„To bych ji hnala!“ řekla baba rezolutně a já věřil, že k ní by si žádná podnájemnice domů amanty vodit nemohla. „Ale Mrázová byla docela slušná. Až jsem se divila, že jsem ji tady s žádným mužským neviděla.“ „Paní Škrétové by se to asi taky nelíbilo,“ řekl jsem s úsměvem. „To ne. Ale byla taky v lázních a Mrázová měla příležitost, ale ani jednou si mužskýho nepřivedla. Ani jednou! To vám můžu zaručit.“ Nepochyboval jsem. Neměla co dělat, určitě slídila po všech spolunájemnících a věděla, co se kde šustne. Jí ani myška neproklouzla, natož Mrázová, která by musela svého milce vést po schodech kolem bytu téhle zvědavé babky. „Tak vám moc děkuju a nezlobte se, že jsem obtěžoval.“ „Jo jo, nic se nestalo. Ráda pomůžu. Ona holka asi neměla na nájemný, tak se ztratila. To se dneska stává. Třeba přišla o práci, chudinka.“ Nebo měla pravdu Obermanová a práci má, jenže jinou, než si dokážete představit, milá paní. Paní Škrétová byla doma. I ona si dala na dveře řetěz, někteří lidé už začínají být opatrní a neotevřou každému, kdo jim nabízí akcie s padesátiprocentním ziskem a pak je majzne po hlavě a obere o úspory v hrníčku. Tady už jsem pohádku o pojišťovně nezkoušel, co kdyby ji napadlo chtít po mně telefonní číslo, aby si ověřila, jestli jsem skutečně ten, za koho se vydávám. Skončil bych dřív, než bych začal, a jistě by neváhala zavolat na stopadesátosmičku a hned u baráku by na mne čekali čerti. Tak jsem na rovinu prozradil, že jsem vyšetřovatel a že ve velmi důležité záležitosti hledám slečnu Mrázovou. „Vy jste od policie?“ zeptala se. „Kde máte ten odznak?“ „Myslíte placku?“ usmál jsem se. „Nejsem od policie, paní Škrétová. Jsem soukromý vyšetřovatel a slečnu Mrázovou hledám jen jako svědka v jisté záležitosti.“ „Jaký?“ „Vyšetřuju odcizení drahého šperku, kterého se měl dopustit člověk, s nímž se slečna Mrázová krátce předtím seznámila. Volal jsem k vám, ale ozval se jen záznamník.“ „To jste byl vy?“ Zamyslela se. „No jo, hlas máte podobný. Já mám záznamník puštěný, a když volá někdo, koho neznám nebo se nepředstaví, tak telefon neberu. Zeť mi to doporučil, víte?“ „Činíte rozumně, ale nevím, jestli za všech okolností, například o víkendu, moudře. Lupiči si takhle ověřují, jestli je majitel bytu doma. Když nezvedá telefon, jdou na věc.“ „Mám řetěz,“ řekla vítězně. „Na mě si nikdo nepřijde.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212491
Pomyslel jsem si, že pokud pravidelně na nějaké dvě hodiny dopoledne odchází z bytu, stačí si počkat, až zmizí za rohem, a pak... ale co ji mám strašit. „Paní Škrétová, mohli bychom si v klidu popovídat?“ Viděl jsem, že váhá. Opatrný zeť jí jistě doporučil, aby do bytu nikoho cizího nepouštěla, tak jsem jí podal svoji občanku. „Podívejte se, jděte zavolat někomu známému a řekněte, že máte návštěvu. Nadiktujte mu moje nacionále a domluvte se, že například každých deset minut zavolá, aby zkontroloval, jestli jste v pořádku. Moji občanku si někam uschovejte a vrátíte mi ji, až budu odcházet. Zase takhle pootevřenými dveřmi, zabezpečenými řetězem.“ Koukala na mne a pak se uchichtla. „Říkáte, že nejste od policie, ale já bych řekla, že jste policajt byl. Tohle bych si nevymyslela.“ „Ano, býval jsem policistou u kriminální služby,“ řekl jsem. „Tak co?“ „Pojďte dál. Já vždycky věřila, že si dokážu lidi otipnout, a nikdy jsem se nezmýlila. Žádný šaškárny vyvádět nebudu. Ale...,“ najednou zaváhala. „Víte co? Tu občanku mi přece jenom dejte.“ Vrátila se po několika minutách a pustila mě dovnitř. Byt, alespoň podle velké předsíně a čtvera dveří, které z ní vedly, byl velmi prostorný. Paní Škrétová jistě mohla pronajmout jeden pokoj, aniž by se omezovala. Zavedla mě do velkého obýváku s dvoukřídlým francouzským oknem vedoucím na balkon. Nábytek byl bytelný a věkovitý, jaký se kdysi kupoval či spíše dával dělat na celý život. Stála tam temně rudá pohovka a dvě křesla, koberec měl perský vzor a byl trochu prochozený - správný peršan má být trochu prochozený, je to důkaz jeho kvality. Na zdi visely krajinky a portrét pána v kajzeroku. K tomu dvě fotografie muže s knírem jak řídítka od bicyklu a v brýlích. Tvářil se vážně, v jednom případě si přemýšlivě opíral hlavu o ruku. „Můj nebožtík manžel,“ řekla Škrétová. „Byl dětský lékař. Tamto je můj otec, ten byl ředitelem gymnázia.“ Gestem mě vybídla, abych se posadil do křesla, a pak si sedla proti mně. Bylo jí kolem sedmdesáti, aspoň jsem ji tak odhadoval, v každém případě vypadala udržovaně a fyzicky i duševně svěže. Byla štíhlá, nosila brýle a vlasy si barvila: takový melír se obvykle v přírodě jen tak nevyskytne. Na sobě měla tmavé šaty. I doma zřejmě dbala, aby byla upravená. Nebo se už opravdu chystala na nákup a na posezení v cukrárně. „Mám málo času, pane doktore,“ řekla, takže druhé bylo nejspíš pravdou. „Co potřebujete?“ „Jak dlouho u vás slečna Mrázová bydlela?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212491
„Rok a půl.“ „Co o ní víte? Nejde mi o drby, prostě bych si chtěl udělat obrázek. My víme, že pracovala v nějaké kanceláři.“ Přesně se ta kancelář jmenovala Rand Comp., ovšem nic jsem z ní nevytěžil, protože číslo, které jsem našel v telefonním seznamu, už bylo zrušené. „Ano, pracovala, říkala, že je asistentka. Ale před půl rokem firma zkrachovala a Jitka nemohla najít nové slušně placené místo. Chápala jsem, že jí to je nepříjemné a že se dostala do vážných finančních potíží. Tak jsem jí řekla, že s nájmem počkám, až se zase zmátoří, a pak mi to bude doplácet rozložené na splátky. Jenomže ona před víc jak dvěma měsíci najednou ze dne na den zmizela. Zůstaly tady po ní nějaké věci, ale v podstatě jen hadříky a pár knížek. Moc mě to mrzelo, myslím, že jsem si to nezasloužila. Jenže doba je těžká, že ano. Já žádná bolševická nejsem, to skutečně ani omylem, ale dokážu se vcítit do situace lidí, kteří žijí z ruky do pusy a přijdou o práci.“ Milá stařenka. Dokonce má i sociální myšlení. Což samozřejmě Jitce nebylo nic platné, protože i na splátky si musela vydělat. Na druhou stranu nejspíš neplatila žádnou závratnou částku, jinak by si mohla za stejné peníze najmout garsonku někde na sídlišti. Měla by to domů sice o čtvrt hodiny déle, ale byla by svojí paní. „Paní Škrétová, víte něco o soukromém životě slečny Mrázové? Myslím, jestli měla milence nebo dokonce nějakou vážnou známost?“ „Dnešní děvčata se starým babkám se svým milostným životem moc nesvěřují,“ řekla s úsměvem. „Dvakrát týdně chodila do kina nebo někam... já nevím, prostě se chodila bavit a vracela se o půlnoci. Viděla jsem to dost nerada, protože jsem nemohla dát dveře na řetěz, ale to víte, zakázat jsem jí to nemohla. Je mladá, potřebovala se taky pobavit. V práci byla většinou do šesti, přicházela tak kolem sedmé osmé.“ „O víkendech byla v Praze, nebo odjížděla?“ „Zmiňovala se, že pochází odněkud ze severní Moravy. Měla i ten jejich chacharský přízvuk, kratky zobák, víte? Ale jezdila tam málo. Pokud jsem z nějakých narážek pochopila, tak se s rodinou ne snad přímo rozešla, ale neměli dobré vztahy. Občas vyrazila na výlet, ale jinak žila osaměle. Až jsem se tomu divila. Nosila brýle, snad ji to hendikepovalo, ovšem podle mého soudu: docela zbytečně, protože kdyby si vybrala lepší obroučky a něco udělala s líčením a účesem, tak to byla docela půvabná dívenka.“ Připomněl jsem si Jitčinu fotografii v našem katalogu: šedivá brejlatá myška, pokud šlo o vizáž, ale jinak s poměrně slušnou postavou. Paní bytná měla pravdu. V takových drobnostech, mužům obvykle unikajícím, se vyznala. Je docela možné, že Ignaciewicz na rozdíl ode mne také.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212491