všude. Tohle není požadavek.“ Osoba v kapuci pokynula k muži na židli. „Tohle je názorná ukázka.“ Při sousloví „názorná ukázka“ sebou muž na židli trhl a napjal se v provazech. Mluvčí ho popadl za rameno, úpění náhle ustalo a vystřídalo jej sípavé, vyděšené dýchání. „Tady hrabě věříval, že krása je jeho rodové právo. Naučili jsme ho, jak se podívat do nitra, a teď už je moudřejší. Štědře přispěl naší věci.“ Pen měla pocit, jako by ji vlastní kůže škrtila. Náhle si intenzivně uvědomovala své jizvy, jako kdyby se jí po tváři plazily larvy. Člověk v kapuci se naklonil blíž do kamery. Oči se mu v matném světle místnosti leskly a Pen viděla, že má modré duhovky s oříškovými a zlatými tečkami. Vybarvení bylo naprosto symetrické. „Tyranie Zrcadlové loterie skončí,“ prohlásil. Nohy židle skřípaly po podlaze, jak otáčel nahého muže ke kameře. Pen chtěla vykřiknout, ale hlas se nedostal ven. Uvízl jí v hrdle – zárodek zděšení – a dusil ji. Pot nahému muži přilepil vlasy na čelo, které se ve světle jediné žárovky osvětlující místnost lesklo. Avšak pod vlasy – tam, kde měl mít obličej – nebylo nic. Hrabě neměl tvář. Bledá, bezkrevná kůže pokračovala neporušená, lehce se propadala v místech očních jamek a lehce vystupovala v místě, kde se měl nacházet nos. Neměl ani uši. Pen si chvíli myslela, že mu zakryli hlavu nějakou tělovou látkou, ale přitáhli kameru tak blízko, až si Pen uvědomila, že vidí, jak se mu v malinkých pórech perlí pot. Jediný rys v děsuplné ploše kůže představoval prostor, ve kterém bývají ústa: temná díra bez rtů s okousanými okraji, jako kdyby ji někdo vytvořil příliš tupým nožem. Nebyla větší než pusa dítěte a její drobnost působila na obrovském, 104
SKLENENA-REPUBLIKA_tisk.indd 104
26. 10. 2015 6:34:56
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212251
dospělém obličeji nejpříšerněji. Její okraje se nemotorně po hybovaly a stahovaly a hrabě skrz ni začal úpět. „Jsme Beztvářní,“ ozval se muž v kapuci odněkud zpoza obrazu. „A teď je jím i on.“ Obrazovka zčernala. Pen cítila, jak jí telefon klouže ze ztuhlých prstů. Pomalu si začala uvědomovat sluneční světlo, skleníkovou zahradu, jež ji obklopovala, a čerstvou vůni listí. „Ten chudák zmizel před třemi dny,“ ozvala se senátorka přiškrceným hlasem, „a tohle se objevilo na internetu o dvanáct hodin později. Když jsi zmizela i ty…“ Na okamžik se zadrhla, ale potom se vzpamatovala. „Báli jsme se nejhoršího. Ukázala jsem ti to jen proto, že by sis to sama mohla na internetu najít za čtyři vteřiny.“ „Kdo to byl?“ zaskřehotala Pen, když se jí konečně podařilo znovu najít hlas. „John Wingborough, hrabě z Tufnell Parku.“ Při vyslovování jména se zarazila. „Jack. Můj synovec. Velmi pohledný muž. Nebo alespoň býval – Mago ví, kolik bomb a zbraní si za jeho tvář můžou koupit.“ Její tón se změnil. „Doufám, že ho zabili,“ prohlásila ponuře. „Bylo by to od nich laskavější.“ Pen se neobtěžovala zdůrazňovat zjevné: nezdálo se, že by laskavosti patřila nějak zvlášť vysoká příčka na seznamu priorit Beztvářných. Senátorka Caseová zvedla Pen bradu. „Teď mě poslouchej,“ řekla. „Jsi tváří Zrcadlové loterie. Nic a nikdo v Londýně za Zrcadlem nebude lépe chráněný, a to včetně mě a dalších šesti nespavých páprdů, kteří to tu řídí.“ Naklonila se a políbila Pen na čelo. Té se tak tak podařilo neucuknout. „Slibuji ti,“ pokračovala stará žena, „že to, co se stalo Johnu Wingboroughovi, se Parvě Khanové nestane.“ Pen přikývla, ale cítila, jak jí žaludek sevřely ledové drápy, protože Parva Khanová tady nestála. A ve skutečnosti senátorka vůbec nic takového slíbit nemohla.
105
SKLENENA-REPUBLIKA_tisk.indd 105
26. 10. 2015 6:34:56
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212251
Třináctá kapitola
Soukromý výtah senátorky Caseové obsluhoval jenom její kancelář a zahrady v nejvyšším patře budovy, takže aby se Pen dostala kamkoli jinam, musela znovu sjet až do přízemí. Když vystoupila do chladného žulového prostoru rozlehlé vstupní haly, spatřila, že vedle Bruna a Maxe stojí třetí černě oděná hora svalů s ostře řezanou bradou. „Hraběnko.“ Muž uctivě sklonil hlavu. „Jmenuji se Ed ward. Od této chvíle jsem vaším bodyguardem.“ Pen se na něj zadívala. Vypadal jako útes s hlavou. Na jedné straně dokonale symetrické brady, hned vedle stříbrného švu, který mu rozděloval tvář, měl našité dvě jizvy. „Bezva,“ opáčila. „Proč ne?“ Pen byla vlastně za Edwarda dost vděčná. Za prvé v souladu se zvyklostmi vojáků zíral přímo před sebe, když mluvil s kýmkoliv, koho považoval za nadřízeného, což znamenalo, že se Pen v podstatě nikdy nedíval do obličeje. To představovalo příjemnou změnu, vzhledem k tomu, že všichni ostatní na ni civěli a ona měla sto chutí někam zalézt. Podstatnější ovšem bylo, že svého bodyguarda všude ná sledovala, což jí umožnilo skrýt fakt, že nemá absolutně žád né ponětí, kam má namířeno. V malé sterilní místnosti ve sklepě ji lékařka zrcadlokratů v brýlích s drátěnými obroučkami uznala za zcela zdravou a k jejímu rozpačitému pobavení jí věnovala lízátko. Edward ji potom odvedl do šedesátého druhého poschodí. Pen se rozhlédla po chodbě. Viděla jen dvoje dveře: leštěné tmavé 106
SKLENENA-REPUBLIKA_tisk.indd 106
26. 10. 2015 6:34:56
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212251