ILEANA Spousta lidí tak dlouho žila nesvobodně, až zapomněli, co znamená svoboda. Co je to za svobodu, kterou teď máme? To je chaos a anarchie, ne svoboda. Rumuni ještě nedospěli k tomu, aby byli svobodnými lidmi. Možná se to někdy změní, ale teď ještě ne. OCTAVIAN Nevěřím, že se někdy dozvíme, jak to ve skutečnosti bylo. Na odhalení pravdy nikomu nezáleží. Pravda by byla pro všechny nepohodlná, protože po osmdesátém devátém převzali moc lidé z Ceaușescova okolí, žádné čistky ani účtování s minulostí neproběhly. Rumuni rádi zapomínají a je to pro ně nejpohodlnější řešení. ADRIANA OPREA POPESCOVÁ Prosinec 1989? Výmysl kalendáře. Čas strávený ve snu, z něhož jsme se náhle probudili při přepínání televizních kanálů a surfování po internetu. Ale nežili jsme. A neměli naději. Protože přicházíme odnikud a směřujeme tamtéž. Nikdy už nebudeme stejní jako dřív. RAMONA Prosím vás, už se mě na nic neptejte, nechci mít kvůli vám problémy. Prosím neuvádějte moje jméno a příjmení. (Výpovědi Dorina-Mariana Cîrlana pocházejí z reportáže Eda Vulliamyho pro Guardian z 29. července 2009 a výpovědi Adriany Oprey Popescové z článku v Jurnalul Național z 21. prosince 2011.)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212882
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212882
Čtyřiadvacet let poté
V kuchyni mého dočasného bytu na Piața Muncii visel plakát z filmu Vlastní životopis Nicolaeho Ceaușesca výstižně znázorňující to, čím je diktátorova postava v rumunské společnosti: černě vymalovaný obrys tváře na červeném pozadí. To by mohl být každý, ale v Rumunsku nikdo nebude váhat, o koho jde. Jednoho dne přišel technik, starší zpocený, ale ochotný pán, aby zkontroloval, proč nefunguje internet. Nabídla jsem mu kávu a on se usadil u stolu naproti plakátu a vzdychnul: „Panebože, to vám byl člověk. O všem věděl, jak to řídit. Cikánky sterilizoval, Židy prodával do zahraničí, dokonce Rusákům pohrozil. Byl chytřejší než Hitler, uměl si poradit i se šváby. Rumunsko bývalo velké!“ Poděkoval za kávu a šel. Hrnek po něm se mi myl nějak divně. Když jsem v roce 2009 usoudila, že chci vidět hrob Nicolaeho Ceaușesca, Bukurešť mi nečekaně začala podrážet nohy. Už jenom zjistit bez internetu, kde hrob leží, vyžadovalo jisté pátrání, Rumuni oslovení na ulici nic nevěděli nebo vědět nechtěli. Jela jsem na Revoluční hřbitov – dotazy na Ceaușescův hrob považoval správce hřbitova za hluboce netaktní a kvůli této urážce odmítal dál mluvit. Slitovala se teprve jedna jiná pracovnice na hřbitově, která mi ukázala na mapě křížky na druhém konci Bukurešti a mávla rukou, že není důvod tam jezdit. Lepší je zůstat tady ve stínu, prohlížet si bílé hroby zdobené rumunskou vlajkou, hroby hrdinů. Zeptala jsem se, kolik času mi zabere tam dojet, ale
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212882