98
36 osob, jak o tom svědčí seznam zaslaný představiteli Národního svazu novinářů k rukám ČNR dne 10. 5. 1945254), a dále seznam asi 50 novinářů, jejichž činnost v průběhu okupace byla natolik kompromitující, že měli být vyloučeni z novinářské organizace, a jimž měla být do budoucna zakázána jakákoliv novinářská činnost. Toto řešení bylo s největší pravděpodobností dílem Bauerovy skupiny domácího novinářského odboje. Avšak skupina novinářů, která strávila okupaci v exilu a která se na schůzi dostavila společně s novým ministrem informací Václavem Kopeckým, požadovala radikálnější řešení a předložila na konferenci vlastní směrnice, podle nichž měla být očista prováděna. Tato směrnice pak byla zúčastněnými zástupci tisku přijata v následujícím znění: „Všichni novináři, kteří za okupace psali ať už dobrovolně, nebo podle pokynů nacistické propagandy se vylučují ze svazu novinářů a novinářské činnosti vůbec. V těžkých případech nechť jsou ihned zajištěni a postaveni před lidový soud. Výjimky mohou být připuštěny tam, kde aktivistickými články se kryla odbojová činnost. K provedení očisty novinářského stavu se zřizuje očistná komise, složená ze zástupců domácího odboje, zahraničního odboje, perzekvovaných novinářů a pozůstalých po popravených novinářích.“255 Otázku, proč se nakonec v rámci očisty novinářského stavu prosadila tato radikálnější koncepce prověřování všech členů svazu, oproti v zásadě jednorázové akci navrhované Bauerovou odbojovou skupinou, nedokážeme už dnes zcela zodpovědět. Je jasné, že důležitou roli zde hrála osoba ministra informací Václava Kopeckého, jehož vůli se zřejmě nechtěli lidé kolem Bauera protivit. Jak již bylo řečeno dříve, tento vývoj v rámci novinářské obce však do značné míry souvisel i s celkovým vývojem české společnosti po skončení války, kdy převzali otěže řízení státu zejména představitelé zahraničního londýnského a moskevského exilu, zatímco odboj domácí byl zatlačován do pozadí.256 Jedním z důvodů byla i skutečnost, že většina předních politických vůdců přežila válku v exilu, a naopak řada osobností, které se účastnily odbojové činnosti na domácí frontě, se osvobození vůbec nedočkala. V porovnání s připravenou koncepcí zahraničního odboje tak byly pozice domácích odbojových představitelů poměrně slabé (a to lze, dle našeho názoru, tvrdit jak o ne254 Viz NA, fond ASYN, karton 167, složka: Lidový soud, seznam kolaborantů zaslaný České národní radě z 10. 5. 1945. 255 Citováno dle NA, fond ASYN, neutříděné materiály, Zieris, K., F.: Nedatovaný projev k 30 letům obnovení svazu novinářů, s. 9. 256 V tomto směru je vcelku zajímavé, jak se opakovala historie z období konstituování samostatného Československa po skončení 1. světové války, kdy dominantní vliv na směřování československého státu získali taktéž představitelé zahraničního odboje, což bylo mnohými příslušníky domácí odbojové akce přijímáno velmi těžce.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213075
99
komunistickém, tak o komunistickém odboji), jejich vliv na vývoj poválečného československého státu v zásadě skončil společně s Pražským povstáním a nadále se personálně uplatňoval spíše jen v rámci národních výborů, jejichž činnost však byla již v závěrečném období okupace do značné míry řízena moskevským komunistickým odbojovým centrem.257
4.4 Průběh očisty v rámci novinářské organizace Vraťme se však k očistě novinářského stavu. Očistná komise, jejíž zřízení bylo vyhlášeno 11. května 1945 na konferenci zástupců pražského tisku svolané ČNR, byla v následujících dnech skutečně ustavena: „Národní svaz novinářů zřídil zjišťovací a vyšetřující komisi, jejímiž členy jsou vdova po popraveném novináři, redaktor, který vyšel z koncentračního tábora, novinář ze zahraničního odboje, tajemník Národního svazu novinářů a referent v tiskovém odboru a revoluční pracovník domácí a podepsaný přednosta tiskového odboru a předseda svazu novinářů. Tato komise prozkoumá činnost všech novinářů za války.“258 Tento dopis, který zaslal František Bauer policejnímu ředitelství, však popisoval situaci poněkud nepřesně. Očistná komise sice byla zřízena v rámci Národního svazu novinářů, fakticky ji však zřídila Česká národní rada. Samotné členy komise však již na základě návrhu samotných novinářů jmenoval ministr informací Václav Kopecký. Tomuto jmenování však předcházelo prověření navržených kandidátů ze strany ministerstva informací, a to na základě dokladů o jejich odbojové činnosti a potvrzení svědků. Za domácí odboj byli jmenováni František Bauer a Karel. F. Zieris, za zahraniční odboj Zdena Ančík, za perzekvované novináře Radim Foustka259 a za pozůstalé Zdenka Kladivová.260 Předsedou komise byl stanoven Radim 257 Ilustrativní je v tomto směru popis převzetí „veškeré moci“ v zemi košickou vládou (vyjma slovenských zástupců složenou výhradně z příslušníků moskevského a londýnského odboje), k němuž došlo 11. 5. 1945 v sídle ČNR, jak ho ve svých pamětech podal Václav Kopecký: „Viděli jsme zarputilé tváře lidí, kteří si myslili, že budou členy (oné) buržoasní vlády... mohli vzteky puknout, když jsme jim oznámili, že se Národní rada v Praze rozpouští.“ Citováno dle Tigrid, P.: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Praha: Odeon 1990, s. 200. Přitom vedení ČNR bylo již od počátku povstání v rukou komunistů (ovšem těch domácích) v čele s místopředsedou a faktickou hlavou ČNR Josefem Smrkovským. Tomu také jeho účast na povstání po únoru 1948 značně zkomplikovala život. 258 NA, fond ASYN, karton 167, dopis předsedy NSN F. Bauera Policejnímu ředitelství ze dne 19. 5. 1945. 259 Po osvobození odpovědný redaktor Práva lidu. 260 Viz NA, fond ASYN, neutříděné materiály, Zieris, K. F.: Nedatovaný projev k 30 letům obnovení svazu novinářů, s. 9.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213075
100
Foustka. 16. 5. 1945 pak vyšlo v denním tisku následující upozornění: „Všichni členové Národního svazu novinářů, i když byli za okupace vyloučeni, obdrží v sekretariátu NSN v Praze II., Lützowova 29/V nové členské přihlášky a text osobního prohlášení o činnosti za okupace. Na základě tohoto prohlášení rozhodne očistná komise, může-li být žadatel uznán schopným k výkonu novinářské činnosti a tím i k členství ve svazu. Přihlášky budou zasílány poštou. Kdo má zájem na urychleném vyřízení, nechť si přihlášku vyzvedne osobně.“261 Očistná komise tak sice v průběhu května 1945 zahájila činnost, ale řada novinářů, jejichž jména se za války objevovala pod aktivistickými články, se před ni vůbec nedostala: „Podle rozhodnutí přípravného výboru Svazu českých novinářů, schváleného ministrem informací, očista se týkala všech, kdo před 5. V. 1945 pracovali v tisku anebo tiskových úřadech jako novináři z povolání a chtěli znovu tak pracovati.“262 Proti lidem, kteří se po válce rozhodli novinářského povolání vzdát a přihlášku do nové organizace si vůbec nepodali, tedy komise žádné šetření nezaváděla. Tito lidé tak „unikli očistě tím, že se vůbec za členy svazu novinářů nepřihlásili“.263 Vedení svazu sice upozorňovalo potencionální zaměstnavatele, aby SČN nahlásili zaměstnance, kteří v době okupace pracovali jako novináři a neprošli dosud řízením před očistnou komisí, ti však ze zákona tuto povinnost neměli, a bylo tedy jen na jejich vůli, zda tak učiní, či nikoliv. Povinnost prověření před očistnou komisí samozřejmě neplatila ani pro několik desítek čelných aktivistů, kteří byli vyloučeni ze svazu již v revolučním období, zpravidla již byli zajištěni a čekali na soud. Avšak pro ty, kteří se na prvních zveřejněných seznamech neobjevili a chtěli i po válce nadále vykonávat své povolání, oficiálně neexistovala možnost, jak se prověření své osoby vyhnout. V tisku a v ostatních sdělovacích prostředcích mohl totiž jako novinář do budoucna pracovat pouze člen nové novinářské organizace. Každý, kdo se chtěl stát jejím členem, si ovšem musel podat novou přihlášku (žádost o obnovu členství), což 261 Svobodné slovo, 16. 5. 1945. Z Národního svazu novinářů. 262 NA, fond: ASYN, karton 167, složka: Očistná komise po r. 1945, oznámení Svazu českých novinářů Zemskému odboru bezpečnosti ze dne 5. 3. 1946. 263 NA, fond: ASYN, karton 167, složka č. 10, oznámení Odvolací komise pro očistu novinářského stavu při ministerstvu informací Svazu českých novinářů ze dne 21. 2. 1946. Nutno ovšem dodat, že ne všechny osoby, které si novou žádost o členství nepodaly, a do kompetence očistné komise tak nespadaly, unikly vyšetřování své činnosti. V několika případech totiž očistná komise upozornila soudy i na ty případy, které v podstatě do její kompetence nespadaly. Stalo se tak například u bývalého šéfredaktora časopisu Kinorevue Bedřicha Rádla. Informace o jeho činnosti za okupace zaslala komise Národnímu soudu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213075