vidí své ruce a nohy. Že si zachovaly barvy, jako by jí nad hlavou hořela svíčka. Valentýna zvedla oči a najednou ji zasáhla vzpomínka. [ 103 ]
Rencin_Labyrint_vnitrek.indd 103
19.10.2010, 13:03:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213151
Viděla sama sebe, jako by poletovala u stropu svého pokoje v činžovním domě ve Strašnicích. Viděla, jak ji zasáhla tenoučká střela z foukačky muže, který do pokoje vklouzl z terasy. A za ním další muž, u pasu černý rovný meč a přes rameno provaz. Pohybovali se tiše, s ostražitou samozřejmostí. Nechali bezvládnou Valentýnu ležet, zatímco na posteli rozložili černou hokejovou tašku. Potom ji do ní uložili jako nebožtíka a zapínali dlouhý zip. Ještě než se textil nad tělem zavřel jako hladina, jeden z mužů se uprostřed pohybu zastavil. Zadíval se na její tělo. Kývl na druhého a odhalil ve šklebu dravčí zabroušené zuby. Odhrnul dívce cíp košile, zasvítilo bílé ňadro. Muž shrnul podprsenku. Ještě mnoho toho Valentýna viděla. Došlo i na únos Rity, Zdenala, Sedmtři a Kořínka. A pak vize zmizely a v temnotě jako zvon zazněl tajemný hlas, který pronesl dvě slova. „Gilda Hluchých!“ vykřikla Valentýna a prudce se narovnala. Seděla na posteli. V místnosti bylo ticho, v šeru plápolala jediná svíčka. Možná byla noc. Z opačného konce pokoje slyšela chrápání, které však vzápětí ustalo. Uvědomila si, kde je, a mimoděk jí vyhrkly slzy. Ozval se šramot a z pokrývek rozhozených u paty postele se vyklubal Zdenal. Smrděl potem a horšími věcmi. Vrhl se na Valentýnu a objal ji, nedbal jejích chabých protestů. „Jsi v pořádku!“ šeptal. „Je vzhůru!“ vykřikl. Za chvilku už kolem postele seděla celá skupina. Zkoumali ji, jako by ji neviděli léta. „Jak dlouho jsem byla pryč?“ vyslovila otázku, z níž měla hrůzu. „Přibližně hodinu,“ odhadl Kořínek. „V jedné chvíli nás oslepila záře a v druhé jsi upadla na zem. Od toho okamžiku jsi o sobě nevěděla. Nahnalo nám to řádný strach.“ Valentýně se ulevilo. „Měla jsem strašně zvláštní sen!“ „Vyrostly ti vlasy!“ všimla si Rita. „A nehty!“ Hrůza se vrátila. Valentýna se podívala na své ruce. Prsty zakončovaly několikacentimetrové nehty, které se odporně kroutily. Zdenal jí sáhl do vlasů a podal jí malou barevnou věc. Valentýna se snažila dýchat. Kontrolovat své myšlení, aby nezačala hystericky ječet. Mezi palcem a ukazovákem kroutila papírovým paraplíčkem. Každá část deštníku měla jinou barvu, když jej roztočila, zůstala ale jen bílá. [ 104 ]
Rencin_Labyrint_vnitrek.indd 104
19.10.2010, 13:03:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213151