o české otázce se francouzské oficiální kruhy dozvídaly z Denisem vydávané La Nation Tchèque. Od počátku roku 1916 se hlavní kontaktní osobou a informačním zdrojem politické reprezentace Francie stal M. R. Štefánik, jehož názory byly pro pařížské ministerstvo zahraničních věcí směrodatné.171 Štefánikova práce pro akreditování české/československé věci ve vrcholové francouzské politice se jeví jako nezastupitelná. Ofenziva rakouské diplomacie ve Švýcarsku zaměřená proti „velezrádci“ Masarykovi a jeho spolupracovníkům byla dosavadní českou odbornou literaturou nedoceněna. Je zastíněna jejich londýnskými a pařížskými úspěchy. Úder švýcarské policie iniciovaný z rakousko-uherského vyslanectví v Bernu byl nasměrován na Lva Sychravu. Sychrava – tento důležitý článek v komunikaci s domovem a spojení se švýcarským tiskem – byl rakousko-uherskou diplomacií označen za nebezpečného anarchistu. Dne 29. ledna 1916 byl Sychrava zatčen ve svém bytě v ženevské čtvrti Cornavin a předveden na komisařství. V jeho bytě byla provedena prohlídka, byly mu zabaveny písemnosti a srbský pas. Následně byl Sychrava ze Švýcarska vypovězen a odjel do Paříže. Doprovodným opatřením švýcarských úřadů byl zákaz dovozu obou periodik zahraniční rezistence – La Nation Tchèque a Československé samostatnosti. Tím se definitivně uzavřelo období, kdy Švýcarsko tvořilo hlavní bázi Masarykovy akce172 – z počátečního one man project s jistou domácí podporou plynule přešla do institucionalizovaného hnutí za nezávislost. Zbývá jen shrnout, že dynamika Masarykovy zahraniční akce se v období let 1914–15 neodvíjela ani tak od válečných frontových událostí, jako od vnitropolitických vývojů jak v habsburské monarchii, tak v neutrálním Švýcarsku, v kombinaci s diplomatickými hrami mezi Rakouskem-Uherskem a Švýcarskem, zpravodajskými zápletkami na „špionážním rozcestí“ alpské země, kde se špionáž stala téměř odvětvím „domácího podnikání“, a v neposlední řadě od úspěšnosti průniku k ofi ciálním místům Dohody. 171 Archives du Ministère des affaires étrangères Paris, Skupina Guerre 1914–1818, Autriche-Hongrie, Vol. 155, 156. 172 Miroslav Plesinger-Božinov, Vzpomínky na první odboj, s. 71–74; srov. André Reber – David Aeby, Ľ affaire Sychrava, Genève 2011.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213074
II.2 Pole konfrontace 2.1 Krajanské kolonie V okamžiku odchodu do zahraničí T. G. Masaryk předpokládal, že jím zakládané hnutí bude primárně hnutím politické emigrace, která se bude opírat o legitimitu vzešlou z demokratických voleb. Půjde tedy o volené zástupce politických stran z českých zemí. Záhy se však ukázalo, že tato cesta nebude schůdná. Obrátil proto svoji pozornost ke krajanským sdružením. Ta mu při konstituování Českého komitétu zahraničního poskytla neocenitelnou podporu politickou, a to jako jeho „stavební materiál“ do té doby, než bylo možné tuto instituci profesionalizovat na bázi politické emigrace (srov. kapitolu II.1). Dále se ukázalo, že zahraniční akce nebude moci stát na soukromých finančních prostředcích jejích hlavních protagonistů (skromných v poměru k velkým úkolům) a bude třeba dalších peněz. Již v okamžiku zahájení akce bylo zřejmé, že peníze z domácích zdrojů (např. sokolské či Karla Kramáře) zahraniční akci nemohou ani krátkodobě udržet. Domov pomohl pouze menšími částkami, jež bychom mohli nazvat částkami startovními. Značné každodenní životní náklady (ubytování, strava, jízdné) převyšovaly náklady na rozvoj aktivní propagační činnosti – tisk časopisů, memorand, cesty kurýrů atd. Zde mohla sehrát a také sehrála krajanská sdružení nezastupitelnou roli. Zajišťování finančních prostředků pro zahraniční odboj se v Masarykově vnímání funkce krajanských organizací stalo klíčovým. Jako další funkce těchto komunit se nabízelo zprostředkování kontaktů do sociálních, politických, ba i oficiálních struktur hostitelských zemí. Pozitiva na tomto poli se střídala s negativy, a to zejména v Rusku a v první fázi i ve Francii. Pravidelný styk krajanů v neutrálních zemích s domovem pak otevíral možnost nenápadného transferu informací a informačních médií, počínaje odbornou literaturou a denním tiskem, konče pak tajnými depešemi. Všechny tyto aktivity menšin potřebovaly, aby mohly být rozvinuty, jistý čas. Funkce třetí (zajištění pravidelného styku s domovem – viz níže podkapitolu II.2.4) však zkolabovala koncem roku 1915. Ve své čtvrté funkci krajanské
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213074
kolonie spolu se zajatci a frontovými přeběhlíky v následujících fázích vývoje války sehrály roli z nejvýznamnějších, roli plnou obětí na životech. Rekrutovali se z nich příslušníci československých legií. Nejpočetnější krajanské kolonie se nacházely v zemích, které pro vystěhovalce představovaly existenční naději a možnost sociálního vzestupu, tedy v zemích, které hledaly a ochotně přijímaly zahraniční kapitál, a to jak kapitál finanční, tak kapitál lidský – pracovní sílu. Největší evropská česká kolonie sídlila v Rusku. Počet zdejších Čechů byl odhadován na 60 až 100 000 osob. Nejznámější českou kolonii tvořili rolníci na Volyni. Ve městech pak bylo možné najít i řemeslníky, obchodníky, ba i průmyslníky, podnikatele, manažery a příslušníky svobodných povolání. Velkými centry byl Kyjev se vzdělávacím spolkem J. A. Komenského, Moskva s Českým kroužkem či Česko-ruským spolkem paměti Jana Husa, Petrohrad a v neposlední řadě Varšava, jež se tehdy nacházela pod carskou mocí. Krajané z Ukrajiny, reprezentovaní velkostatkářem a hoteliérem V. Vondrákem a majitelem továrny na hudební nástroje Otakarem Červeným, vyslali k carovi deputaci s žádostí o založení české jednotky v ruské armádě již 4. srpna 1914. Nejvíce iniciativ však vyvíjelo centrum v Moskvě, vedené nadšeným carofilem Svatoplukem Koníčkem a vedoucím úředníkem filiálky mladoboleslavské firmy Laurin & Klement Aloisem Tučkem. Ti se 20. srpna 1914 dostavili k audienci u Mikuláše II., jemuž odevzdali své memorandum hlásající myšlenku sjednocení všech Slovanů pod vedením Ruska (se závěrem nechť zazáří svobodná a neodvislá koruna sv. Václava v paprscích koruny Romanovcových).173 Svůj pamětní spis z pera Jiřího Klecandy odevzdali carovi i Češi z Petrohradu soustředění v českém výpomocném spolku. Tento dokument hovořil o samostatnosti českého státu, dosažitelné za ruské podpory. Carské Rusko přijímalo česká memoranda, aniž se jimi cítilo vázáno. Nicméně české úsilí vedoucí k založení jednotky dobrovolníků akceptovalo. Česká družina se rekrutovala z Čechů, kteří měli ruské občanství, resp. o něj požádali, 173 K činnosti krajanské kolonie v Rusku srov. Karel Pichlík, Zahraniční odboj, s. 47–59.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213074