Abych přežila
takto: „Tento týden jsem byla příliš nedbalá a byla jsem málo vděčná laskavému Drahému vůdci za jeho věčnou a bezpodmínečnou lásku.“ Pak jsem obvykle přidala něco o tom, že jsem nepracovala dostatečně pilně, abych splnila úkol, který nám všem uložila strana, nebo že jsem se dost neučila nebo neměla ráda své soudruhy. To poslední bylo velmi důležité, protože my všichni jsme byli soudruzi v boji proti „americkým šmejdům“ nebo „šíleným zápaďáckým vlkům“. A uzavřela jsem: „Náš Drahý vůdce mi však ve své dobrotivosti a milosrdenství odpustil. Příští týden se polepším.“ Když jsme ukončili veřejné vyznání hříchů, byl čas kritizovat ostatní. Tehdy jsem pokaždé vyskočila a hlásila se dobrovolně. Tohle mi šlo dobře. Obvykle jsem si vybrala někoho ze spolužáků, který se musel postavit a soustředěně poslouchat, jak vyjmenovávám jeho přestupky: neřídí se tím, co nás učí Drahý vůdce. Nepodílí se na našem společném úkolu. Když jsem skončila, moje oběť mi musela poděkovat a slíbit všem okolo, že svoje chování změní. Nakonec byla řada na mně, aby mě kritizovali ostatní. To jsem nesnášela, ale nikdy bych to nedala najevo. Sebekritiky v Hjesanu byly náročné, ale ty v Kowonu byly přímo brutální. V tomto odlehlém a patriarchálním koutě Severní Koreje si lidé o sobě vážně mysleli, že jsou revolucionáři. Neměli skoro žádný kontakt se světem za hranicemi, a tak jejich oddanost režimu nemohlo nic zpochybnit. A bylo zřejmé, že úřady se budou snažit tento stav udržet tak dlouho, jak to jen bude možné. Bylo mi skoro deset let a matka mě zapsala na druhý stupeň základní školy, ačkoli poslední dva roky obecné školy jsem vynechala. Školní vyučování mě přivádělo v úžas. V Kowonu byly mnohem přísnější školy než ty, do kterých jsem chodila 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212440
Píseň pro Čoson
v Hjesanu. Děti tady neměly dovoleno dělat nic samy. Poté, co jsme ráno dokončili kolektivní práci – obvykle zametání ulice nebo leštění pomníků –, čekalo se od nás, že se seřadíme a pochodem se přemístíme na vyučování. V jednotném rytmu jsme mávali pažemi a zpívali radostné písně jako „Jak zářivá je naše socialistická vlast! My jsme nová generace!“ Totéž se většinou opakovalo na cestě ze školy domů. V Severní Koreji mají děti mnohem víc povinností kromě učení. Jsou součástí armády neplacených dělníků, která chrání zemi před naprostým zhroucením. Ve školní tašce jsem vždycky musela mít i pracovní oblečení na odpoledne, kdy nás odváděli na manuální práci. Na jaře jsme pomáhali v zemědělských družstvech starat se o pole. Naším úkolem bylo odnášet z nich kameny, zasévat a nosit vodu. V červnu a v červenci jsme pleli a na podzim nás posílali sbírat zbytky rýže, kukuřice nebo fazolí, které tam po žních ještě zůstaly. Naše malé prstíky k tomu byly jako stvořené. Tuhle práci jsem nenáviděla. Řekli nám však, že ani jedno zrníčko nesmí přijít nazmar, protože lidé mají hlad. Na poli jsem byla šťastná jedině tehdy, když jsem našla myší díru. Myši dělaly stejnou práci jako my, a když jsme rozvrtali jejich nory, našli jsme i několik kilogramů kukuřice nebo fazolí, které si tam schovávaly na horší časy. Když jsme měli štěstí, pochytali jsme i myši. Nalezené zrno ovšem nepatřilo nám, ale škole. Na konci pracovního dne od nás učitelé vybrali všechno, co jsme nasbírali. Nechali nás nastoupit do řady a přikázali, abychom jim ukázali, co máme v kapsách. Naučili jsme se oblékat si pracovní šaty přes školní, abychom mohli něco schovat do spodní vrstvy a přinést domů něco k snědku. Jedním z nejzávažnějších problémů, se kterými se Severní Korea potýkala, byl nedostatek hnojiva. Když se 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212440
Abych přežila
v devadesátých letech zhroutila ekonomika, naše továrny je přestaly vyrábět a Sovětský svaz nám je už také nedodával. To, co jsme dostali jako pomoc z jiných zemí, nemělo jak doputovat k zemědělcům, protože nefungovala ani doprava. Výsledkem byla neúroda, která ještě zhoršovala všeobecně panující hladomor. Vláda proto přišla s plánem, jak nedostatek vyplnit dostupným a nevyčerpatelným materiálem – lidskými a zvířecími výkaly. Na každého pracujícího i na každé školou povinné dítě se vztahovala denní norma, kterou museli splnit. Lze si jistě snadno představit, jaké těžkosti to způsobilo v naší rodině. Každý její člen měl denní příděl, a tak když jsme ráno vstávali, odehrávaly se u nás boje. Největší bojovnice byly moje tety. „Nezapomeň, že nesmíš kakat ve škole!“ říkala mi kowonská teta každý den. „Počkej a udělej to doma!“ Kdykoli teta ze Songnamni odcestovala a musela si dojít na velkou mimo domov, hlasitě si stěžovala, že s sebou neměla igelitový pytlík, ve kterém by všechno zachránila. „Příště si to už budu pamatovat!“ říkala. Naštěstí to nikdy nesplnila. Svědomité sbírání lidských fekálií vrcholilo v lednu, kdy mělo být všechno připraveno na zemědělskou sezonu. V Severní Koreji se záchody obvykle nacházejí v určité vzdálenosti od domů, a tak jsme museli dávat pozor, aby u nás sousedi po nocích nekradli. Někteří lidé dokonce záchody na noc zamykali, aby se do nich zloději nedostali. Učitelé ve škole nás posílali ven, abychom hledali výkaly na ulicích a přinášeli do školy. A tak když jsme viděli, jak se venku vydělal pes, bylo to, jako kdybychom našli zlatý poklad. Strýc v Kowonu měl velkého psa, který vždycky udělal velké hovínko, a celá rodina se o ně servala. Něco takového na Západě opravdu nevidíte každý den. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212440