Jindřich Malšínský
Každé jednání zahajoval malý Ondřej srdceryvným pláčem. Otec s panem Tylem, který byl na představení pozván, nevěděli, jestli pláče doopravdy, nebo to jen tak dělá. Větší děti se seskupily kolem chlapečka, smály se a na otázku, proč brečí, odpověděl: „Protože jsem malý a všichni si myslí, že nic neumím, a tak mi nakázali, abych tady alespoň brečel.“ Při druhém jednání mezi slzami přidal svůj vlastní text: „Jsem malý, ale až vyrostu, budu hrát opravdické divadlo.“ A nebyl daleko od pravdy, ale to ještě v řece uteče hodně vody.
* * * O prázdninách přijel Pepinčin bratr do Prahy nakoupit truhlářské potřeby a na zpáteční cestu se s ním celá Červíčkova rodina vydala za babičkou a dědou do Košetic. To byl úplně jiný svět. Na dvoře se ozývalo mečení, bečení, kokrhání, vrkání, štěkání, v chlívku bučení a chrochtání a v sednici mňoukání. Ve stáji řehtaly dvě kobylky, v kurníku seděla kvočna na vejcích a kohout vykřikoval, že se nikoho nebojí a běda tomu, kdo by se k hnízdu přiblížil. To, že se den vymanil z náruče tmy, oznámily svým monotónním, několikrát opakovaným hukotem hrdličky, poté holubi, a když začal kos vyznávat svými pronikavými trylky lásku kosici, hospodář se protáhl, obul pantofle a posnídal na plátky nakrájenou slaninu s domácím chlebem. Když kohout vyskočil na plot a zakokrhal, to už se probudili i ti největší spáči. Kachna vyvedla káčata, husa housata, králíci podupávali a netrpělivě čekali na hospodyni. Ta potichu vstala, aby neprobudila hosty, ale ti se už stejně jen převalovali ze strany na stranu. Pepinka se protáhla, otevřela okno, aby lenoši ucítili vůni sena, uslyšeli žabí kvákání, krákání racků a hlasitý zpěv mistra z dílny: Támhle jsou Morašice, támhle jsou Skupice, támhle jsou hezký holky, támhle jsou opice. – 98 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213111
PRINCIPÁL
Paňmáma se už otáčela na dvoře, protože nejdříve musí posnídat zvířata, a teprve pak je na řadě čeládka. Obě ženy si nadrobily chleba do bílé kávy z cikorky a Pepinka matce vyprávěla o Turkovi a vídeňské kávě s karamelovou trubičkou, ale matka jen mámla rukou: „Dej mi pokoj! To jsou všechno jen výmysly Pražáků, co nevědí kam s penězi a co strčit do mlsný huby.“ Stanislav se umyl na dvorku ledovou vodou ze džberu přistaveného pod okapem a šel se švagrem přerovnávat prkna. Ondřej šel pomáhat dědovi do dílny. Stařec mu na oko dával pokyny a chlapec přinášel prkýnka, jiná odnášel, přidržoval, držel, hledal metr, tužku, podával kladívko, krabičku s hřebíky, šroubovák a šrouby s maticemi a děda jakoby pracoval. Když nevěděl jak dál, otřel si rukávem čelo, vyhlásil přestávku, pochválil svého malého pomocníka a za odměnu nařezal různě silná, kratší a dlouhá prkénka, kostky, válečky a kolečka a chlapec si celé dopoledne sestavoval v rohu dílny domečky, stromy, lavičky a panáky a děda se dal konečně do své opravdové truhlařiny. „Kluci, k obědu,“ ozvalo se na zápraží a u stolu nestačila paňmáma přidávat vyhládlým stolovníkům bramboračku a houbovou omáčku s bramborem. K večeru sprchlo a časně ráno si Pepinka promnula oči a v ten okamžik věděla, že den je přímo stvořený na vycházku. A ne ledajakou! „Konec lenošení a šupito presto vstávat,“ a jednomu po druhém stáhla duchnu. „Chlapi, jde se na houby! Když nad lesem je opar, tak to lišky vaří liščatům krupicovou kaši a hříbky vystrkují z mechu a kapradí své hnědé klobouky a pod břízou, borovicí, dubem či v osikovém mlází se chlubí svou statnou postavou a červeným baretem křemenáč. Není větší dobroty nad pořádnou houbovou smaženici!“ Sotva vkročili do lesa, omámila je vůně podhoubí, borůvek a červených brusinek. Na stromě zakrákorala vrána, hlasitě zatřepetala křídly a polekaně odlétla, aby kdesi pokračovala v ranním rozjímání. Z křoví prudce vyrazil zajíc a od krmelce odběhla srna se dvěma koloušky. „Tatínku, tatínku,“ vykřikl radostně Ondřej a v ruce držel krasavici s červeným kloboukem a bílými tečkami na štíhlé nožce se závojem. – 99 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213111
Jindřich Malšínský
„To je muchomůrka červená, mezi houbami opravdová krasavice, ale je jedovatá, a tak roste v lese jen pro potěšení houbařů. Pojď vedle mne a já ti ukážu, jaké houby se mamince hodí na smaženici.“ Zatímco maminka sbírala borůvky na koláč, otci a synovi se plnil košíček hříbky s baculatou nožičkou a hnědým kloboučkem, frajerskými křemenáči, žlutými liškami, syrovinkam se žlutooranžovým kloboukem s důlkem uprostřed, kozáky a na zpáteční cestě podél lesa navršili kopeček nádhernými bedlami. „Propánakrále!“ sepjala ruce babička, „co s tím budeme dělat? Do večera to očistit nestihneme a houby na noc jsou moc těžké.“ „Babi, nic se neboj, to zvládneme,“ ujistila matku Josefínka a hned připravila kastrol na smaženici, mísu na krásné a tvrdé hlavičky hříbků na nakládání a papír na sušení na plátky nakrájených nožiček hřibů, modráků a kozáků. „A nezapomeňte na mne,“ hlásil se děda, kterému zvědavost nedala, a musel se jít podívat, jestli se necourali v lese zbytečně. „Holka, nejdříve ze všeho musíme udělat dědečkovi syrovinky na sádle. To by nám neodpustil. Už teď se mu sbíhají sliny a mně taky.“ Zatímco se ženy zaobíraly houbami, šel Stanislav pomáhat švagrovi s prkny a děda mrkl na Ondřeje, aby ho následoval. „Tady jsem ti udělal deset vařeček. Některé jsou malé, jiné větší a ty si je vymaluješ, přilepíš jim vlasy, vousy, klobouk, čepici či korunku a budeš hrát divadlo.“ „Dědečku můj zlatej, větší radost jsi mi nemohl udělat,“ vrhl se na starce, div ho nepovalil. Když babička zavolala, že je menu připravené, Ondřejovi se moc od vařeček nechtělo, zato muži hned všeho nechali a pospíchali do kuchyně, aby na ně něco zbylo. Tam to vonělo! Na stole byl kastrůlek se syrovinkami, mísa se smaženicí a řízky z hlaviček bedel. Babička musela strávníky krotit, aby jim nebylo špatně, ale ti si poradit nedali a jedli a jedli, až to všechno snědli. Od stolu se odvalili, posedávali a na práci neměli ani pomyšlení. „Tak takhle ne!“ Zavelela babička. „Kdo nepracuje, ať nejí. Nadlábli jste se? Nadlábli! Tak hybaj do práce!“ – 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213111