představivost je nevyčerpatelná. Neselhává, neboť stále nachází nové způsoby, jak lidi oslovit a stále více otevírat svůj velký dům, aby se zcela naplnil. Nemíjí se úspěchem, neboť neustává v pobízení lidí, aby přišli a zasedli u jeho stolu a jedli chléb chudých, v němž se nabízí vzácný dar, samotný Bůh. Bůh není neúspěšný ani dnes. Ač zakoušíme mnohá „ne“, můžeme si tím být jistí. I dnes nachází nové cesty, jak lidi povolat, a chce mít u sebe také nás jako své posly a služebníky. Právě v naší době známe velmi dobře, co znamená, když ti, kdo jsou pozváni jako první, řeknou „ne“. Západní křesťanstvo, tedy ti „pozvaní jako první“, nyní většinou odřeknou a nenajdou si čas, aby přišli k Pánu. Však známe stále prázdnější kostely, stále se vyprazdňující semináře, prázdnější a prázdnější řeholní domy. Známe všechny formy, jimiž lze říci: „Ne, mám důležitější věci na práci.“ A jímá nás bázeň, když slyšíme takovéto omluvy a odřeknutí těch, kdo byli pozváni jako první, a přitom by měli velikost takového pozvání poznat a cítit se jím přitahováni. Co ale můžeme dělat? Především je třeba položit si otázku: Proč se to děje? Pán ve svém podobenství poukazuje na dva důvody: majetek a lidské vztahy. Ty lidi zaměstnávají natolik, až jim připadá, že už nepotřebují nic, co by mohlo zcela naplnit jejich čas a jejich vnitřní život. Svatý Řehoř Veliký se ve svém výkladu tohoto textu snažil dobře je pochopit a ptal se: Jak je to možné, že člověk říká „ne“ tomu, co je vůbec největší, že nemá čas na to, co je nejdůležitější, že se zcela uzavírá v sobě? A odpovídá: ve 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213130
skutečnosti nikdy žádnou zkušenost s Bohem neměli, nikdy Boha „nezakusili“, nikdy nevyzkoušeli, jak nádherné je, když se Bůh „dotkne“ člověka. Chybí jim „kontakt“ a „zakoušení Boha“. A jedině když ho – abychom tak řekli – zakusíme, teprve tehdy přicházíme na hostinu. Svatý Řehoř cituje žalm, z něhož je vzata dnešní antifona k přijímání: „Okuste a vizte, okuste a pak uvidíte a budete osvíceni!“ Naším úkolem je pomáhat lidem k tomu, aby mohli ochutnat a znovu zakoušet Boha. V jiné homilii jde svatý Řehoř Veliký v této otázce ještě hlouběji a ptá se: Jak se vůbec může stát, že člověk nechce Boha ani „okusit“? A odpovídá: Když se člověk vnitřně věnuje svému světu, hmotným skutečnostem, všemu, co může dělat a co je proveditelné a co mu přináší úspěch, všemu, co může sám vytvořit nebo pochopit, pak se jeho schopnost vnímat Boha oslabuje, smysl zamířený na Boha zakrňuje a postupně ztrácí schopnost vnímat a cítit. Již nevnímá to, co je božské, protože jeho smysl pro Boha zakrněl a dále se nerozvíjí. Když příliš využívá jen ostatní, smyslové orgány, pak se opravdu může ztrácet smysl pro Boha – tento orgán odumře, a jak říká svatý Řehoř, člověk už nevnímá Boží pohled, to, že na něj Bůh hledí – tuto vzácnou skutečnost, že se mě jeho pohled dotýká. Mám za to, že svatý Řehoř Veliký popsal přesně situaci, v níž se nacházíme dnes – vždyť také jeho doba se té naší v mnohém podobala. A znovu se vynořuje otázka: co musíme dělat? Myslím, že nejprve se je třeba pustit do toho, co dnes říká Pán v prvním čtení, kde k nám svatý Pavel v Božím jménu volá: „Mějte v sobě to smýšlení, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213130
jaké měl Kristus Ježíš!“ – Túto froneite en hymin ho kai en Christó Iésú. Naučte se myslet tak, jak myslel Ježíš, naučte se myslet spolu s ním! A toto myšlení se netýká pouze intelektu, ale také smýšlení srdce. Učíme se smýšlení Krista Ježíše, když se učíme myslet s ním, a proto se učíme myslet také na jeho neúspěch, jak jej překonal a jak neúspěchem vzrostla jeho láska. Vstoupíme-li do tohoto jeho smýšlení, začneme-li se cvičit v tom, abychom jako on a spolu s ním mysleli, pak se v nás znovu probudí radost ve vztahu k Bohu, důvěra, že on je vždy silnější. Ano, můžeme říci, že se v nás znovu probudí láska k němu. Vnímáme, jak je krásné, že Bůh je a že ho můžeme poznávat, že ho poznáváme ve tváři Ježíše Krista, jenž za nás trpěl. Myslím, že to je ta první věc: že my sami vstupujeme do živého kontaktu s Bohem, s Pánem Ježíšem, se živým Bohem, že se v nás posiluje smysl vnímající Boha, že ve svém nitru vnímáme jeho „znamenitost“. To vdechuje duši i našemu konání, neboť i nám hrozí, že budeme dělat mnoho, budeme se mnoho namáhat v církvi, dělat všechno pro Boha..., a přitom můžeme zůstat zcela zaujati sami sebou, aniž bychom se s Bohem setkali. Angažovanost nahradí víru, ale přitom se vyprázdní zevnitř. Domnívám se tedy, že především musíme usilovat o to, abychom naslouchali Hospodinu v modlitbě a v hluboké účasti na svátostech a v kontaktu s lidmi a s jejich utrpením si osvojovali Boží smýšlení. Jedině tak můžeme být naplněni jeho radostí, jeho horlivostí, jeho láskou a pohlížet na svět spolu s ním a z jeho perspektivy. Pokud se nám to zdaří, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213130