Za chvilenku byli nahoře. Marjánka odevzdávala své velitelce těžký balík poštovní. „To přines listonoš, milostpaní…“ Pepička přečetla nadpis a poštovní značku. „Božínku, tatínek Vejvara něco posílá, maminko.“ „Nech to, holka, nerozdělávej, až pak. A vezmi to od Paštyky – tak.“ Paštyka odevzdal svoje břemeno, desetkrát „rukulíbal“, poroučel se, ale motal se ve dveřích, jako se motávají poslové, očekávající, že něco dostanou. Vždyť věděl Paštyka, že s prázdnem neodejde. „Počkejte, počkejte, domovníku,“ zadržela ho paní Kondelíková, šukajíc v almárce. „Tohle vezměte ženě – trochu kávy a cukru na svátky – a tuhle lahvičku punče – pro vás pro všecky. Uvařte si a vypijte na naše zdraví. A tuhle vám nechal pán nějaký tabák, tak…“ „Ježíšmarjá, milostpaní, to nemuselo být,“ zdráhal se Paštyka a bral horlivě oběma rukama. „Zaplať pánbůh – to se žena zasměje.“ „A dejte pozor, Paštyko, aby mladým do bytu nikdo nevlez, když je tam prázdno. Zamkla jste přece dobře, Marjánko, co? – Podívejte se tam chvílemi nahoru, Paštyko, a než zamknete, prohlédněte dům, aby se někdo neschoval u půdy nebo u sklepa. A zítra ať si vaše žena přijde, budou tu nějaké zbytky – počkejte, tuhle trochu ořechů pro děti… Tak, můžete jít.“ Paštyka se sápal po ruce paničky, aby ji políbil, panička utrhovala, arci tak, aby políbit mohl, a domovník se vykobrtal.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212334
Ještě se neutišil ruch, vzbuzený příchodem poslů vinohradských, a dveře kuchyně opět se otevřely. Přicházela tetička Urbanová. Tetička Urbanová oblékala na takovéto večerní vycházky obšírný plášť, který jistě mohl slavit jubileum aspoň desítileté. Na Štědrý večer zvláště se jí hodil, neboť s celou její postavou zahaloval bezpečně také kabelu, v níž přinášela svoje dárky pod strůmek, malé drobotiny vlastní práce, s nimiž začínala vždy hned po Všech svatých. Jen tak letmo pozdravila v kuchyni obě paničky, přála, aby jim Pánbůh pomáhal, a spěchala do zadního pokoje, aby tam někde v nohách postele nebo za pohovkou ukryla kabelku, aby nikdo nespatřil jejího nadělení dříve, než v příslušném slavnostním okamžiku. Milovala překvapení a sama ráda překvapovala. Potom se odstrojila, opásala se zástěrou a vrátila se do kuchyně. „Tedy v čempak vám mohu pomoci, holčičky, co?“ „Buď tak dobrá, Katynko, přistroj na stůl, když tedy chceš. Tuhle v kuchyni si to již uděláme.“ A tetička Urbanová tedy připravovala tabuli. To byla ostatně její dávná péče o Štědrém večeru. Zakládala si na tom, že rozumí, jak rozložit talíře a příbory, aby to půvabně vypadalo, a stáčela ubrousky v rozmanité tvary. A pokaždé čekávala na pochvalu paní Kondelíkové: „No, máme to prostřeno jak u arcibiskupa.“ Kdyby toho domácí paní opominula, milou tetičku Urbanovou by to nesmírně zamrzelo. Tak tedy Katynka kladla talíře, rozestavovala sklenice a číšky, rozkládala příbory, svíjela, čechrala 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212334
a téměř kadeřila ubrousky, vyměřovala úzkostlivě místo slánce a pepřence, stanula pojednou a počítala: „Jeden, dva, tři, čtyři, pět – pěééét?“ Na tváři rozložil se jí starostlivý výraz a náhle se otočila, jako by chtěla do kuchyně. Ale nedošla. Vrátila se ke stolu a jala se opětně počítat, tentokráte na prstech: „Kondelík, Betynka, Vejvara, Pepička, já namouvěru, Betynka zapomněla dočista –“ Něco důležitého jí táhlo hlavou, že od té chvíle tak vážně obcházela stůl, posunujíc talíře, urovnávajíc, pořád a pořád rozměřujíc. A když bylo všechno v bezvadném pořádku, šla do své kabely, vyňala odtud jakýs balíček v hedvábném papíře a vrátila se do jídelny. Rozvinula papír – a ke každému talíři postavila voskovou, pestře malovanou, pozlátkem zdobenou svíčku o třech nožičkách, po starém zvyku, jak dělávala její maminka doma a jak to teta Katynka od dětství zachovávala. Jedna třínožka jí v papíře zbyla – a teď stála tetička, nevědouc, co s ní. Ale rozhodla se náhle. Taky tuto šestou postavila na stůl, na spodním konci, proti talíři páně Kondelíkovu, kde bylo místa nejvíce. Byla právě tak se vším hotova, když přišli páni, mistr a Vejvara. A sotvaže trochu roztáli ve vlahém pokoji, do něhož s nimi zavanulo trochu svěžího venkovského povětří, oznamovala paní Kondelíková, že ponese polévku. Obě služky zatím vypravily se pro pivo. Již se kouřilo z talířů, naplněných žlutou, vonnou, sytou rybí polévkou, ale nikdo nesedal. V jídelně za100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212334