našli oba klíče na tomhle stole a na Campbellovu žádost je zabavili. Jedinej další člověk v domě byla ta stará hospodyně a ta nevypadá na to, že by vykuchala svýho pána.“ „Tak snadno bych ji nevylučoval. Vzpomeňte si, co jsem vám říkal o Mary Brownové. Třeba měla třetí klíč, o kterém nikdo neví.“ „Hospodyni vyslechneme za chvilku,“ souhlasil McGray. „Jestli to nebyla ona, musel se sem vrah dostat…“ Zatímco mluvil, popošel blíž k rozbitému oknu. „Fotograf nám říkal, že když se policajti vlámali dovnitř, na okně byl visací zámek. Ten se dal zamknout leda zvnitřku.“ Otočil se a zjistil, že jsem hluboce zadumán. „Máte nějakej geniální nápad?“ „Bohužel mě napadá jen další otázka. Jestli se nikdo nemohl dostat dovnitř, jde taky o to, jak se dostal ven.“ McGray mě pozorně sledoval. „A dál?“ „Pitevní zpráva se zmiňuje o chybějících orgánech — střevech, srdci a játrech —, a přitom, podívejte se na ten koberec. Nejsou tu žádné skvrny kromě té hlavní; žádná krvavá stopa; nic, co by nám ukázalo, kam se ty orgány poděly.“ „Dobrej postřeh, fešáku.“ McGray se upřeně zadíval na podlahu a pak ukázal na krb. „Mohli je spálit?“ „V tak úzkém krbu? Pochybuji.“ Oba jsme si klekli k roštu a zkoumali hromadu popela. Nebylo na ní nic neobvyklého. „Myslím, že na spálení srdce a jater by tu místo bylo,“ řekl jsem, „ale ne na metry střev — alespoň ne tak, aby po tom nezůstala spousta nepořádku. Ne, museli je odnést.“ Rozhlíželi jsme se, naprosto zmatení. Podle mých zkušeností místo činu skoro vždycky zřetelně vypovídá o událostech; tohle byl jeden z těch výjimečných případů, kdy první zkoumání přineslo jen další otázky. Povzdechl jsem si a pomyslel si, že to bude daleko těžší, než jsem čekal. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212109
„Jestli tu budem jen tak stát, moc s tím nepohnem,“ řekl nakonec McGray. „Dobrá. Půjdeme si promluvit s hospodyní?“ „Jasně, ale než to uděláme…“ Devítiprsťák popadl ohořelé poleno z krbu a usilovně s ním přejížděl po koberci, aby smazal pět děsivých očí. Drhl je tak dlouho, až na podlaze nezbylo nic než veliká černá skvrna od zuhelnatělého dřeva. Pak si unaveně povzdechl a já jsem místnost znovu zamkl. Kuchyň byla udržovaná v pořádku a čistotě a hospodyně nám naservírovala čaj tak horlivě, že jsem pocítil náznak soucitu. Byl jsem ale vycvičen k tomu, abych na každého pohlížel podezíravě. „Omlouvám se, že vás nemůžu pozvat do salonu. Všechen nábytek už zabalili a nachystali k odvezení.“ „To nevadí, paninko,“ odpověděl McGray a popadl šálek čaje. V jeho silné ruce se čtyřmi prsty působil titěrně. „Jak se jmenujete?“ „Hillová, pane. Všichni mi říkají hospodyně Hillová.“ Žena stála u stolu a ve vrásčitých rukou svírala utěrku. „Posaďte se,“ vyzval ji McGray, ale ona zavrtěla hlavou. „Děkuju, pánové, ale to by se nehodilo.“ „Prosím,“ řekl McGray a podržel jí židli. Poslechla, viditelně polichocená. I když působil dojmem neotesance, McGray věděl, jak si od samého počátku získat důvěru svědka. „Nejspíš jste pro pana Fontýna pracovala dlouho, viďte, Hillová?“ „To jo, pane. Od té doby, co přišel do Edinburghu… před víc než dvaceti lety… Bože, myslím, že skoro před třiceti!“ „Byl to dobrý pán?“ „Ach, ten nejlepší pán na světě! Jakživa jsem od něj neslyšela křivého slova. Pořád byl zdvořilý a ke služebnictvu tak velkorysý! Když umřel můj manžel, pan Fontaine udělal, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212109
co mohl. O všechno se postaral. O všechno!“ Oči se jí zalily slzami a musela si je otřít utěrkou. „Odpusťte. Přišlo to všecko moc naráz…“ „Proč se v tom pokoji zamykal?“ zeptal jsem se, jakmile se trochu uklidnila. „Zamykal se vždycky, když musel cvičit. Bylo to kvůli mně. Hrával bez oddechu celé hodiny, dokonce ani nejedl. Vždycky jsem se vkradla dovnitř a dala jsem mu tam tác s jídlem, i když byl proti tomu. Nelíbilo se mu, že ho ruším, a byl moc hodný, než aby mě káral, a tak se nakonec začal prostě zamykat. Dokonce si vzal i ten druhý klíč a nedovolil mi, abych nechala udělat další.“ „Zamykal se často?“ zeptal jsem se. „Ano, zamykal se na několik hodin skoro každý den, hlavně když se blížily koncerty.“ Přikývl jsem a vzpomněl si na opotřebovaný klíč. Mluvila pravdu — právě tyhle nepatrné, zdánlivě triviální detaily potvrzují nebo vyvracejí věrohodnost něčí výpovědi. Přesto tu však zůstávalo něco, co bylo v rozporu s pověstí pana Fontaina. „Byl váš pán dobrý hudebník?“ „Ovšemže, pane! Na pódiu učiněný génius.“ Povytáhl jsem obočí. „Jak je tedy možné, že tolik cvičil? Pokud tomu rozumím, dlouhé hodiny cvičení potřebují studenti a mladí muzikanti.“ Hospodyně Hillová chvíli přemýšlela. „Víte, pane, můj pán to cvičení potřeboval. Mohlo to být věkem, ale poslední dva nebo tři roky tak nějak nebyl ve formě.“ „Zhoršil se hodně?“ zeptal se McGray. „Inu, neměla bych tak mluvit, ale někdy hrál strašně. Před pár lety to jednu dobu znělo, jako když skřípou rezavá vrata. Tenkrát začal hrát víc a víc. Pomalu, ale jistě se vracel na 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212109