a dokonce snad pocit ze všech nejnebezpečnější, sebepohrdání. Přitřepetala ve své široké kytlici a bez ustání křičela: „Kücük hanim! Slečno! Prosím, nenechávejte Sato samotnou!“ To lidské nic jen ze samých tenkých kostiček škemralo mrtvolně širýma a přesto drzýma očima, z nichž sálala taková odhodlanost, že se jí nebylo možno vyhnout. Iskuhi ani Ovsanna se tváří v tvář tomu tvorečku nikdy nedokázaly ubránit odporu, ba někdy až dokonce hrůze. Dokonce i když byla vymydlená a učesaná, budila v těch dvou fyzický hnus. Teď však, jakkoli byla trapnou přítěží, nezbylo než škvrně posadit na zadní sedadlo. Čeledín Gevorg se posadil vedle kočího. Gevorg se narodil v Adaně. Jednou, ještě jako výrostek, při jedné z nesčetných „událostí“ dostal po hlavě kolbou pušky a od té doby byl z něho dobromyslný blbeček. Nemluvil, jenom koktal. A kdykoliv na něj přišel záchvat tanečního bláznění, tak jako na Sato její toulavost, nevěděl si ani s ním nikdo rady. Ta obřadná pominutost, pro niž se mu také říkalo „tanečník“, byly tiché a docela nevinné záchvaty popadající ho jen málokdy, většinou jen když ho něco rozrušilo. Jinak ale Gevorg poctivě pracoval, topil v kamnech, nosil vodu, štípal dříví, staral se o zahradu a s mlčenlivou náruživostí dřel za dva. Kolik cenných dětí i dospělých bych byl mohl zachránit, projelo Aramovi myslí, a Bůh mi pošle nedospělou přestupnici a slabo myslného! Pastorovi připadalo, že v tom je snad významná odpověď na jeho vlažné a neobětavé chování vůči zeitunským vyhnancům. Sato ovšem posedla bezuzdná a obludná veselost. Špičatými koleny se tiskla k Iskuhi, smála se a škytala na všechny strany, jako kdyby vyhoštění bylo tím nejskvělejším dárkem, jaký si lze vymyslet. Možná že ještě nikdy nejela vozem. Vystrčila svou vyzáblou ruku s širokými šerednými nehty z vozu jako přes okraj nějakého člunu a nadšeně ji vláčela vzdušnou kýlní brázdou. Všechno dokládalo, že je blahem bez sebe nad tím, co ji potkalo; u ostatních však budila jenom nevoli a hněv. Pastor, který jel na koni vedle vozu, pohrozil Sato, nebude-li sedět klidně, že ji bez okolků z vozu vyhodí anebo jí přinejmenším sváže ruce. Vyčerpávající pouť do Ayntapu – dvakrát museli přenocovat v bědných vesnických chanech – proběhla beze zvláštních příhod. V Ayntapu si pak tři dny odpočinuli. Arménská obec, poté co přišel telegram E. C. Woodleye, hned připravila čerstvé koně. Od chvíle, co včera dorazil do města první transport se Zeituňany a zdejší Arméni 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212871
spatřili ty ubožáky na vlastní oči, čekali i oni zkoprněle na svůj konec. Už ani nevycházeli z domů. Šířily se strašné zvěsti. Prý vláda s Ayntapem zatočí rychleji, a také levněji; že arménskou čtvrť prostě vypálí a obyvatele postřílí. Přesto se všichni v obci vůči pastorovi i ženám překonávali v důkazech náklonnosti. Jako kdyby doufali, že se s těmito zachráněnými oběťmi zachrání i oni. Aram Tovmasjan se pokusil ponechat Sato u někoho ve městě. Přisála se však k Iskuhi tak vyděšeně, že ji nakonec znovu vzal na zadní sedadlo do vozu, snad jako pokání za vlastní hřích. Až do Aleppa šlo všechno docela slušně, ačkoli se celé čtyři dny vlekli tauridskými průsmyky, na zastávkách měli nekonečné potíže s přepřaháním a dvakrát museli nocovat v opuštěných stodolách. Avšak velké město s obrovským bazarem, dlážděnými ulicemi, s mnoha paláci pro úředníky i vojenské potentáty, s krásnými zahradami, skvostnými misiemi, s hotely i zájezdními hostinci působilo na ty duševně i tělesně tak sešlé poutníky jako vykoupení. Vzdor tomu, že je na hranicích města saptiehové prohlíželi s nebývalou důkladností – Sato s Gevorgem zažili chvilky, kdy jim pořádně bušilo srdce, než proklouzli do bran města co služebnictvo –, zasel pohled na pouliční ruch s netečně se loudajícími lidskými řekami do těch nesvobodných myslí zdání svobody. A to byl notný rozdíl mezi tím, jak byli přijati misionáři a zástupci obce tady, a mezi přijetím v Maraši a v Ayntapu. Tady byli misionáři tak zavaleni různým zařizováním, závazky, tíživými povinnostmi, všechno tu bylo tak byrokratické, že Aram je ani nechtěl žádat o nějakou pomoc. Vyprosil si pro sebe a pro rodinu jen dvě skromné jizby. Arménská obec tady byla bohatá, až to nebylo hezké, a proto také neoblomnější a vystrašenější než lidičkové v Ayntapu. Obavy, co s nimi bude, tu byly větší o to, že tihle mohli přijít o víc než Ayntapští. A ještě něco: Když se pastor rozhovořil o Zeitunu, hned si všiml, že jméno toho proklatého místa u jeho velkoměstských bratří vzbuzuje tísnivé pocity. Zjevně nechtěli mít před vrchností nic společného s těmi tam, když se jim spílalo do zatvrzelých vzpurníků. To, že v jejich kanceláři seděl zeitunský pastor, jim mohlo přinést jenom nepříjemnosti. Teď záleželo na tom, překonávat se v přehorlivé věrnosti státu a nepěstovat žádné pochybné styky; jen to je mohlo zachránit. Nabídli pastorovi podporu peněžní. Jinak prý pro něho nemohou nic udělat. Aram peníze s díky odmítl. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212871
Čas kvapil a Tovmasjan byl nucen najmout si sám vůz, nějakou tu yayli, takovou, jakých tu na stanovištích čekalo bezpočet. Povozník nejdřív odmítl: ta drzost, chtít ho zavléct na takovou nepohodlnou cestu! Až na pobřeží za Antiochií! Vyděšen z takové bláznivosti se popadl za fez. Pak, za mnohého ujišťování se samým „Inšalláh“ a „Alláh bilir“, se přece jen dohodli, za kolik pojede; nato ten dobrý muž prohlásil, že chce jako zálohu dvě třetiny, a také je dostal, protože ostatní vozkové by se zachovali nejinak, to pastor věděl. Aram zvolil trasu do Alexandretty, vzdor tomu že silnice se tam vinula velkými oblouky a odbočkami. Doufal, že za půldruhého dne ostré jízdy dorazí na rozcestí na Antiochii a odtud že za čtyřiadvacet hodin budou už doma. Ale krátce předtím než prvního dne zapadlo slunce, vozka slezl z kozlíku, mrzutě prohlédl koni kopyta, u vozu kola a oj a zvěstoval, že už toho má až po krk, koně že jsou uštvaní, vůz přetížený, že není jeho povinností vozit všelijaké Armény po světě, a že teď hned obrací, protože chce ještě ve slušnou hodinu dorazit do Turontu, kde má příbuzné. Nepomáhaly prosby, dokonce ani to, že pastor zvýšil odměnu o značnou částku. Prý svoje dostal, víc nepotřebuje, prohlásil Turek velkoryse. Chce se prý však zachovat jako slušný člověk a dopraví své pasažéry úplně zadarmo ten kousek cesty zpátky do Turontu, tam prý mohou u jeho příbuzných ve skvostném chanu přespat jak králové v pravých postelích. Pastor Tovmasjan zvedl hůl a byl by toho nestydatce ztrestal, nechytit ho Ovsanna za ruku. Nato vozka vyházel zavazadla z vozu, škubl opratěmi a zanechal těch pět lidí v pusté a prázdné krajině. Putovali pak ještě hodinu dál po silnici s nadějí, že objeví vesnici nebo nějaký povoz. Ale široko daleko se neukázalo nic, jediná kára, stodola, chatrč, vesnice. Znovu museli prožít celou noc pod širým nebem, a tahle se vlekla pomaleji než ta první, protože nikdo s ní nepočítal. Zatáčka se třpytila v slabém měsíčním světle jak nějaká neblahá čepel šavle. Ulehli tedy raději daleko od silnice na holou zem. Ale i všemocná máti země projevila vůči Arménům zášť. Odspodu vzlínala přikrývkami vlhkost a překlopil se na ně bzučící zvon bahenního povětří, v němž komáři zpívali svou jedovatou píseň. Gevorg a pastor bděli, pastor ani na chvíli neodkládal loveckou pušku, kterou dostal k ochraně od marašských mnichů. Nejvýš se však vzepjala celá ta bída v posledních padesáti hodinách, jež ještě poutníkům zbývaly, aby stačili dorazit do Yoghunluku. Jen božím zázrakem se Ovsanně nepřihodilo nic neblahého 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212871