Málem mohl skončit v rakouském vězení. Linecká policie zahájila již v srpnu 1913 pátrání po Hitlerově pobytu, protože se nedostavil k odvodu. Vyhýbat se vojně bylo trestáno vysokou pokutou. A odchod z Rakouska, aby ji nemusel nastoupit, se pokládal za zběhnutí, za což hrozilo vězení. Na základě výpovědí jeho příbuzných v Linci a spolubydlících z ubytovny v Meldemannstraße a s pomocí vídeňské policie byla posléze nalezena stopa vedoucí do Mnichova, kde místní policisté prozradili svým lineckým kolegům, že Hitler je přihlášen od 26. května 1913 u Poppových v Schleißheimerstraße 34.67 Hitler byl šokován, když se 18. ledna 1914 v neděli odpoledne objevil u Poppových příslušník mnichovské kriminálky s předvoláním, aby se do dvou dní dostavil do Lince k odvodu, jinak bude pokutován a odsouzen do vězení. Na Hitlera bylo ihned uvaleno domácí vězení do doby, než bude vydán rakouským úřadům.68 Z neznámých příčin odkládala mnichovská policie doručení předvolání několik dní před onou nedělí, takže Hitlerovi zbýval jen krátký čas, aby nařízení vyhověl a objevil se v Linci do úterý. Toto zpoždění spolu s Hitlerovým nuzným zjevem, nepatrnou sumou, kterou měl při sobě, kajícným vystupováním a poněkud lítostivým vysvětlováním pohnulo rakouský konzulát v Mnichově, aby na jeho postavení shlížel s určitým soucitem. Hitlerovu telegrafickou žádost, odeslanou v pondělí 19. ledna, aby bylo pozdrženo předvolání k nástupu na vojnu do Lince do 5. února, linecký městský soud zamítl. Jenže příslušný telegram z Lince dorazil do Mnichova ten den příliš pozdě – na konzulátu už bylo zavřeno. Následující ráno se jím konzulát zabýval s obvyklou byrokratickou liknavostí, takže ho Hitler dostal teprve ve středu 21. ledna v devět hodin ráno, tedy den poté, co se měl do Lince dostavit. Štěstí opět stálo při Hitlerovi. Přesto však nemohl o vážnosti situace pochybovat. V silném rozrušení sepsal tříapůlstránkový dopis, v němž pokorně doznával vinu, že se nenechal zaregistrovat na podzim roku 1909, kdy prožíval velice těžké chvíle a ocitl se úplně na dně; tvrdil, že tak učinil následně v únoru 1910 a o věci od té doby neslyšel, třebaže byl po celý čas přihlášen na policii ve Vídni.69 Zapůsobil na konzulární úředníky, kteří usoudili, že „věc stojí za přezkoumání“, a linecký soud mu udělil povolení, aby se – jak žádal – dostavil do Salcburku, nikoli do Lince, a to 5. února. Nepostihla ho ani pokuta, ani vězení, a navíc jeho cestovní výlohy uhradil konzulát. Poté, co se řádně dostavil do Salcburku, byl beztak shledán příliš slabým, než aby mohl absolvovat vojenskou službu.70 Z problémů, které si sám způsobil, vyvázl Hitler s notným leknutím a ostudou, ale jinak se zdravou kůží. Ovšem ještě po letech se bude muset vypořádávat s tím, že se budou jeho političtí protivníci snažit z tohoto případu vytloukat kapitál.71 Horečně se snažil spisů zmocnit ihned po anšlusu, leč neúspěšně: těsně předtím, než se materiály mohly dostat do rukou gestapa, byly převezeny do bezpečného úkrytu a zveřejněny až v padesátých letech.72 Hitler se vrátil ke svému rozevlátému životu příležitostného umělce, ovšem nikoli na dlouho. Nad Evropou se stahovala mračna. V nebývale výstižné, vzrušené
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213060
pasáži v Mein Kampf popsal Hitler atmosféru, „jež ležela na hrudi mužů jako tíživá noční můra, dusná jako horečné tropické vedro“. Hovořil o „trvalé úzkosti“ a „pocitu blížící se katastrofy“, jež přerůstaly v touhu po činu, po pročištění a uvolnění, jež s sebou bouřka přináší.73 Když se 28. června 1914 dověděl senzační zprávu o atentátu na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželku v Sarajevu, jeho první reakcí byla obava, že ho spáchali nějací němečtí studenti. Pokud si uvědomíme proslovanské směřování politiky Františka Ferdinanda, nebyla to nemístná domněnka, jevila se dokonce pravděpodobněji než že atentát spáchali srbští nacionalisté. Hitlerova úleva při zjištění totožnosti pachatelů se mísila s pocitem „že byl postrčen balvan, který už nelze zastavit“, že „válka je konečně nevyhnutelná“.74 Na počátku srpna státy Evropy opravdu „přepadly přes okraj vroucího kotle“, jak to vyjádřil Lloyd George.75 Evropa vstoupila do války.
3. Pro Hitlera byla válka darem z nebes. Od svého nezdaru na Akademii výtvarných umění roku 1907 se jen tak protloukal, smířen s tím, že z něj veliký umělec nebude; v posledním čase žil v představách, že se stane význačným architektem, ovšem opět bez nějakých konkrétních plánů či reálných nadějí na splnění tohoto cíle. Sedm let po svém neúspěchu byl „nýmand z Vídně“76, teď již bydlící v Mnichově, nadále ztroskotancem a bezvýznamnou existencí, užírající se bezmocně vztekem nad světem, jenž ho odstrkuje. Neměl před sebou žádné vyhlídky, žádné předpoklady ani naděje, že by mohl získat normální zaměstnání. Nedokázal navazovat blízké a trvalé přátelství a nalézt vyrovnaný vztah k vlastní osobě, natož ke společnosti, kterou si kvůli svému nezdaru protivil. Východisko mu nabídla válka. Ve věku pětadvaceti let mu poskytla poprvé v životě nějaké možnosti, angažovanost, kamarádství, vnější kázeň, jakési řádné zaměstnání a – to snad mělo největší význam – pocit sounáležitosti. Pluk se mu stal domovem. Když byl roku 1916 raněn, jeho první slova k nadřízenému důstojníkovi zněla: „Snad to nebude tak zlé, pane nadporučíku, co říkáte? Rád bych zůstal s vámi, s plukem.“77 Možnost, že by musel opustit pluk, možná později za války ovlivnila jeho přání ani se nenechat povýšit.78 A ke konci války měl dobré praktické důvody, aby v armádě setrval co nejdéle: tehdy už byla armáda po dlouhá léta jeho „místem“, neměl totiž žádné zaměstnání, ke kterému by se vracel či na které by se těšil. Poprvé v životě – dozajista poprvé od dnů bezstarostného dětství matčina mazánka v Horních Rakousích – se Hitler cítil za války naprosto přirozeně a vyrovnaně. O válečných letech později říkal, že to bylo „největší a naprosto nezapomenutelné období mého pozemského bytí“.79 Ještěpozději,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213060
uprostřed druhé světové války, o jejíž vypuknutí se přičinil více než kdokoli jiný v Německu, Evropě a na celém světě, se ve vzpomínkách ustavičně vracel k prožitkům z první světové války, o nichž vždy mluvil velice vřele. Jeho léta v armádě byla „tou nádhernou dobou, kdy jsem neměl vůbec starosti“, prohodil jednou. Jídlo, šaty i střechu nad hlavou měl bez námahy po ruce.80 „Jako voják jsem býval nesmírně rád,“ říkal.81 Hitlera stvořila válka a poválečné období. Po Vídni to byla druhá zásadní etapa formující jeho osobnost. Tak jako ostatní země v Evropě zachvátila válečná horečka po atentátu na Františka Ferdinanda i Německo. Ještě večer téhož dne, kdy byl atentát spáchán, rozbil rozvášněný dav v Mnichově okna známé kavárny Fahrig ve středu města, protože hudebníci v kavárně odmítli zahrát patetickou neoficiální vlasteneckou hymnu Německa Die Wacht am Rhein.82 O několik týdnů později se zdivočelá lůza v téže čtvrti města vrhla na dvě ženy, které spolu mluvily francouzsky. Měly zkrvavené obličeje a roztrhané šaty a musela je zachránit policie.83 „Duch roku 1914“ měl mnohem barvitější projevy, než se obvykle udává, ovšem přes tyto násilnické výlevy bylo jeho naladění spíše obranné než vyloženě útočné.84 Avšak opojné atmosféře vypjatých vlasteneckých emocí neodolala žádná vrstva společnosti. Neunikli jí ani sociálně‑demokratičtí internacionalisté a levicoví liberálové, třebaže se jejich defenzivní vlastenectví, jež ovšem představovalo chabou opozici vůči válkychtivému šovinismu, zásadně lišilo od agresivity a bojechtivosti nacionalistických kruhů, u nichž válečná euforie neznala mezí. U maloburžoazní mládeže, jmenovitě studentských spolků, se nadšení válkou často pojilo s optimistickým očekáváním, že se konečně zbaví okovů zpuchřelého, jalového buržoazního řádu. „My chceme velebit válku, jediný lék tohoto světa,“ vyhlásil manifest italských futuristů jen o několik let dřív.85 Tato nálada si v červenci a srpnu roku 1914 podmanila mnohé – třebaže rozhodně ne všechny – příslušníky mladé generace v celé Evropě. Mezi vůdci Německa převládal pocit obvyklý u vládnoucích tříd i jinde v Evropě, že ozbrojený konflikt je nezbytný a blahodárný jakožto vysvobození z ustavičného napětí a periodických krizí předchozích let.86 Pro následující generace bylo snad nejtěžší pochopit, že se zejména mezi duchovní elitou rozmohl pocit, že válka je bezmála náboženským prožitkem, jakýmsi vykoupením a obrodou, ztělesněním nejvyššího ideálu národní jednoty, jež překoná všechny spory a různící se názory, tvořivou silou národního společenství. „To, co teď s nejvyšším pohnutím prožíváme,“ hlásal květnatý úvodník německého předního listu na téma sociální politiky: „je zmrtvýchvstání, obroda národa. Jedním nárazem probuzeno ze zmatků i požitků každodenního života, stojí Německo semknuto ve službě morální povinnosti, připraveno k nejvyšší oběti. Císař, dnes vpravdě císař lidu, vyhlásil: ‚Už neznám žádné strany, znám jenom Němce!‘ (…) A Říšský sněm, skutečný mluvčí národa, jednohlasně a jednotně odpřísáhl, že bude svými skutky císaře následovat ‚přese všechna protivenství, navzdory utrpení i smrti‘. Tyto první srpnové dny jsou nehynoucími, nesrovnatelnými dny slávy. Vše
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213060