se jako německé dějiny předkládají politické dějiny Svaté říše římské. A do té české země patřily. A zároveň – a na to jsem se v Německu ptal, protože mě to zajímalo, v jednotlivých zemích zemská ministerstva školství vytvářejí osnovy, vyučují historii Sasů, Bavorů, Hamburčanů, takhle to tam mají. Čili v Německu je to hodně podobné jako u oněch evropských dějin. V tomto případě by to šlo do určitého bodu, napsat společné německo-české dějiny. Mimochodem, v 19. století němečtí historici, když psali dějiny, tak samozřejmě české země chápali a řadili jako jedny z říšských německých zemí. Obdobně jako třeba Bavorsko, nebo Württenbersko, čili pro starší dějiny by to bylo schůdné, i když nevím, jak by se to některým českým nacionalistům zamlouvalo. Historicky tomu tak ale je. Rozhodně by to bylo schůdnější než dějiny česko-polské, kde není možno najít nic. Samozřejmě jako u všech sousedů: střídalo se období spolupráce a míru s obdobím konfliktu. Ale tímto způsobem je možno napsat třeba dějiny česko-maďarské, nebo tedy česko-uherské, chceme-li, anebo dokonce dějiny dvou národů, které vůbec spolu nesousedí… já nevím, česko-španělské, či česko-francouzské, vždycky tam najdu někde nějaký styčný bod, když ho chceme najít, ale tomu konstruktu bude chybět konzistence. Konzistenci v našem případě vytváří státní rámec a u těch tak zvaných nehistorických národů, to je, prosím, terminus technicus, nechci tím nikoho snižovat, ho těžko hledat. Ale třeba Slováci (nebo například Slovinci) mají vědomí společné národní identity, která ovšem většinou bývá ahistoricky promítána do dávné minulosti, kdy ještě neexistovali. To je velký spor například v slovenské historiografii, jestli lze v raném středověku hovořit o Slovácích. A kým vlastně byli, co to bylo, když se v pramenech píše o Slovienech nebo o gens Slavorum… Samozřejmě nacionalistická větev historiků říká, že Slovieni jsou Slováci, ale to je jejich představa, ta se nedá dokázat. My nevíme, zda si oni sami pod tímto pojmem už uvědomovali, že jsou jiní Slované, než ti ostatní. Ale hymnus Hej Slované na Slovensku zpívali jako Hej Slováci… ( 91 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212856
No jistě, ale to je záležitost 19. století. Samo Chalúpka napsal text Hej Slované, který byl pozměněn na Hej Slováci. Byla to slavnostní píseň, dokonce byla populárnější než Nad Tatrú sa blýska, a stala se také hymnou válečného slovenského státu. Ale ten text byl přejat například v Jugoslávii. A melodie té písně, ta je převzatá z polské hymny Jeszcze Polska nie zginieła… To se ale dostáváme někam jinam. Většinou se takové písně navzájem přejímají a je to vlastně jeden motiv. Jako pohádky. To je vlastně docela dobrý příměr. I v tom přejímání podobných „národně zásadních“ nápěvů a textů je jakýsi mytický podtón. Takových propojení najdeme mnoho. Třeba ukrajinská hymna Šče ne vmerla Ukrajina je také evidentně inspirována polským textem Jeszcze Polska nie zginieła. Mluvíme-li ovšem o možnosti jakýchsi společných dějin, o kterých říkáš, že je velmi složité je napsat, nemohu nepřipomenout Dějiny Těšínska pro Poláky a Čechy, na kterých ses částečně podílel… Ten projekt zase tak těžký a složitý nebyl. Napsaly se dějiny jednoho území ve dvou interpretacích. Tato možnost existuje. Stejně tak jako existuje pokus – ten už ale nebyl až tak úspěšný – napsat společné slovensko-maďarské dějiny v rámci uherského státu. Byl využit stejný způsob. Samozřejmě, faktografický rámec je stejný, ale je tam různé hodnocení, často diametrálně, dějin počínajícího 18. století, možná až sedmnáctého. V čem je rozdíl? V maďarském diskursu například stavovská povstání v Uhrách – Štěpán Bočkaj, Juraj Rákoczi, Ferenc Rákoczi II. – byla zpětně chápána pouze jako boj Uhrů, to jest Maďarů, za svobodu. Což samozřejmě na Slovensku rozhodně není takto jednoznačně vnímáno. Nestálo by za pokus takhle prostě napsat ony evropské dějiny, vytvořit jeden faktografický základ a pak k němu dodat nejrůznější interpretace… ( 92 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212856
Takhle jsme to chtěli udělat, ale ukázalo se, že problémem nejsou rozdílné interpretace. Ty se napíší, prostě jedni to vidí tak a druzí to vidí takhle. Společná interpretace není možná. To by znamenalo popření národních dějin. Ale největším problémem evropských dějin je asynchronnost významných faktů. Který rok je významný pro evropské dějiny? Prakticky pro každého nějaký jiný, jiná událost, jiný děj. To, co je pro jednoho rozhodující, ba kruciální, pro druhého nemá význam, nebo má, ale pouze okrajový, a naopak. Angličané by navrhli třeba Magnu Chartu… A co my s tím? Znamená pro nás tato událost nějaký dějinný převrat? V roce 1215 mimochodem proběhl IV. lateránský koncil, jeden z nejvýznamnějších koncilů v historii vůbec. My bychom mohli nabídnout třeba Zlatou bulu sicilskou… Proti tomu by Maďaři nejspíš postavili Zlatou bulu krále Ondřeje… Taková babylonská věž historických příběhů…. Do jisté míry ano. Právě proto jsme se pokusili pracovat s takovými událostmi, které ovlivnily celou Evropu. Najdeme takové. Revoluce 1848, první světová válka, druhá světová válka, rok 1989.
Ovšem to jsou vysloveně moderní dějiny…. To je důsledek toho, že tehdy počínala globalizace. Například v patnáctém století o sobě státy navzájem mnoho nevěděly. Události, život, lidé, to všechno bylo jiné, odlišné v Anglii, ve Francii, u nás, v Rusku. S tím si nemůžeme poradit jinak, než, jak už jsem řekl, napsáním těch paralelních dějin.
( 93 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212856