výsměšné poklony, jeho výslovnost slov samozřejmě, ano, udělám, jeho dva prosté vtipy, položené každý den na společný talíř… …i temnější spílání jako věčný gejzír vycházející z úst inženýra směrem k Jindřišce, moderní Moně Lise, zasazené do fantastické krajiny destilačních chladičů… …její mlčení, mlčení toho, jenž ví, proč je mu spíláno (ó kdyby tak byla zdravá)… …a snad i mé nekonečné obchůzky (po kolena vždy vězím v zemi), když s myšlenkou kamsi uletělou a hlavou jakoby trochu vyšinutou z běžné dráhy utíkám stále někam za obzor stěn. (Jestli v ranách na těle podlahy, jež vychodily mé nohy, je souš po poesii, měl tehdy pravdu inženýr.)… …nic se nezmění, naše studny jsou i našimi hroby, krev údělu zachovává svůj koloběh…
(105)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212996
…a tvar začarovaného kruhu má srdce pana Volfa, jímž jako oknem dívám se někdy do nebe, tvar téhož kruhu má i duše Jindřišky, jíž jako skulinou nazírám do pokojů tajných nalomenců, tvar téhož kruhu má i svět inženýra, jenž mi je bránou do pekla lásky pod způsobou nenávisti. A jediným gestem, jež snad má trhací sílu, je gesto tvé, když beze slov, s úsměvem (jak by ses omlouvala, že víc nemáš) mi podáváš svoji starou podlahu, abych z ní vyšlapával veršíčky o tobě, o nich…
(106)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212996
ON
Pod nebem umrlým do tvaru slunného odpoledne rozkládá se místo mých vyčkávavých kroků alej zapomenutá dávno všemi obecními správami. A myslím na něho. Nikdy nebyl lichým světlonošem, ani falešným rozmnožovatelem chleba smíchu, nikdy tragický, ale přesto natolik vždy svůj, žes tušil, jak v stáru bude jej senilnost okázale míjet. Nikdy nevnucoval duši na talíři rozhovorů, ale vždy všudypřítomně omlazoval okolní prostor a životem poesie zúrodňoval sušinu děje.
(107)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212996