Místo odpovědi Black prohrábl kapsy a vytáhl krabičku cigaret a zapalovač. Jednu si vložil do úst a balíček nabídl prvnímu vojákovi, který se zamračil na zapalovač. „Světelná kázeň, pane.“ Black pokrčil rameny. „Jsme v krytu. Říkali jste, že snajpři jdou stejně domů.“ Voják mlčel. Black nabídl krabičku jeho příteli. Rozpoznal kluka, který, jak vidí příležitost, poruší pravidla, jen aby si něco dokázal. Bosch se na ni chvilku díval a pak si jednu vzal. Zapálili si. Black pomalu vdechl. Nekašli jako amatér. Asi minutu nebo dvě po prvním oblaku kouře promluvil první voják. „Takhle, pane, můžu vám položit blbou otázku?“ Black vydechl proud dýmu mezi oba kulomety a potřásl hlavou, jako by se ptal jakou? „Proč tu jste, pane?“ „Chtěl jsem vidět tu mlhu.“ Voják se zamračil. „Ne, pane. Chci říct, co děláte na Veze? Kromě poručíka jsme tu ještě neviděli jedinýho důstojníka od… nikdy.“ Black vyfoukl rovný pruh kouře a nonšalantně pokrčil rameny. „Musím tu vyřídit takovou kravinu.“ Voják vážně pokýval hlavou, jako by šlo o úplné a vyčerpávající vysvětlení čehokoli v armádě, co nějaké vysvětlení potřebovalo. „Rozumím, pane.“ Jen tak kecali. První měl problémy s holkou od chvíle, kdy byl nasazený, což nebylo mezi vojáky nic nového. Byl pihovatý, měl blond vlasy a byl znuděný v jemném, středozápadním duchu. Většina jeho přátel ze střední byla doma a jela v pervitinu. Druhý voják, Bosch, toho moc nenamluvil, ale vypadal na cynika z principu, což mu Black schvaloval. Pozorovatel. Black, i když mluvil s druhým vojákem, stále na sobě cítil jeho skeptické oči. Byl menší postavy, ale pevně stavěný, nebyl tak malý, aby se o něm dalo říct, že je malý, ale dost malý na to, aby se o něm nedalo říct, že 101
Udoli sazba 07.indd 101
26.10.2015 17:06:00 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213119
je vysoký. Jeho vlasy svou délkou atakovaly limity americké armády a vypadaly na to, že by se rozvinuly do černých kudrn, kdyby jim bylo dovoleno růst. Neustále se mračil s výrazem No, a co jako? a nosil hustý knír jako vystřižený ze 70. let. Black si připomněl, že se ho chce zeptat na původ jeho zvláštního jména, jestli se ten kluk někdy trochu víc otevře. Hádal, že Bosch kvůli němu nakopal už nejednu prdel kluka staršího než on. „Odkud jste, pane?“ zeptal se první voják. „Armádně, nebo vůbec?“ Voják pokrčil rameny. „Tak i tak, řekl bych.“ „Dlouhá historie.“ „Armáda nebo vůbec?“ „Obojí.“ Armáda byla plná lidí, kteří měli za sebou hodně dlouhou cestu až na místo, kde právě v té chvíli byli. Někteří o těch cestách neradi mluvili. Vojáka to ani neurazilo, ani nezmátlo. „V poho.“ Kouřili a pozorovali, jak se Údolí plní mlhou. „Jak často na vás útočí?“ Řekli mu to. Byla to celá škála ataků. Na základně, venku během hlídky, velké přepady, malé přepady, sóloví odstřelovači, těžké a lehké zbraně, kdekoliv a kdykoliv. Až na posledních čtrnáct dní. Byl klid, kromě toho, když vyráželi pěšky z bojového stanoviště na hlídku. Žádné skutečné útoky na Vegu, které by stály za řeč. Dokonce ani žádná zvláštní aktivita ze strany snajprů. „To znamená, že na nás zase vletěj,“ řekl první voják. „A tvrdě.“ Zabubnoval si prsty na stehnech. „Dělaj to tak vždycky. Jen nás odtamtud sledujou. Jen špekulujou, jak na nás.“ Pa-dam, pa-dam. „Kdo vás sleduje?“ zeptal se Black. „Do prdele, to mi řekněte, pane,“ vyplivl voják. „Polovinu času ani nevíme, kdo na nás, kruci, útočí. Všeobecně se má za to, že údolní kmeny nenávidí Tálibán a podobně, jenže my víme najisto, že ne vždycky po 102
Udoli sazba 07.indd 102
26.10.2015 17:06:00 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213119
nás jdou hoši z Tálibánu. Dostaneme se do palby a najdeme mrtvý těla zmrdů, který jsme den předtím viděli ve vesnici, takže víme, že burani z Údolí v tom jedou taky.“ Zavrtěl hlavou. „Smějou se na nás ve městě a pak se nás v horách snažej zabít.“ „Proč?“ „Kurva, jestli tohle vím, pane. Tady ty debilové z Údolí jsou tak zasraný všema těma spojenectvíma a porušováním spojenectví, drogama a krevníma mstama a měněním stran každej den, a kdo, kruci, ví, jak do toho všeho pasuje Tálibán? Je to tak komplikovaný, jako když byste se ptal, proč vás vykopli z redakční rady středoškolský ročenky.“ Stýská se mi po obyčejných vojclech, přemýšlel Black. „Posranej Tálibán,“ mumlal si voják. „Posraný burani z údolí.“ Otočil se k Blackovi. „Dejte mi jednu – chci říct, pane. Jestli můžu.“ Ukázal na balíček cigaret, který nechal Black ležet na okenní římse. Black udělal gesto poslužte si. Voják jednu popadl, mrknul se přes rameno směrem ke schodišti a zapálil si. „Tohle místo,“ pronesl moudře, „je na piču.“ Těch pět slov velmi dobře shrnovalo veškeré zpravodajské údaje týkající se Údolí, které se kdy ocitly na Blackově stole. Sdělil mu to. Kluka to rozesmálo. „No, vítejte v tom a ve 3-D, pane!“ Rukou udělal gesto přes celé panorama před nimi. „Doufám, že si užijete pěkný představení, než budete muset pryč.“ „Pas,“ řekl Black suše. Voják se uchechtl. „Kdy jdete na příští hlídku do města?“ zeptal se Black. „Myslím, že pozejtří.“ Trojice se pohroužila do ticha a sledovala, jak k nim stoupá šedivý oceán. Jeho pokrývka jako by všechno v Údolí utlumila. Otevřenými okénky Black nezaslechl jediný noční zvuk. Vzpomněl si na své dny ve Škole pro důstojnické aspiranty ve Fort Benningu, hluboko v horách západní Georgie. Instruktoři vysílali aspiranty, jak se nazývali, do divočiny, aby vyzkoušeli jejich dovednosti v „pozemní navigaci“. 103
Udoli sazba 07.indd 103
26.10.2015 17:06:00 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213119