„Krásně to voní,“ řekla a posadila se ke stolu. Johanna jí uvařila kávu, a když ji servírovala, Ilona kývla: „Už to víte, ne?“ „Proč pro vás vařím? Kvůli vašemu bratrovi. Smutný příběh.“ „Ano, ale nejde jen o to. Oni jeho narozeniny slaví rok co rok už léta, nikdy nevynechali. A tenhle rok je to extrém. Všechen ten sníh a led. Jako by to byla nějaká zkouška. Ale je by ani nenapadlo to neslavit. Chtěla jsem, aby přijeli ke mně do Berlína. Ani nápad. Hiddensee! 13. únor! Oháňka!“ Vytáhla z krabičky cigaretu a Johanna se těšila na první závan kouře, první potáhnutí hned po zapálení. Jen to opravdu vonělo. „Brácha byl skvělej. Měla jsem ho fakt ráda. O tom, že uteče, nikomu neřekl. S Klaasem to všem zatajili. Vlastně jsem na něj za to pořád ještě naštvaná. Prostě beze slova zmizel. Možná už bychom se nikdy neviděli. Kdyby se jim podařilo uprchnout. Ani kdyby ne.“ Johanna slyšela, že v kabelce jí pípnutí mobilu ohlásilo zprávu. „Klaase znal ze školy. Dělal zubařinu, stejně jako táta. Jochen to nesnášel a ani bych se nedivila, kdyby utíkal právě proto. Měl spíš hudební nadání, můj velký bráška. Ale měl strach s tím seknout, kvůli tátovi. Máma a Jochen se nesnášeli. Bydlel tehdy v Prenzlauer Bergu. Ve squatu, zadní trakt, kamna na uhlí — tohle všechno. Vždycky když jsem tam za ním jela, páni, to byla jízda! Přespala jsem u něj, poslouchala jeho desky a kouřila, jak moc jsem chtěla. Když občas přijel za námi 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212526
do Köpenicku, tak si do půl hodiny s mámou vjeli do vlasů. Kvůli čemukoli. Zničehonic.“ Sklepla z cigarety popel a podívala se na Johannu. „Mluvím a mluvím. Baví vás to? Vařit lidem?“ „Potřebuju dělat něco rukama. Dřív jsem studovala romanistiku a afrikanistiku, ale nesedlo mi to. Už během studia jsem vařila. Když nemusím pracovat ve stresu, jak to v normální hospodě bývá, tak mě vaření baví.“ Vstala a podívala se do své kabelky. „Helene ti posílá pusu na dobrou noc. Až se vrátíš, musíme si promluvit. O jednom problému,“ stálo na displeji telefonu. A Johanna si okamžitě pomyslela: „Je ten problém blonďatej nebo tmavovlasej a je mladší než já?“ Vymačkala ta slova bleskurychle i do mobilu, ale potom zmáčkla ‚vymazat vše‘, a sdělení se tak neuložilo. „Stalo se něco?“ zeptala se Ilona. „Ne, všechno v pořádku. To jen dcera. Pusa na dobrou noc.“ Johanna si otřela slzy a začala balit nože, které si s sebou přivezla. Byla hotová. Mohla jít. Dveřmi slyšela Ilonu, jak po několikáté říká: „Ale mami, přestaň. Blázníš? Musíme se o tom bavit fakt po každý?“ Když Johanna podávala espreso, poprosili ji Behrensovi, ať si sedne k nim ke stolu. „Bylo to báječný,“ řekla Ilona a její otec kývl: „Chutnalo to jinak, než to znám, ale bylo to opravdu lahodné.“ Vyprávěli jí, že se o smrti syna v roce 1984 dověděli až dva dny poté, že už byl zpopelněn, vyprávěli o pohřbu 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212526
pod dozorem estébáků, a že jim zakázali dokonce i zveřejnit smuteční oznámení v novinách. „Pamatuju si, že přijeli a odvezli jen vás dva,“ řekla Ilona. Jazyk jí už pomalu těžknul červeným vínem. „Já tehdy vůbec nevěděla, o co jde. Vyzvedli jen vás. Ale když jste se vrátili s tím, že umřel, říkala jsem si, proč jsem nešla k výslechu i já? Jsem jeho ségra, sakra.“ Třásl se jí hlas a rozplakala se. „Je to absurdní, ale tohle mi tehdy šlo hlavou.“ „Později se tě přece taky vyptávali, zlato. To přece nehraje roli. Nic jsme přece nevěděli. Svině jedny,“ řekla matka a vrhla na Johannu omluvný pohled. „A vy teď pláčete taky. To jsme opravdu nechtěli.“ Od chvíle, co jí přišla ta zpráva, Johanna bojovala se slzami a teď už to nevydržela. „Co je za problém, do prdele?“ říkala si. Oblékla si kabát. „Tak já už půjdu,“ řekla Behrensovým, kteří zůstali sedět u stolu. Vstala jen Ilona Behrensová, u dveří ji objala, políbila na tvář a zašeptala: „Díky. Bez vás bych to nepřežila.“ Johanna šla zasněženým Vitte. Došla do penzionu Nordwind a nechala na recepci svoje kuchyňské nože a jiné kuchyňské potřeby. „Ještě se trochu projdu,“ řekla recepčnímu. Nebe bylo nízko, zdálo se, jako by začínalo už nad světly několika málo pouličních lamp. Zhusta sněžilo. Johanna si vybavila předpověď počasí, kterou předtím poslouchala u vaření. „V noci minus dvanáct až minus patnáct stupňů, s občasným sněžením.“ Byla teple oblečená 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212526