připíchli do sejfu ve zdi, někde vzadu mezi lahvemi s barevnými alkoholy, s rumem, vysával oranžová, žlutá, zelená, hnědá skla, vracel jim čirost, lidé v nich utápěli dny, měsíce vedra, hladu nahoře v pralese, zbytek se stěhoval po ušpiněných stolech z rohu do rohu, prsty zhrublé černým bahnem ukrývaly v mozolných dlaních další pěticípé hvězdy z karet, oči, četly v očích, hráči oddychovali, zkoumali se, jako zkoumali černavý písek ze dna řek nahoře v pralese, vyhrál jsem. Chci vyhrát víc, prohrál jsem. Chci prohru zpět, celá filosofie hráče, těžší než kameny, přidržuje všechny na židlích pevněji než lano z manilského konopí, pět karet se lepí na zpocené dlaně, figury, barvy, bluff, těla se naklánějí, volná ruka přisunuje doprostřed stolu další dny a týdny z pralesa nad St. Léonem, tady hráči sázejí čas, týden proti týdnu, den proti dnu, hodinu proti hodině, sedm dní s rýžovací pánví, s deštěm na zádech, napůl syrovou rybou proti čtyřem hodinám stráveným roznášením alkoholů mezi šesti stoly tohoto výčepu, několik minut vzrušení mezi stehny indiánské ženy proti jednomu měsíci horečky mezi liánami a bahnem, jedna vteřina, ve které zapraská výstřel, proti celému roku utrpení v zelené barvě lesa, hadů, ptáků, nocí, každý vsází svůj vlastní čas, jehož minuty jsou vždycky jinak dlouhé, každá jinak ryje vrásky do tváří, každá jinak hrbí tělo, nezajímaly mne karty, v rohu u dvou stolů seděly ženy,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212174
mladé Indiánky, ošklivé, zdaleka nemající pružný půvab míšenek z Cayenne, jsou křiklavě oblečeny do suknic politých vínem, s pokleslými ňadry, otylé, unavené, ožívající mdlými úsměvy při nově příchozím, dívám se, nejmladší má v očích smutný výraz dítěte, které ujel jediný vlak, jel do vybájené krajiny nikde neexistující, v kterou každý různě dlouho věříme, do radosti, hojnosti, kde se nemění tělo za chléb a za rum, který už nikdy nepojede, unikl jen o nepatrný zlomek času, jen rychleji vztáhnout unavenou ruku, zachytit se tyče vagónu, ale tyč byla rychlejší, ruka se sevřela v prázdnu, její myšlenky teď projíždějí jednotlivé stanice, oči je sledují na velkém ciferníku hodin nad pultem s barevnými lahvemi, dnes ne, dnes odevzdá tělo, ale právě ve vrcholném okamžiku se vlak zastaví na konečné stanici, ona se rozvzlyká, slzy nepatří na polštář, do kterého se zarývají dvě hlavy, náhodné světlo z ulice odkryje smutek, vzrušení jenom v jednom těle není milování, vedle ní sedí tlustá Indiánka s černými vlasy, jež se lesknou, podpírá si ňadra o desku stolu, slévají se na ní jako soutok dvou širokých řek, líně se valících, s vodou plnou bahna, jež se těžce prodírá mezi břehy, převalují se po stole jako chladnoucí láva při každém pohybu, kterým do sebe převrací sklenici rumu, stůl pod nimi uhýbá, praská, i dřevo hrubě přitesané desky se dusí těmito dotyky, další dvě jsou dvojčata, vzrušuje mne představa dvou stejně nahých těl, na nichž všechny obliny i úhly mají stejnou délku, stejný tvar, stejný počet úhlů, každý pohled je násobený dvakrát, dvojnásobná rozkoš, dva levé prsy visící o stejný počet milimetrů
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212174
níže než dva pravé, čtvero napjatých stehen, čtvero chodidel ze světlejšího ebenu, obrácených vzhůru, čtvero rukou, jež tě k sobě tisknou jako ruce indické bohyně, zvyšují rozkoš, prudká žádostivost dvou klínů rozvírajících se z hloubi kulatých břich, odpočinek, obklopený chobotnicí úhlů, dvěma horkými dechy, sálajícími proti sobě ve stejném rytmu, dva pasáty svírající rozum, odcházím s vysokou černoškou s chůzí jaguára na lovu, našlapuje na schody, jako by neměla důvěru v jejich pevnost, uchovává váhu trupu u stropu, svěřuje jim jenom nohy, pode mnou skřípaly jako protest proti nerovnoměrně rozvržené váze v těchto dvou tělech, která se zanedlouho spojí někde nad těmito schody, které budou naslouchat, prudké vzrušení mně urvalo dech, když jsem za sebou zavřel dveře, vzpomínka vynesla do tmy zcela nelogicky školní třídu s počmáranou žlutí na stěnách, na stupínku kantor v černých šatech vysvětluje, že nejdelší sen trvá ve skutečnosti několik vteřin, snil jsem osm let o těchto dveřích, o zvuku veřejí, který oddělí dvě těla od ostatního světa, sluch se vzruší navyklým pohybem ruky, jež sevře zámek, svět zmizel, propadl se do tohoto všedního zvuku, zanikl zpátky v pliocénu, jen tady vzkypí, v krychli izolované rezavým klíčem od minulosti, přítomnosti, od času, skutečnost zabere jednu noc, její stín přešel neznámou místností, jejíž rozměry jsem nejasně vnímal podle ozvěny dveří, rozsvítila lampu, otočila se zády ke světlu, bylo to, jako by ztratila obličej, v prostoru se vznášelo jen bělmo jejích očí a dva pásy zubů, pod nimi se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212174