Stala se mi, jako klukovi, v téhle handl cukrové době neuvěřitelná příhoda. To jsem jednou takhle špacíroval od mlýna zadní cestou podle cukrovarnické zdi, říkalo se jí „Na Kocandě“. V ruce proutek na rybičky a v krabičce od sirek mouchy, na které se ty rybičky chytaly. Když jich bylo tak akorát, tak se prodávaly pražounům, jak jsme říkali pražským víkendovým rybářům. Byl jsem tak někde uprostřed cesty, když najednou přede mnou žuch. Přes vysoký cihlový plot přelétl asi tak dvaceti pěti kilový pytel. Málem mi přistál na hlavu. Dovedete si představit ten úlek. Stál jsem nad tím pytlem jako zařezaný a čekal, co se bude dít dál. Nedělo se nic. Vydržel jsem to pět minut a potom se do toho pytle podíval. Byl plný krystalového cukru. Byl jsem capart a síly nic moc. To jsem ještě o sportu a bicepsech nic nevěděl. Ale o cukru jsem toho už věděl víc, než bylo pro takového kluka, jako jsem byl já záhodno. Pytel mi najednou splynul s vidinou, jak keťasím s pražounem a vyměňuju ho za kde co. Už jsem se dál nerozmýšlel. Vzepřela se ve mně jakási vnitřní síla, která potlačila tu fyzickou, a představte si, že jsem si ten pytel dokázal přehodit na malá záda a za obrovského funění jsem klopýtal tou uličkou domů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212728
Ulička ústila u židovského kostela, který, div se, němci nechali stát. Ten se musel obejít, přejít přes poměrně rušnou ulicí a přes Bažantnici kolem Habrmanky domů. Dodnes nevím, jak jsem ten pytel dokázal celou tu cestu nést bez odpočinku a že mě nikdo nestavěl, aby se mě zeptal, co to nesu. Nebo že mě nedohnal ten, který pytel přes tu vysokou zeď přehodil. Asi musel být pořádně překvapený, když, nevím kudy, si pro ten pytel cukru přišel a on nikde. Když přistál pytel na dřevěné podlaze před mámou, ta nevěřila vlastním očím. „Proboha Tondo,“ povídá překvapeně, „kde jsi k tomu přišel?“ Nevěřila mi ani slovo. Myslela si chudinka, že má syna zloděje, který se musel někam vloupat a ten pytel cukru ukrást. To se ale moc mýlila. Já jsem kradl jenom jednou a to mi stačilo na celý život. Já vám povím proč, a proto promiňte, že odskočím od pytle cukru k téhle příhodě, na kterou jsem si právě vzpomenul. Já se prosím, vedle kluků, taky kamarádil s jednou bohatou holkou. Jmenovala se Evička Fáberová a její maminka byla moc hodná. Já si k nim chodil hrát a dostával jsem svačiny a bylo to prima. Chodit jsem tam mohl jenom tehdy, když
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212728
byla máma doma a zrovna někde neposluhovala nebo neprala prádlo. Tak tihle Fáberovi byli hodní nejen na mne, ale taky na žebráky, kteří u paní Fáberové nikdy nepřišli zkrátka. Vedle kastrolku polévky, či chleba s kunerolem dostávali taky po šestáku. Ty šestáky měla paní Fáberová hned vedle dveří na parapetu, aby byly vždycky, když žebrák přišel, po ruce. Já dodnes nemohu pochopit, co mě to tenkrát napadlo. V té mé malé makovici se utvořila nepředstavitelně pitomá představa, jaká se jenom u takového kluka může při myšlence, udělat dobrý skutek pro nejbližší a nemyslet na to, že se dopouští činu, za který bude muset pykat a který by mohl zanechat na jeho pověsti pěkný škraloup. Najednou jsem ve svých představách viděl své sestry a mámu a tu bídu, kdy máma sama nejedla a všechno co dostala za svoji službu jako naturálii, přinesla domů, aby nás nakrmila. Tak se asi stalo, že jsem za těmi několika šestáky najednou uviděl jídlo a že taky musím něco přinést domů a postarat se o ty malé ženské, když u nás není žádný táta. Že by se neobjevili mužští, to jo, ale žádný táta. Máma byla překvapená, když jsem najednou přinesl domů několik vuřtů a čtvrtku černého chleba. Lhal jsem! „Našel jsem tři koruny dvacet, a Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212728