98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213112
Štramberská pouť
V širokém okolí není malebnějších kulis. Člověk si připadá jako v nějakém zvláštním radostném a veselém snu, plném křiku, smíchu a radostí. A těch lidiček všude kolem! Letos jsem ale chtěla poznat pouť trochu jinak. Zajímal mě její konec. Natrhala jsem kytici růžových pivoněk pro mé blízké na štramberském hřbitově. Vyjela jsem v 18 hodin, bylo po vydatném dešti, snad bude už všude liduprázdno. Omyl. Hned u výjezdu na dolní křižovatce z Kopřivnice se na mě šklebila značka Zákaz vjezdu. „Vjezd povolen jen obsluhujícím vozidlům,“ stálo vedle. Rychle jsem přehlédla cestu. Prodávající už balili všechny stánky, neboť liják vyhnal jejich zákazníky. No, je už večer, snad se dostanu na nějaké parkoviště poblíž hřbitova, blesklo mi hlavou, a opatrně jsem vjela, ač je to proti mým zásadám, do zákazu vjezdu. Šlo to pomalu, někde skoro krokem, bylo nutné neustále být ve střehu a uhýbat všem možným nástrahám. Konečně jsem vjela na parkoviště pod hřbitovem, zaparkovala a s úlevou vyšla po kluzkých schůdcích do říše mrtvých. Sem tam se zablesklo a ozval se hrom. Jinak tu byl klid, nikde ani živáčka. Kytici pivoněk jsem dala do vázy a rozsvítila svíčku. Naplnil mě mír a klid. Pomalu jsem opustila hřbitov a sešla ke škole. Cestou jsem nestačila uskakovat před velkými kusy jakési dřevěné atrakce, kterou neumím ani pojmenovat, neboť ji právě demontovali. Pokračovala jsem dál směrem k náměstí. Kromě dvou stánků, ve kterých nabízeli pivo a bramborové placky, všude obchodníci rozebírali stánky, skládali je do aut či přívěsů. A těch rozšlapaných kelímků na zemi, papírů, prasklých balónků a bůh ví čeho ještě. Ráj pro zvědavé děti, které rodiče nestačili okřikovat.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213112
Pomalu jsem došla na náměstí a vyhlédla si prázdnou lavičku. Byla celá mokrá. Mikrotenový sáček z kabelky můj problém vyřešil. Usedla jsem na něj a rozhlédla se po náměstí. Sem tam postávaly skupinky lidí. Vida, tady je ještě otevřena střelnice! Právě k ní se blížili dva mladí lidé. Chvíli se dohadovali, pak oba přistoupili blíž. On jí chtěl udělat radost a možná taky ukázat svou šikovnost, proto ji vystřelil dvě papírové růže. Paní mu je podávala, ale pak se zarazila. „Navonět?“ zeptala se, ale nečekala odpověď, a zatímco mladý pár krčil rameny, stříkla na jejich papírové květy nějaký sprej. Mladík poděkoval, dívka vnořila nosík k růžím a spokojeně odcházeli. Pomalu jsem se vracela, překračovala rozšlapané kelímky a papíry, vyhýbala se právě rozebíraným kusům stánků, i lidem, kteří s nimi manipulovali. Oba krámky s občerstvením už byly zavřeny. Ubylo křiku, hluku, nikdo do mě nevráží, nejsem nesena proudem spěchajícího davu, je tu mnohem klidněji, mohu se zastavit, kde chci, rozhlédnout se kolem a třeba zůstat stát a pozorovat, jak se třpytí voda v kaluži. Vždyť to je přece – shýbám se a v ruce držím prstýnek. Má krásně modrý kamínek. Vytahuji kapesník a prstýnek utírám. Vida, už se zase leskne jako pravý pouťový, zato ten kapesník ale vypadá! Opatrně z něj dělám kuličku, aby mi nezašpinil kabelku. Najednou se vedle mě ozval pláč. Malé holčičce uletěl balónek. Marně ji maminka konejší, dívenka ukazuje k vznášejícímu se balónku: „Já chci balónek!“ „A prstýnek bys nechtěla?“ Sklonila jsem se k ní a vytáhla zářivý kroužek s modrým očkem. Holčička se ztišila, ještě jeden pohled vzhůru a pak se natáhla pro prstýnek. Hned si ho navlékla a zálibně prohlížela. Bylo po pláči. Maminka mi vděčně poděkovala. Pomalu jsem došla k autu a zarazila jsem se. Za stěračem se na mě usmívala červená krepová růže. A pak že i konec pouti nemůže být kouzelný!
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213112